Nevěra je ve většinové společnosti vnímána jako vidle hozené do vztahu, jako poslední kapka do poháru trpělivosti, který už dávno přetékal. Přestože bývá jasným signálem, že v partnerství něco nefunguje, nemusí automaticky znamenat jeho konec. Paradoxně se může stát impulzem ke změně. „Znám překvapivě hodně párů, jejichž vztah nevěru nejen přežil, ale dokonce je posílil,“ říká lektorka partnerských vztahů Denisa Říha Palečková.
Když se zhroutí budoucnost, se kterou jste počítali
Jedním z takových vztahů je i vztah třiatřicetileté Zuzany. Se svým partnerem, který je o deset let starší, žije v Portugalsku. Na jeho nevěru přišla před třemi lety, shodou okolností přesně rok poté, co ji po čtyřletém vztahu požádal o ruku. „Popravdě jsem to cítila ještě dřív, než mi to sám řekl,“ vzpomíná. „Byla jsem tehdy na dva týdny v Česku a už při návratu zpátky do Portugalska jsem věděla, že je něco hodně špatně.“ Když dorazila domů, požádala partnera, aby „vyložil karty na stůl“. A on se přiznal.
Jedna věc je chtít, pochopit a poučit se a druhá věc je změnit své emoce, pocity, obnovit důvěru.
První reakcí byl pochopitelně šok. „Zbořil se mi celý svět. Měla jsem tmu před očima, srdce mi tlouklo a cítila jsem, jako bych se propadla hluboko pod zem,“ popisuje Zuzana, která tehdy prý vůbec nechápala, co se děje. „Byl to pocit, jako by v ten moment něco definitivně zemřelo. Ve mně i mezi námi. Ale pak do té vnitřní tmy, dekonstrukce a bolesti přišel jemný hlas, který řekl: ,Všechno bude dobrý. Tohle se děje pro tebe. Pro vás.‘ Pak zase zmizel a přehlušila ho bolest a tma.“
Rozchod není vždy úleva
Nevěra mužů byla odjakživa více historicky tolerována. U žen naopak méně nebo vůbec. Podle Palečkové se tento náhled postupně mění, a zároveň určitě nelze říct, že by pro ženu bylo snadné mužovu nevěru tolerovat. „Vzpomínám si na rozhovor s jednou mou kamarádkou před lety. Vyprávěla mi, že její manžel jí je nevěrný, ona to ví, a nic si z toho nedělá. Že to tak bere a hotovo. Ale za půl roku se s ním rozešla. Možná si myslela, že jí to nevadí, ve skutečnosti se ale vůči partnerovi uzavřela. Opravdu intimní vztah pak vytvořila s někým jiným,“ říká.
I Zuzaně proběhla myšlenka na rozchod hlavou. Nakonec se ale rozhodla jen na určitou dobu stáhnout. „Myslím, že to, co se stalo, byl šok pro nás oba. Celé to období bylo hodně intenzivní a zmatené a ani jeden z nás nechtěl dělat unáhlená rozhodnutí. Nakonec jsem tedy na měsíc odjela do Česka, abych měla chvíli prostor jen pro sebe,“ vzpomíná.
Zároveň přiznává, že to možná způsobilo jen větší chaos. „Když se na to zpětně dívám, myslím, že radikální krok typu rozchod by nám možná tehdy prospěl víc. Takhle jsme nevěděli, na čem jsme, bylo to hodně utahané, bolavé, protože jsme se motali v kruzích. I když jsme věděli, že spolu chceme být, dát si vědomě pauzu by možná bylo lepší,“ přemýšlí.
Nevěra jako katalyzátor - ale bez záruky
Také podle výzkumů nemusí být nevěra pouze bombou hozenou do vztahu, ale naopak i katalyzátorem pozitivních změn. Například studie z roku 2023 prokázala, že pokud si oba partneři zvolí aktivní práci na vztahu, která zahrnuje otevřenou komunikaci, přijetí odpovědnosti a terapii, může ve vztahu dojít k posílení důvěry i hlubší intimitě než před nevěrou.
„Spolu s tím chci ale zdůraznit, že přestože to ,dobře dopadlo‘, většinou i v těchto vztazích bylo období, kdy vše viselo jen na vlásku, a chvílemi to vypadalo, že už ani ten vlásek tam není,“ dodává k tomu Palečková. „Jedna věc je chtít, pochopit a poučit se, a druhá věc je změnit své emoce, pocity, obnovit důvěru.“
Když viděl, čím si procházím, postupně mu začalo docházet, jaký dopad tohle jeho rozhodnutí mělo nejen na mě, ale i na náš vztah. A samozřejmě bylo těžké a silně nekomfortní to vidět.
