Se Soňou jsme spolu kdysi pracovaly v jednom vydavatelství, proto se dobře známe. Jednou mě i navštívila v zahraničí, kde jsme se spolu potápěly. Sledovat její příběh byla a je zábava. O to více, že její příběh je psán perem se šťastným inkoustem. Potkala Michala, nyní svého manžela. Ten ji přivedl k trialovému běhu a tuto lásku nyní sdílejí nejen spolu, ale i se všemi, kteří se chtějí naučit běhání milovat.
Se Soňou a Michalem jsme se potkali jednoho zářijového rána, abychom si popovídali o jejich lásce (nejen) k běhu.
Soňo, váš příběh s Michalem je trochu jako z románu nebo romantické telenovely – běh vás svedl dohromady a z prvotního běhání je po letech běhavé nebo uběhané manželství. Jak se to všechno událo a jak jste se k běhání dostali?
Běhání jsem vůbec neměla ráda, zprotivili mi ho na základní škole, kdy se běhalo jen na výkon a na známky. Jedna porada v časopise, kde jsem pracovala, to před pár lety změnila. Dostala jsem totiž za úkol napsat o běhání článek, protože nikdo jiný se v redakci k tomu neměl. K dispozici jsem dostala trenérku Danu a ta mi řekla, jak dýchat, jak se rozcvičit, co dělat s rukama. Vyběhly jsme a světe, div se, ono to šlo.
Jako že jsi nebyla zadýchaná? Já bych asi umřela po prvních metrech…
Prostě to šlo! Najednou jsem zažívala pocit volnosti, radosti z pohybu. „Proč neběháš? Vždyť ti to jde,“ řekla mi tehdy Dana. A tak jsem začala. Koupila si své první běžecké boty a přihlásila se do běžeckého klubu pro ženy Jdu běhat. A zrodila se láska a běhání mi totálně změnilo život…
A co ty, Michale?
Jako kluk jsem bydlel na samotě. Pokud jsem se chtěl někam dostat, tak jsem musel pěkně po svých, a abych neztrácel čas, tak jsem běhal. Hodně a celkem rychle, proto jsem reprezentoval školu. I přesto, že jsem s ostatními netrénoval, dokázal jsem je porážet a to pro mě byla obrovská motivace. Vždycky jsem toužil předběhnout toho kluka, který byl nejblíž, a pak dalšího a dalšího.
Vyběhli jsme jako snoubenci, ale do cíle už jsme dorazili jako manželé. Obřad jsme měli v půlce závodu, na Letenských schodech, pod kyvadlem.
Bohužel s léty a přestěhováním do města mi začala přibývat váha. Až jsem se dostal na unikátních 120 kg, tak jsem se necítil dobře a měl jsem stále zdravotní problémy. V tu chvíli jsem si řekl dost a začal běhat znovu. Změnil jsem stravu a najednou se mi celý život obrátil naruby, v tom nejpozitivnějším slova smyslu. Dneska si bez běhu nedokážu život představit. Bez běhu a bez Soni.
Soňo, my se známe už dlouho, a nikdy jsi mi, upřímně, nepřipadala jako holka, co si vezme tenisky a uběhne třeba kilometr. Michal tedy běhal dávno před tebou. Jaké pro tebe byly ty běžecké začátky? Jak moc to bolelo?
Ano, Michal, jak teď řekl, běhal už dávno přede mnou. Já jsem začínala běhat před deseti lety. Začátky byly díky tomu, že jsem začala běhat s odborníky a ne sama, v pohodě. Já vždycky měla štíhlou, svalnatou postavu a běhával kdysi můj taťka, takže to mám asi po něm. Tělo si postupně navykalo na pravidelnou zátěž, na delší vzdálenosti i na zvyšování rychlosti. Samozřejmě, že někdy byly dny, kdy mě všechno bolelo, dokonce jsem jednou měla i svalovou horečku…
Počkej, co to je a jak se projevuje?
