Skoro každý, kdo dnes má kolem čtyřicítky, nosí v hlavě unikátní zlaté album výchovných mouder. Tyto okřídlené věty dědily rodiny s daleko větší pietou než sváteční porcelán po prababičce. Specifická lidová slovesnost, zformovaná šedí panelákových sídlišť, nás měla připravit na svět, kde nejsnazší cestu k přežití představovalo dokonalé splynutí s tapetou. Naši rodiče upřímně věřili, že nás tvrdou rétorikou zocelují pro budoucí realitu. Dnes s mírným cynismem a pravidelnými platbami za psychoterapii zjišťujeme, že některé z těchto vět nám v hlavě běží jako zastaralý software, který už neslouží světu, v němž žijeme.
Je ale fér přiznat, že tyto strategie vznikaly v době, kdy vyčnívat mohlo znamenat problém a jistota měla vyšší cenu než autenticita.
Strategie dokonalé neviditelnosti
Kategorický imperativ „hlavně nevyčnívej“ platil za absolutní vrchol diplomatické moudrosti. Být průměrný znamenalo být opatrný, nepokládat zbytečné otázky a především za žádných okolností neprovokovat sousedy.
Rozdíl mezi námi a generacemi před námi spočívá v sebereflexi. My už tyto toxické perly z úst často vypouštíme s lehkým pocitem viny.
Tento kult dobrovolné nevýraznosti z nás vychoval naprosté mistry v maskování vlastních ambicí a talentů. Dnes sice učíme své potomky povzbuzovat k originalitě, ale ruku na srdce. Jakmile se naše dítě projeví na veřejnosti o decibel hlasitěji, v zátylku nás okamžitě pálí ten důvěrně známý strach z toho, co si o nás pomyslí paní odvedle.
Kultura mučednictví
Dalším pilířem naší výchovy bylo přesvědčení, že „práce není zábava“. Pokud vás náhodou to, co děláte pro peníze, skutečně těšilo a naplňovalo, okolí to hodnotilo jako nanejvýš podezřelý flám. A za každý flám musí dříve či později přijít krutý trest. Generace našich rodičů nás systematicky programovala k tomu, že poctivost člověka a jeho společenská hodnota se měří výhradně mírou fyzického vyčerpání a množstvím stížností, které padnou u nedělního oběda nad vepřovou pečení. Představu, že práce musí bolet, dnes oprávněně považujeme za nebezpečný relikt. Utrpení v kanceláři z nikoho lepšího člověka neudělá.
Testosteronový krunýř
Největší tragikomedií našeho dětství však zůstává celospolečenský mýtus, že opravdoví muži nepláčou. Toto rigidní dogma zformovalo dlouhé zástupy otců, kteří sice dokázali vlastníma rukama postavit dům a před panelákem kompletně rozebrat a složit škodovku, ale o svých pocitech mluvili asi tak často jako o kvantové fyzice.
Dnes už víme, že tato emocionální zácpa přináší velmi konkrétní a zcela nevtipné dopady na fyzické zdraví. Když dnes vidíme dospělého muže, jak se upřímně dojme nebo rozpláče, nevnímáme to jako selhání nebo projev fatální slabosti. Vidíme v tom zkrátka nezvratný důkaz zdravého a funkčního nervového systému. Každý den se snažíme své děti naučit, že slzy představují prostě jen slzy. Nejde o žádnou kapitulační listinu jejich křehkého mužství. Je totiž mnohem levnější, rozumnější a zdravější se pořádně vybrečet, než si v padesáti letech pořizovat bypass.
Velký úklid v rodinném podvědomí
Všichni si to musíme upřímně přiznat. Stačí jeden extrémně náročný den v práci, nedostatek spánku a z úst nám naprosto automaticky vypadne přesně ta věta, kterou jsme jako malí z duše nenáviděli. V tu chvíli víme, že jsme právě otevřeli starý rodinný archiv. Rozdíl mezi námi a generacemi před námi spočívá v sebereflexi. My už tyto toxické perly z úst často vypouštíme s lehkým pocitem viny.
Víme totiž, že přepisování těchto hluboce zarytých rodinných skriptů představuje nesmírně náročnou, avšak naprosto nezbytnou práci. Celý tento proces odvykání bolí a občas dosahuje až sarkasticky absurdních rozměrů, ale pro duševní zdraví budoucích generací představuje tu nejdůležitější investici.
