Emoční dysregulaci prožívají i dospělí, pro děti je ale její zvládání obzvláště náročné. Jejich mozek není ještě zralý natolik, aby byl schopen ukočírovat pocity, které se na něj valí ze všech stran. Třeba protichůdné pocity (jsem naštvaný, ale stejně tě mám rád) dokáže podle vývojové psychologie člověk zpracovávat až od zhruba 13 let. Velkou roli v tom všem hraje to, jak máme nebo nemáme naplněné základní potřeby.
Stejná situace, jiné nervy
Z vlastní zkušenosti víme, jak s naším rozpoložením dokáže zamávat hlad, únava nebo přesycení. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Když se nás brzy ráno zeptá tenký dětský hlásek: „Chceš si něco přečíst?“, určitě budeme reagovat jinak, když budeme dobře vyspalí.
Pokud jsme ale v noci příliš nespali, navíc máme před snídaní hlad a dítě nás hned zahrne tisícem dotazů, budeme se cítit jako bublající sopka. Stejná situace může nastat, když vyzvedáváme ratolest ze školky – ona je plná dojmů, o něž se chce podělit, my jsme ještě neobědvali, v mysli dotahujeme pracovní záležitosti a už se vidíme doma na pohovce.
Vyvinuté mechanismy pomohou, ale nezastaví
A to jsme dospělí a už bychom měli mít vyvinuté mechanismy, které nám pomáhají emoce regulovat. Teď si představme, že děti prožívají totéž co my, jen nemají ještě vyvinutou onu samoregulaci a regulují se skrze nás.
Důležitá je existence základních záchytných bodů, které jsou neměnné, se kterými mohou děti počítat. Je to jejich jistota, která vytváří pocit klidu a bezpečí.
Takový pořádný hlad (dlouhé pauzy mezi jídly, nevhodně volené potraviny), únava (vynechání odpoledního šlofíku, ponocování, přetahování) nebo přestimulování (náročný den plný zážitků, absence času doma, kde může vše zpracovat hrou nebo u rodiče v bezpečí) umí s dítětem zamávat a zažehnout oheň, který se projeví emočními výbuchy.
Metafora požáru
K pochopení emoční dysregulace spojené s únavou, hladem a přesycením psychologové používají příklad požáru – míváme tendence reagovat hašením, tedy řešíme plameny, aniž bychom se ptali, proč vlastně ten požár vznikl.
Ano, krátkodobě to pomůže, ale situace se budou opakovat. Proto odborníci doporučují zaměřit se na prevenci a hledat uhlíky, které ten požár zažehly. Když je najdeme a zabezpečíme, významně snížíme riziko dalšího vzplanutí v budoucnu.
Děti jsou potom nevrlé, nechtějí spolupracovat, kňourají, reptají, křičí, dupou, válejí se po zemi, vztekají se, dělají všechno to, co nás rodiče mnohdy rozpaluje do běla. Říkáme sami sobě, že tohle snad dělá naschvál. Jenže nedělá. Jen to neumí jinak. Dítě se stalo obětí emoční dysregulace a neví, jak z ní ven.
Klíčem je pravidelnost
Pomoc najde právě u rodiče, jeho klidné reakce a předvídatelnosti, kterou může vnést do jeho všedních dní. Děti potřebují pravidelnost – pravidelnou stravu, pravidelný odpočinek a pravidelný čas pro sebe, se sebou nebo se svými nejbližšími. Když tohle nemají, šílí. Podobně jako většina dospělých. Jen se to projevuje trochu jinak: intenzivněji a hlasitěji.
Každý den má mít určitý rytmus a řád. Taková pravidelnost jde ruku v ruce s předvídatelností, které tak tvoří tým, hasící příčiny dětských emočních požárů. Znamená to, že se v každém dni opakují zhruba stejné činnosti ve zhruba stejných časových úsecích. Může to znít banálně, ale funguje to.
Rytmus, který je jen váš
Záchytné body, v nichž se dítě nají, odpočine si a dosytí se hrou, v níž zpracuje zážitky, nebo přítomností a pozorností rodiče, samy o sobě stačí k tomu, aby snížily celkové přetížení.
Reklama
Snídaně, přesnídávka, oběd, svačina a večeře. Společné stolování, společné rituály během dne, společné činnosti, komunikace, doteky, pohledy do očí. Odpočinek po obědě, večerka po večeři a koupeli. To vše každý den ve stejnou nebo velmi podobnou dobu (plus minus půl hodina).
To je rám, který si můžete naplnit vlastními konkrétními body. Důležitá je existence základních záchytných bodů, které jsou neměnné, se kterými mohou děti počítat. Je to jejich jistota, která vytváří pocit klidu a bezpečí. A kdo je najedený a odpočatý fyzicky i mentálně (protože přestimulování není nic jiného, než mentální únava, přetažení), méně podléhá emočním požárům, které pak není třeba hasit.