No to znamená, že jsem si skoro ani nemohla sednout, ale tohle se mi stalo jen jednou. Já dost poslouchám svoje tělo a hodně dbám i na kvalitní regeneraci.
A co motivovalo tebe, Michale? Vím, že jste o tom společně napsali knihu Manželé v běhu. Ale měl jsi dlouhou pauzu a vysokou váhu, takže to muselo bolet taky...
Poté, co jsem se vrátil k běhu, to vůbec nebylo snadné. Začínal jsem asi jako každý, prostě jsem chtěl shodit kila a začal jsem strašně intenzivně. Dal jsem třeba tři kilometry a byl vyřízený, ale už tehdy jsem opět pociťoval endorfiny. Jenže ne a ne se nějak posunout.
Z koníčka se stala i část zaměstnání. (zdroj: se svolením Michala a Soni Hrabcových)
A kdy se to stalo?
Pak kamarád vymyslel výzvu. Kdo ho předežene v naběhaných kilometrech za měsíc. Zpomalil jsem a najednou to šlo. Kila padala, já zrychloval. Začal jsem zase závodit. Najednou to pro mě bylo jako začít znovu žít.
Svatbu jste měli na největším běžeckém závodě u nás, odkud přišla tato myšlenka?
S+M: My jsme nechtěli klasickou svatbu, to nám nic neříká. Tím, že jsme oba běžci a že jsme se na pražském půlmaratonu v roce 2015 seznámili, tak to tak nějak bylo jasné. O tři roky později jsme spolu běželi celý závod. Vyběhli jsme jako snoubenci, ale do cíle už jsme dorazili jako manželé. Obřad jsme měli v půlce závodu, na Letenských schodech, pod kyvadlem. Oblečeni jsme byli tradičně – nevěsta v bílém a ženich s kravatou, ale zároveň tak, aby se v tom dalo běžet a bylo to funkční. Bylo to úžasné a ta atmosféra, no to se nedá ani popsat!
Co byste doporučili všem, kdo jsou věční začátečníci a snaží se začít běhat? O čem to je?
M: Hlavně je důležité nic nelámat přes koleno, to je základ. S během je třeba začít pomalu, klidně kombinovat chůzi s během a pomalu přidávat. Nedávat si nesmyslné cíle, ale ani se nepodceňovat. Často pomůže zvolit běh jako svůj dopravní prostředek, vyběhnout ráno do práce, nebo odpoledne na nákup je příjemné zpestření a časem z toho vznikne návyk.
S: Důležitá je pravidelnost, ale zároveň rozmanitost. Běhat v přírodě, hledat krásná místa. Užívat si každý den.
Jak moc důležité je překonat těžký start a kdy se z běhání stane závislost?
S: Start nemusí být vůbec těžký, když začnete s odborníky, kteří vám řeknou a ukáží základy, takže hned víte, co je důležité a co ne.
M: Důležité je si vybudovat návyk, obvykle to trvá 21 dní, než si tělo na nějakou pravidelnou činnost zvykne. Ze začátku ale určitě nedoporučujeme běhat každý den, ale věnovat se i regeneraci. Kombinovat běh s jinými sporty, dopřát si procházku, kvalitně jíst a také dobře spát.
Důležité je si vybudovat návyk, obvykle to trvá 21 dní, než si tělo na nějakou pravidelnou činnost zvykne.
Co disciplína a motivace? Ostatně, na Instagramu se profilujete jako bloggeři, kteří v lidech chtějí probouzet lásku k běhu: „Neučíme ostatní běhat, ale milovat běh.“ – co je to za motto?
M: Obojí je důležité – disciplína i motivace. Když nemáš cíl a neděláš běh pravidelně, tak se ani bez jednoho nejde posunout dál. Naše motto je takové, že chceme, aby lidi v první řadě běhání bavilo a měli z něho radost.
Soňo, my jsme se společně potápěly, učila jsem tě to. U tebe běhání zvítězilo, u mě zase naopak jednoznačně potápění. Kdybys měla běhání a potápění srovnat: dají se tyto dvě záliby a sporty porovnat?