S tím souhlasí i Zuzana. „Přestože to pro partnera byla jednorázová věc, zásadně to otřáslo mým i jeho vnitřním světem. Je až fascinující, co jedna taková zkušenost dokáže v člověku otevřít a změnit. Partner nechtěl o mě a o náš vztah přijít, ale nevím, co by bylo, kdybych se s ním v ten moment rozešla,“ říká.
Bolest se vrací, i když chcete jít dál
Proces léčení byl dlouhý a bolestivý. „První měsíce byly nejhorší. Pro nás oba. Zatímco já jsem byla v módu přežití, u něj se vyskytovala disociace, odmítání zodpovědnosti a zlehčování situace. Když ale viděl, čím si procházím, postupně mu začalo docházet, jaký dopad tohle jeho rozhodnutí mělo nejen na mě, ale i na náš vztah. A samozřejmě bylo těžké a silně nekomfortní to vidět.“
„I když se nakonec pár přes nevěru přenese, bolest z ní je velmi reálná a má tendenci se periodicky vracet; zejména když je vše čerstvé, ale vracet se může měsíce a někdy i roky poté. V souvislosti s nevěrou totiž také můžeme mluvit o tzv. posttraumatické poruše, kdy podvedený partner mívá silné emoce, úzkosti a neklid, který se mu nedaří vůlí regulovat,“ vysvětluje Palečková.
Rozhodnutí na jedné straně, práce na obou
Zuzanin partner se nakonec rozhodl převzít zodpovědnost. „Dával mi najevo, že je tam pro mě. Nenechal se stáhnout mými emočními výlevy, obviňováním, pláčem ani pocitem viny, který jsem se v něm snažila vyvolávat. Místo toho trpělivě čekal, až si projdu vším, čím potřebuji. Také se hodně začal zajímat o tematiku mužství, začal poslouchat podcasty o nevěře a jak tuto zkušenost v páru zvládnout. Musím říct, že to, jak k tomu začal přistupovat, bylo obdivuhodné. Jako by dospěl.“
Svou práci musela odvést i Zuzana. „Postupem času mi došlo, že to, co se stalo, už nezměním a jediná možnost je prostě tím projít. A že snažit se vyvolávat v partnerovi vinu ničemu nepomůže.
Reklama
Popravdě nejnáročnější bylo opustit roli oběti a opravdu se podívat na to, jak jsem k tomu přispěla já sama. To bylo konfrontující. Nepohodlné. Ale nakonec nejvíce posilující a přesně to, co nám pomohlo udělat krok ze začarovaného kruhu ven,“ popisuje. „Nebyl to jeden moment, kdy se všechno proměnilo, bylo to postupné. Krok za krokem.“
Vztahy chřadnou potichu
Lze nevěře předcházet? Podle Palečkové v některých případech ano. „Důležité je nezametat svoje pocity a potřeby pod koberec. A také se zajímat o to, co cítí a potřebuje ten druhý. Naslouchat jeden druhému a nepřehlížet dlouho, když někde něco chybí,“ radí.
I v Zuzanině příběhu byly důvodem partnerovy nevěry nevyslyšené potřeby. „Řekl mi, že se cítil neviděný, cítil, že o něj nemám zájem, chyběla mu pozornost a intimní ,affection‘. Hodně stručně řečeno. Ve skutečnosti to bylo mnohem komplexnější, když vezmu v potaz dynamiku, která mezi námi tehdy byla, očekávání, která partner měl, a mou tehdejší situaci,“ říká.
„Netroufám si radit ženám, jak nevěře předcházet. Ale otevřená komunikace, vzájemné pochopení a respekt mohou v případě, že k nevěře dojde (ať už z jakéhokoli důvodu), partnerům pomoci procesem zvládání projít. Společně.“
Konec iluzí
Zuzana podle svých slov to, co se stalo, ale dodnes plně nezpracovala. „Uvědomila jsem si, že je jedno, jestli ti člověk říká, že tě miluje, ani jestli tě požádá o ruku. Nic z toho neznamená, že se vám nevěra nestane. Pořád jsme svobodné bytosti. Já nikoho nevlastním a ten člověk vedle mě si, když na to přijde, opravdu může dělat, co chce, a já to nijak neovlivním.“
