Největší starosti rodičům často dělají hlučné a vzdorovité děti. Jenže někdy je důvod k obavám právě opačný typ – dítě, které je až příliš hodné. Dítě bojující o pozornost rodiče může být příliš hlučné, hrubé, může křičet nebo ubližovat. Anebo je naopak až nápadně tiché, klidné, plní bez odmlouvání vše, o co je požádáno. Oba případy mohou znamenat totéž – dítě, které se snaží extrémním chováním získat pozornost a lásku rodiče a s nimi i pocit bezpečí, který umožňuje zdravě zrát a růst.
Co se děje pod povrchem
Typickým příkladem z praxe bývá záměna druhého typu chování za úspěch adaptace ve školce. Jenže to, že dítě v klidu sedí, zapojuje se do společných činností, nic nebojkotuje a doma si nestěžuje, nemusí znamenat, že všechno zvládlo.
Pod povrchem může bublat frustrace, nepochopení situace, strach z opuštění rodičem. Chování vyhlížející jako klid může být obrannou strategií, kdy se dítě odpojilo od vlastního prožívání, protože je moc bolestné na to, aby vše zvládalo samo – jednodušší je nevnímat, jen přijímat a doufat, že jednou bude všechno jinak. Pokud se takový způsob fungování stane dlouhodobým vzorcem, může se později projevit úzkostmi, potížemi ve vztazích nebo problémy s vlastní hodnotou.
Potřeby a chtění nejsou totéž
Dítě, které se naučí být „bezproblémové“, aby si udrželo lásku rodiče, si tento model může nést i do dospělosti. Může mít potíže nastavovat hranice, říkat ne, nebo naopak propadat úzkosti ve chvíli, kdy cítí sebemenší náznak odmítnutí.
Komunikace s dětmi nemusí být složitá. Jde spíš o to, jak vztah nastavíme – a že jej můžeme průběžně ladit podle toho, jak rostou ony i my.
To, co vypadalo jako vzorné chování, může být ve skutečnosti strategií přežití.
Děti ve skutečnosti nepotřebují nekonečné množství věcí. To, co označují za „potřebu“, je často jen silné přání. A frustrující zkušenost, že nemohou mít všechno, co chtějí, je součástí zrání – stejně jako u dospělých.
Co může dělat rodič
Základní potřebou dítěte není dokonalý rodič ani nepřetržitá pozornost. Je jí pocit, že je milované i ve chvílích, kdy zlobí, selhává nebo zklame. A když jej má, je schopné zvládnout všechno ostatní. Jde o bezpodmínečnou lásku pečující osoby, tedy nejčastěji rodiče, ideálně obou rodičů. Pokud dítě zažívá přijetí i ve chvílích, kdy selhává, nemusí o lásku bojovat ani si ji zasloužit výkonem.
Dát dětem najevo lásku, i když ji cítíme, ale někdy ji nestíháme vyjádřit, může být náročné. Nemáme totiž prostor jen na plnění jejich potřeb a požadavků. Musíme chodit do práce, uklízet, vařit, také pečovat o sebe, abychom to zvládali a ideálně si u toho udrželi dobrou náladu – nebo ji alespoň neztráceli úplně.
Pro zvládání toho všeho je důležité držet si své zdroje, které nám pomáhají dobíjet baterky a udržovat vlastní spokojenost – tu pak můžeme předávat dál. Pro někoho to může být sport, pro jiného poslech hudby, četba knihy, malování, chození do divadla, kina nebo na kafe s kamarádkami či na pivo s přáteli.
Hranice nejsou odmítnutí
Jde o to nebát se s dětmi mluvit o tom, co všichni potřebujeme, o tom, co ještě možné je a co už ne. Nenechat situace docházet do extrému, kdy už nedokážeme jednat s chladnou hlavou. Eliminovat takové těžké chvíle právě tím, že budeme pravidelně dobíjet baterky. K tomu patří i říct ne, když cítíme, že nám dochází kapacita: „Teď si s tebou nemůžu číst, musím se protáhnout, můžeš si číst u mě a potom si počteme spolu.“ A počítat s tím, že naše rozhodnutí bude přijato s pláčem nebo křikem. To všechno k tomu patří.
Reklama
Když ale budeme dětem dávat najevo svůj zájem setrvale, vyhneme se potom tomu, že o něm budou pochybovat. A daleko lépe potom budou zvládat ty chvíle, kdy jim pozornost prostě věnovat nemůžeme. Když dítě nepochybuje o bezpečnosti vazby na rodiče, stačí mu, když jej chytne za ruku a řekne něco v tom smyslu, že „teď to nejde, ale stejně tu pro tebe jsem“. Komunikace s dětmi vlastně vůbec nemusí být složitá. Jde o to, jak ji nastavíme, a toto nastavení můžeme v průběhu času ladit tak, aby všem vyhovovalo.
Komunikace s dětmi nemusí být složitá. Jde spíš o to, jak vztah nastavíme – a že jej můžeme průběžně ladit podle toho, jak rostou ony i my.