Kristi, bylo to s tebou báječné a potápění i díky tobě pořád miluji, ale na rozdíl od běhu se mu nemůžu kdykoliv a kdekoliv věnovat. Na běhání je skvělé to, že můžeš běhat, kdy se ti zachce a kde se ti zachce. Nic kromě bot a kvalitní běžecké podprsenky k tomu nepotřebuješ. Obojí je ale nádherné, překonáváš v obojím sebe sama a učíš se o sobě zajímavé věci. Vždycky jsem obdivovala, jak se pod vodou skvěle orientuješ a jakou máš trpělivost.
Jak se vám postupně povedlo dopracovat se k maratónům a jak moc je běh součástí vašich životů?
S+M: No, my více než maratony běháme ultramaratony v přírodě. I když se nezdá, ultra běhání je lehčí než maraton. U něho stále musíš běžet stabilním rychlým tempem. Je to makačka, ale běželi jsme krásné maratony například v Londýně, ve Valencii, v Pise, v Bratislavě. Dopracovali jsme se k tomu tréninkem. A trvalo to pár let, než jsme na to byli připraveni.
Jste i provozovateli a zakladateli velmi úspěšného běžeckého blogu Running2. O čem to je? A je to vaše hlavní práce, nebo ještě každý sedíte někde v kanclu?
S: Kromě blogu máme i aktivní sociální sítě a z koníčka se stala i část zaměstnání. Rádi motivujeme jiné k běhání a píšeme o svých zkušenostech, začátcích, o úspěších i neúspěších. Snažíme se být autentičtí a myslíme, že díky tomu máme i takový úspěch.
Běh se stal součástí našeho života. (zdroj: se svolením Michala a Soni Hrabcových)
Kde a jak běháte? Zmínili jste, že občas i v zahraničí? Že děláte akce pro lidi – jako je běhání v Krčském lese…
M: Běháme často a pravidelně. Každý máme své tréninky, ale baví nás běhat i spolu a také několikrát v týdnu vedeme výběhy z Brumlovky a také, jak jsi řekla, i z Krčského lesa. Je to moc fajn, sejde se parta lidí – od začátečníků až po pokročilé a běžíme spolu.
S: Rychlí běží s Michalem a pomalejším se věnuju já J. Je super, že se v partě všichni podporují a díky běhu jsme našli i fajn kamarády.
Kdy jste se rozhodli stát se influencery, co byl ten spouštěcí moment?
M: My jsme se nerozhodli, ono to tak nějak vyplynulo ze situace. Začínali jsme před skoro osmi lety na podzim s blogem, k tomu se přidaly sociální sítě a s tím i nabídky spoluprací.
Co všechno obnáší být influencerem o běhání? Vím, že jste napsali i knihu. Co ještě o vás nevíme?
M: Neustále sledujeme, co se v oblasti okolo běhání a celkově zdravého životního stylu děje. Testujeme nejžhavější novinky, poznáváme zajímavá místa po celém světě a také jsme na zajímavých závodech. Znamená to ale také disciplínu a pravidelnost. Dávat na blog články vždy v daný den týdnu a také to chce určitou autenticitu. Ukázat, že ne vždy jsou dny, kdy běhání jde, a že lze velmi snadno vyhořet i na závodech. To prostě k tomu patří.
Se stejným nadšením se věnujeme i dalším sportům. (zdroj: se svolením Michala a Soni Hrabcových)
Jak začínáte svůj den a jaké v něm má běhání místo?
S: Záleží na naší práci. Michal si nedokáže představit ráno bez kávy, já zase bez pravidelného cvičení a velké snídaně. Oba jsme velcí spáči, když se pořádně nevyspíme, nic pak s námi není. Běháme téměř každý den, vedeme výběhy, sami také trénujeme a jezdíme na závody. K tomu to kombinujeme i s jinými sporty – Michal s lezením a kolem, já s oblíbenou jógou.
Jak moc důležitý je odpočinek?
