Pro část rodičů je to vítané pojmenování reality, pro jiné zbytečné strašení státem. Zákon ale nemění každodenní rodičovství přes noc. Spíš nastavuje hranici, o které se dlouho mluvilo potichu a nejednoznačně. A připomíná, že násilí vůči dětem není soukromá výchovná metoda, ale problém, který se týká celé společnosti.
„Jde o důležitý posun. Společnost jasně deklaruje, že tělesné tresty nejsou v pořádku. Neznamená to, že by se rodiče měli bát postihu za každé selhání. Spíš se tím vytváří rámec, ve kterém se dá o výchově bez násilí mluvit otevřeně a nabízet rodičům jiné postupy,“ říká Magdaléna Černá z Centra LOCIKA, které se dlouhodobě věnuje pomoci dětem ohroženým násilím a jejich rodinám.
Podle ní novela potvrzuje to, co už v právu dávno bylo obsaženo nepřímo: dítě má právo na ochranu před násilím. Nově je to řečeno srozumitelně a bez výmluv. Pro mnoho rodičů to může být i úleva. Ne proto, že by zákon vychovával za ně, ale proto, že dává najevo, že hledat jiné cesty než fyzický trest je správné a legitimní.
Slovní berlička, která má uklidnit dospělé
Pojem „výchovný pohlavek“ se v českých domácnostech drží už po mnoho generací. Jako by šlo o něco mírnějšího, skoro neškodného. Jenže z pohledu dítěte ani práva žádná taková kategorie není.
Dítě si z tělesného trestu často odnese strach, stud a zmatek. Poškozuje to jeho důvěru i vztah s rodičem. I jednorázová situace má dopad, protože dítě potřebuje zažívat bezpečí i tehdy, když dělá chyby.
„Výchovný pohlavek neexistuje. Fyzický trest je fyzickým trestem bez ohledu na záměr. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že dítěti tím spíše ubližujeme, než pomáháme. Často nejde o výchovu dítěte, ale o zoufalství dospělého,“ vysvětluje Magdalena Černá.
Dítě v takové chvíli nezažívá poučení, ale ohrožení. Člověk, který ho má chránit, mu ubližuje. To se zapisuje hluboko do vztahu i do obrazu světa. Dobrou zprávou podle odborníků je, že změna je možná. A že rodiče na ni nemusejí být sami.
Kdy už nejde jen o rodinnou věc
Jedna z nejčastějších obav zní, že stát bude rodiče trestat za každé selhání. Praxe je ale složitější a citlivější. Rozhodující je vždy kontext. „Je rozdíl mezi jednorázovým selháním vyčerpaného rodiče a situací, kdy se fyzické tresty opakují nebo je dítě dlouhodobě ohrožené,“ říká Černá.
Pokud někdo vidí podobnou situaci na veřejnosti, například na hřišti, nejúčinnější bývá lidská reakce, ne odsudek. Pojmenovat, že situace je náročná, a nabídnout pomoc. Kritika v emocích obvykle tlak jen zvyšuje.
Jiná situace nastává ve chvíli, kdy existuje podezření na opakované nebo vážné násilí. Tam už má své místo OSPOD nebo policie. Ne proto, aby byli rodiče potrestáni, ale proto, že dítě se samo bránit nemůže.
Modřina není jediný důkaz bolesti
Častým argumentem bývá, že když na dítěti nejsou viditelné stopy, nic se vlastně nestalo. Psychologie i praxe ale říkají něco jiného. „Dítě si z tělesného trestu často odnese strach, stud a zmatek. Poškozuje to jeho důvěru i vztah s rodičem. I jednorázová situace má dopad, protože dítě potřebuje zažívat bezpečí i tehdy, když dělá chyby,“ upozorňuje Magdalena Černá.
Taková zkušenost může ovlivnit sebedůvěru dítěte, vztah k autoritám i to, jak v dospělosti nakládá s mocí. Zároveň ale platí, že vztahy se dají opravovat. Velkou roli hraje rodičovská omluva a schopnost převzít odpovědnost.
Generační vzorce a odvaha je přerušit
V LOCICE se často setkávají s rodiči, kteří byli sami vychováváni bitím, a mají pocit, že bez něj to nejde. Argument „nás taky bili a přežili jsme“ v českém prostoru zdomácněl.
Reklama
„Často jde o naučený vzorec, ne o funkční nástroj. Rodiče prostě nevědí, co použít místo něj. Přitom spousta z nich dnes už vychovávat jinak chce. Rozhodnutí změnit přístup je prvním krokem k přerušení generačního traumatu,“ říká Černá.
Autorita bez strachu
Další obavou je ztráta rodičovské autority. Podle Magdaleny Černé je to ale nepochopení podstaty. „Stát rodičům autoritu nebere. Pomáhá ji budovat jinak. Ne skrze strach, ale skrze respekt. Dítě, které se bojí, možná poslechne, ale nic se nenaučí. Dítě, které důvěřuje, ví, že rodič ho ochrání i ve chvíli, kdy dělá chybu.“ Taková autorita vede, ale netrestá. A umožňuje dítěti růst.
Co dělat ve chvíli, kdy rodič cítí, že už je na hraně? Podle odborníků pomáhá zastavit se. Odejít z místnosti. Připustit si, že potřebuji chvíli, aby vztek vyprchal. Zhluboka se nadechnout, a hlavně si uvědomit, že nejde o slabost, ale o odpovědnost. Dlouhodobě je důležité znát své spouštěče a nebát se požádat o pomoc. Partnera, blízké, odborníky.
Hranice ano, násilí ne
Magdalena Černá říká, že děti hranice potřebují. Stejně jako vztah. Pomáhá důslednost, předvídatelnost, vysvětlování důsledků. A také je důležité pečovat o sebe, protože vyčerpaný rodič má méně prostoru reagovat jinak než silou.
A kdyby si rodiče měli v těžké chvíli zapamatovat jednu větu? „Když mám chuť trestat, zastavím se a připomenu si, že moje dítě se nechová špatně proto, že by chtělo, ale proto, že něco nezvládá. A že mě právě teď potřebuje nejvíc,“ uzavírá Černá.
