fbpx

Odpustit sám sobě vyžaduje hodně odvahy. Jde o přímé setkání s hlubokou vnitřní bolestí, říká terapeutka 1 fotografie
Zdroj foto: Se svolením Hany Hniličkové

Proč to, co druhým odpouštíme, sobě odpustit nedokážeme? Velké zlo je i to, které obracíme proti sobě, říká terapeutka Hana Hniličková

Zveřejněno: 6. 6. 2024

Hana Hniličková je zakladatelka terapeutického centra Slunná 27 Therapy centrum (www.slunna27.cz). Sama poskytuje terapii Core Energetics. Pracuje s pohybem, dechem a mezilidskými vztahy. A samozřejmě i se vztahem sám k sobě, který bývá často silně narušen.

Jak se to projevuje? Například všem okolo odpouštíme to, co bychom sami sobě nedokázali. A tak vzniká vnitřní konflikt. „Každý konflikt v nás nám bere hodně energie. Abychom zadržovali vztek, který tuto situaci obklopuje, abychom necítili bolest, která je pod ním, to všechno nás stojí spoustu sil,“ říká Hana Hniličková s tím, že vnitřně chceme tuto sílu využít lépe, kreativně, ne na zastavování vlastních emocí. Abychom to dokázali, potřebujeme umět odpouštět i sami sobě. 

Jak velkou sílu má odpuštění?

Dovolila bych si položit otázku jinak: Kolik vlastních sil uvolním, když někomu/sobě odpustím? Věřím, že díky odpuštění si pro sebe můžu uvolnit velké množství energie, které jsem doposud využívala na zadržování naštvanosti nebo bolesti související s danou věcí. Pokud odpustím, dovolím si, aby ke mně tyto pocity dolehly, prožiju je a dojde k uvolnění. Vytvoří se prostor pro něco nového.

Čím to je, že odpuštění sám sobě je složitější než odpustit druhým? Nebo se mýlím?

Za sebe bych řekla, že součástí odpuštění druhému je vždycky také odpuštění sobě. A odpustit sobě je nejsložitější. Vyžaduje to ode mě radikální upřímnost. Opravdu si musím nalít čistého vína a podívat se, čím jsem se sama sobě provinil/a. Často cítíme vinu jinde, než kde skutečně je.

Je dobré se ohlédnout, odpustit, smířit se. Ulpívání na minulosti, stejně jako extenzivní plánování budoucnosti, nám ubírá životní energii, kterou potřebujeme tady a teď.

Můžete uvést názorný příklad?

Někdo mě zradí, poruší důvěru, kterou jsme společně budovali, a zneužije ji. Může to být třeba kamarádka. Cítím velkou naštvanost. V té naštvanosti je hodně energie. Když budete o dané věci s kýmkoli mluvit, bude váš projev plný náboje, budete mluvit rychle a používat hodně slov. A také o tom budete mluvit často. Odpuštění může přijít až tehdy, kdy si dovolíte ucítit bolest, která je pod naštvaností. Skutečnou bodavou bolest v srdci, které bylo zrazeno.

Co se stane pak?

Když procítím bolest, budu plakat. Pláč a slzy odplaví velkou část náboje, o kterém jsem mluvila. Naštvanost mě pomalu opustí. Dotknu se totiž sebe ve větší hloubce. Potkám se s místem (zpravidla dětskou částí ve mně), které touží po tom, aby si lidé neubližovali, aby zachovávali důvěrnost. Pokud dokážu mít s touto částí v sobě soucit, pochopit, že část mě se nechce vzdát ideálního spravedlivého světa, který neexistuje, pak jsem na dobré cestě. Stávám se dospělým a přijímám situaci takovou, jaká je. Tam leží podle mě odpuštění.

Tímto odpouštíme dotyčné osobě. Ale jak jste se zmínila, odpuštění druhým a sám sobě jde ruku v ruce. Takže v takovéto situaci máme odpouštět i sami sobě?

Odpuštění sobě ve stejné situaci je ještě hlubší prací. Jak jsem se já sama přičinila, že ke zradě došlo? Jak jsem tu zradu umožnila? Tady se musím ptát s velkou touhou po pravdě a být připravená skutečně uvidět svou roli v celé věci. Odpověď pak přijde. Například: svěřovala jsem se s důvěrnými informacemi příliš velkému okruhu lidí. Nerespektovala jsem své soukromí. A mám to. Opět je to třeba procítit. Dovolit si pustit hněv a procítit bolest, která se ukrývá pod ním. A přijmout odpovědnost. Tohle už dělat nebudu. A obejmout tu, která to ve své naivitě udělala (opět to bude naše dětská část).

Můžeme to vyzkoušet prakticky?

Zkusím rozebrat výše uvedenou situaci v bodech.

Mluvím teď o lidech, kteří se ke druhým chovají naprosto korektně a ani mouše by neublížili. K sobě se ale chovají jinak. Obrací vše zlé, co je v nich, proti sobě. I to je zlo.