M: Odpočinek je stejně důležitý jako samotný trénink. Je třeba ho zařazovat s ohledem na aktuální výkonnost. Někdo potřebuje 3 dny v týdnu, vrcholoví sportovci můžou využít třeba jen jeden den za 10 dní.
S: Důležité ale je, že to neznamená, že ten den budu ležet v posteli nebo sedět na gauči a koukat na televizi. Ideální je například sauna, vířivka nebo procházka. Stejně tak je důležité zařadit kompenzační cvičení a doplňkové sporty jako plavání a kolo. Nesmíme ale zapomínat ani na spánek: kvalitní spánek okolo 8 hodin regeneraci zásadně pozitivně ovlivní.
Jakmile začnete se sportem, tělo si často řekne samo o další změny.
Jak moc přizpůsobujete denní rozvrh denní/roční době, počasí, zdravotnímu stavu… chodíte i za deště, pokud vím… Jsou nějaké podmínky, které vás spolehlivě odradí?
M: Spíše je to tak, že se snažíme dosáhnout maximum možného za jakýchkoliv podmínek. V zimě si zkrátka po práci vezmeme čelovku, správně se oblečeme, asi jako by bylo o 10 stupňů více, a jdeme běhat. Někdy si naplánujeme práci tak, ať můžeme jít v poledne. Každopádně odradí nás snad jen kroupy, bouřka nebo padající trakaře. Netrénujeme a neběháme ale, když jsme nemocní.
Jak dlouhá byla vaše nejdelší pauza, tedy čas bez běhání, od doby, co jste začali?
M: Nepočítám-li 15 let, než jsem znovu začal, tak pak asi 2 měsíce po zranění kolene. Jinak se snažím i po nemoci začít s mírnou intenzitou vždy co nejdříve.
S: Asi po dobu nějaké nemoci – tak dva týdny.
Je lepší začít sám, anebo ve dvou je lepší motivace?
S: Určitě je lepší začít s partnerem nebo ve skupině. Běhu to dodá šmrnc, a když se jednomu nechce, strhnou ho ostatní.
Parťáci. (zdroj: se svolením Michala a Soni Hrabcových)
Jak souvisí běhání celkově se zdravým životním stylem? Co všechno vás ovlivnilo?
M: Běhání nebo jakýkoliv sport je první a velmi důležitý krok ke změně životního stylu. Jakmile začnete se sportem, tělo si často řekne samo o další změny. Stravovací návyky, omezení stresu, to vše se stalo i nám. Člověk je šťastnější a má více energie na vše ostatní.
Jaké jsou vaše největší závodní úspěchy?
M: V zásadě mi nejde o závody, mám své výzvy. Letos jsem oběhl Parc des Ecrins slavnou GR54 za 3 a půl dne s plnou výbavou na zádech a spaním pod širákem. Zaběhl jsem 100 mil v Kitzbühelerských Alpách za pekelného deště a povodní. Oběhl jsem několikrát Lužické hory. To vše je pro mě více než to, jestli na nějakém závodě skončím někde vysoko v celkovém pořadí.
S: Jak říká Michal, jde hlavně o osobní výzvy. Tou mojí největší zatím bylo zvládnout 72 kilometrů na ultra závodě v Polsku – Lemkowyna ultra trail. Letos jsem si užila dva krásné závody v Rakousku: KAT100 a také Infinite-Trails.
A poslední otázka – dokážete lásku k běhu probudit fakt v každém? Docela bych si to vyzkoušela, protože to se u mě asi nestane, i když běhat bych moc chtěla…
S+M: Tak pojďme do toho! Nevím, jestli ji probudíme v každém, ale když nám nějaký fanoušek napíše, že mu běh změnil život, našel si lásku, zbavil se nějaké závislosti nebo je jen šťastnější, tak máme obrovskou radost. Chtít je první krok, ten druhý je správná motivace, ty další už jsou hodně individuální. Co ale můžete ztratit, když to prostě zkusíte?
Tak uvidíme, bylo by to super.
Související…
Reklama
foto: se svolením Michala a Soni Hrabcových, zdroj: Autorský článek