  1. Uvědomuji si, že jsem zraněný/á nebo že jsem někoho zranil/a.
  2. Cítím vztek, naštvanost, že se stalo, co se stalo. (Tady obvykle setrváváme velmi dlouho, někdy i celý život. Nebo je to naopak místo, kterého se neumíme dotknout, protože vztek nám nahání hrůzu.)
  3. Vědomě chci tuto situaci opustit, posunout se dál, odpustit druhému i sobě.
  4. Jsem otevřená tomu, jít emočně ještě hlouběji. Setkávám se s bolestí. Cítím, jak moc mě „to“ bolí. Dovolím si plakat. Tady půjde zpravidla o mou dětskou část.
  5. Mám pro celou situaci pochopení (aktivuji svou dospělou část). Rozumím, proč jsem byla naštvaná, že jsem nechtěla cítit bolest. Soucítím se svou dětskou částí, pro kterou byla situace zraňující. Cítím otevřenost, vím, že pro všechny výše uvedené emoce je ve mně místo.
  6. Cítím vnitřní klid. Nepotřebuji, aby něco bylo jinak, než to je, nebo bylo.

Co si máme odpouštět? 

Naši skutečnou vinu. To, čeho jsme se skutečně dopustili. Na druhých i na sobě. Ne každý je ale ochoten si vlastní vinu přiznat. Když myslím na odpuštění sobě, hledám zejména zradu na sobě. Čím jsem zradila sebe? Může to být třeba tím, že jsem si nepřipadala dostatečná, že jsem se neustále podceňovala, že se nemám ráda. To jsou často naše skutečné viny. A zase, nebudeme se za to nenávidět, to by bylo jen prodloužení stejného řetězce. Hledáme pochopení a lásku pro tu část, která si nevěřila, která si připadá nedostatečná. Jsme dospělí a milujeme své vnitřní dítě se všemi jeho dary i nedostatky.

Proč se tolik zabýváme minulostí? Trápíme se tím, co už nemůžeme změnit?

Marek Orko Vácha, přírodovědec, etik a katolický kněz, v knížce Renáty Kalenské Když za nás Bůh netahá kaštany z ohně, která nedávno vyšla, používá příměr zpětného zrcátka v autě. Občas je třeba se do něj podívat, ale kdybychom do něj koukali pořád, nabouráme. Stejné to je s minulostí. Je dobré se ohlédnout, odpustit, smířit se. Ulpívání na minulosti, stejně jako extenzivní plánování budoucnosti, nám ubírá životní energii, kterou potřebujeme tady a teď.

Chovám se k sobě tak, jako se chovám ke každému, koho mám upřímně ráda. Odpouštím si, stejně jako bych odpustila svému nejlepšímu kamarádovi.

Jenomže těch chyb se za celý život může nahromadit pořádná kupa. Jak se z toho nezbláznit?

Mám ráda příměr s vodní tůňkou. Nejprve je v ní voda čistá a proudí. Postupně se začíná zanášet, voda proudí míň a míň, až nakonec tůňka zaroste. Myslím, že nikdy není pozdě začít tůňku čistit. Věřím, že v životě také není nikdy pozdě podívat se, kde jsem udělala chybu nebo chyby, a dovolit si prožít bolest, kterou jsem způsobila. Ať už mé jednání nebo pasivita ublížila mně nebo druhému, vždycky to bolí nás samé.

Pustit se do takové práce vyžaduje odvahu. Není ostudou, ba naopak to považuji za ještě větší odvahu, nechat si v takovém procesu pomoct. Obrátit se na kamaráda nebo terapeuta, svěřit se, nebýt na to sám. Sdílení vlastních chyb má hojivý účinek. Je to krok od osamělosti a pocitu oddělenosti k navázání kontaktu, k pocitu sounáležitosti. Právě takové pocity si pro sebe, věřím, přejeme.

Když si nedokážeme odpustit, znamená to, že se nemáme rádi? Co s tím?

Někdy s klienty hrajeme takovou hru: svůj vnitřní hlas, který k nim v duchu promlouvá, obrátí na mě. Říkají zkrátka nahlas, co jim našeptává jejich vnitřní hlas. Často to jsou velmi přísné povely a striktní zákazy. Někdy i nepěkné nadávky. Bývá to opravdu těžké vyslovit nahlas, protože nic takového by jinému člověku neřekli. Pak si sednou na mé místo a já stejná slova opakuji a ptám se jich, jaké to je, poslouchat to. Zpravidla to příjemné není. Mluvím teď o lidech, kteří se ke druhým chovají naprosto korektně a ani mouše by neublížili. K sobě se ale chovají jinak. Obrací vše zlé, co je v nich, proti sobě. I to je zlo.

Související…

Kde se bere bolest? Třeba z neschopnosti odpustit, tvrdí známý fyzioterapeut
Jana Tobrmanová Čiháková

Co takové nastavení „zrcadla“ s dotyčným udělá?

Pomáhám takovým klientům, aby zlobu, kterou obrací proti sobě, pustili ven. A vzali za ni odpovědnost ve smyslu, i tohle jsem já. Poté je třeba procítit, co jim takový negativní postoj k sobě dělá. Že to bolí. Že hodně bolesti, kterou cítí v těle, si způsobují oni sami. Věřím, že tudy vede cesta. Cesta nejprve k soucitu se sebou a poté k sebelásce. Chovám se k sobě tak, jako se chovám ke každému, koho mám upřímně ráda. Odpouštím si, stejně jako bych odpustila svému nejlepšímu kamarádovi.

foto: Se svolením Hany Hniličkové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...