V prostředí manipulace a strachu dítě brzy pochopí, že vlastní emoce a potřeby samy o sobě situaci nemění. Pláč, strach či prosby často nefungují a někdy se dokonce obrátí proti němu. „Z vlastní praxe často vidím, jak i velmi malé děti, které vyrůstají v takových podmínkách, vyvíjejí překvapivou schopnost přesně číst rodičovské nálady a jemně přizpůsobovat své chování, aby zachovaly pocit bezpečí,“ říká mediátorka. Nejde o manipulaci, ale o strategii přežití, která se často nepozorovaně přenáší až do dospělosti.
V následujícím rozhovoru Klára Bauer Harazinová vysvětluje, jaké stopy v člověku zanechá dětství prožité ve strachu a manipulaci, proč se tyto vzorce tak vytrvale vracejí v dospělých vztazích a jak se z nich dá pomalu, poctivě a bez iluzí vystupovat ven.
Často se říká „skleníková květina“. Co to znamená v psychologickém překladu?
„Skleníková květina“ není dítě chráněné, ale dítě dlouhodobě regulované a kontrolované. Vyrůstá v prostředí, kde jsou emoce přijatelné pouze tehdy, pokud odpovídají potřebám dospělého. Tyto děti často fungují velmi dobře navenek, bývají výkonné a perfekcionistické, zároveň jim však chybí vnitřní jistota a opora v sobě. Emoce se nestávají zdrojem orientace, ale proměnnou, kterou je třeba řídit.
Přecitlivělost není slabostí, ale důsledkem naučené zvýšené ostražitosti. Psychika je zvyklá sledovat prostředí a předcházet napětí.
Výsledkem nebývá křehkost, ale odpojení od vlastního prožívání. Přecitlivělost, která se později objevuje, není slabostí, ale důsledkem naučené zvýšené ostražitosti – psychika je zvyklá sledovat prostředí a předcházet napětí.
Jaké obranné mechanismy si dítě vytváří a jak se později odrážejí v partnerských vztazích?
Osvojí si schopnost přesně číst druhé, přizpůsobovat se jejich očekáváním a mít situaci pod kontrolou. V dospělých vztazích však tyto strategie mohou vést k omezené autentické blízkosti, obtížnému zvládání konfliktu a někdy i k jemné manipulaci. Často si vybírají partnery, u nichž je dynamika vztahu známá a předvídatelná, i když není dlouhodobě bezpečná.
Hranice mezi loajalitou a naučeným přizpůsobením se formuje v okamžiku, kdy dítě zjistí, že i drobná odchylka od očekávání rodiče vyvolává napětí, zatímco úplné přizpůsobení přináší dočasný klid. Zvláště v situacích, kdy jeden z rodičů není schopen dítě ochránit nebo se za něj postavit, se loajalita nenápadně proměňuje v destruktivní přizpůsobení.
Co může udělat rodič, který sám zažil manipulaci, dokázal z ní odejít, ale u druhého rodiče pozoruje podobné chování vůči dítěti? Jak může zasáhnout, aniž by situaci zhoršil?
Manipulaci druhého rodiče nelze zastavit silou. Zásadní je posilovat bezpečný vztah s dítětem. Naslouchat mu, pojmenovávat jeho pocity („Vidím, že jsi smutný/á“, „Slyším, že tě to trápí“) a vyhýbat se hodnocení či očerňování druhého rodiče. Dítě potřebuje zažít, že jeho emoce mají místo a nejsou nebezpečné.
Manipulaci druhého rodiče nelze zastavit silou. Zásadní je posilovat bezpečný vztah s dítětem. Dítě potřebuje zažít, že jeho emoce mají místo a nejsou nebezpečné.
Užitečné mohou být přístupy pracující s pocitem bezpečí, například tzv. DIX model, který stojí na jasných hranicích, emoční blízkosti a pružnosti. Stejně důležité je nastavit s druhým rodičem srozumitelné hranice. Komunikace by měla být stručná, věcná a ideálně písemná, bez hádek a obhajování se. Klid a stabilita rodiče jsou pro dítě jedním z hlavních zdrojů jistoty.
Pokud je situace dlouhodobě náročná nebo dítě kontakt opakovaně odmítá, je vhodné vyhledat odbornou pomoc – mediátora, dětského terapeuta či rodinné centrum. Cílem není hledat viníka, ale vytvořit pro dítě prostor, kde nemusí nést odpovědnost za vztahy dospělých.
Mohla byste to uvést na konkrétním příkladu ze života?
Typickou situací je střídavá péče po rozchodu, kdy dítě k jednomu rodiči nechce chodit a druhému si stěžuje. Nucení do kontaktu většinou tlak zvyšuje, zároveň ale není řešením dítěti automaticky vyhovět. Důležité je zjišťovat, proč dítě odpor cítí, zda jde o strach, dlouhodobou nepohodu či překračování hranic, nebo spíše o rozdílné fungování domácností. Už samotné přecházení mezi dvěma světy je pro dítě zátěží.
Dítě potřebuje bezpečný prostor, kde může mluvit o obou rodičích bez obav, že někoho zradí. Pokud má pocit, že musí informace filtrovat nebo potlačovat emoce, snadno se dostává do loajálního konfliktu, který ho dlouhodobě vyčerpává.
Klára Bauer Harazinová
Vztahová a rodinná mediátorka, facilitátorka a lektorka komunikačních dovedností. Zakladatelka vzdělávacího programu Meddix.
A jak z toho ven?
Tlak druhého rodiče na kontakt často vychází ze strachu o vztah, ne nutně ze zlé vůle. O to důležitější je hledat řešení, která nejsou postavená na boji. Pokud rodiče sami cestu nenajdou, má smysl obrátit se na odborníky. Jejich úkolem není rozhodovat místo rodičů, ale pomoci dítěti i dospělým unést situaci tak, aby se staré vzorce nemusely znovu a znovu opakovat.
Jakou roli v dospělých vztazích hraje dětský strach „nevyvolat bouři“?
Strach se může projevovat různými způsoby, které nejsou pevnými typy, ale dočasnými strategiemi přežití. Tyto strategie se mohou během života prolínat a měnit podle situace:
- Kontrolující strategie – snaha mít situaci pod kontrolou a nepřipustit nesouhlas
- Přizpůsobující strategie – navenek souhlas, vnitřní potlačení sebe
- Reflektující strategie – vědomá práce se vzorci a hledání autenticity, i když se staré dynamiky občas vracejí
Ve všech typech zůstává jádrem strategie přežití. Vyhodnocování druhých, přizpůsobování se očekáváním a drobné taktiky k udržení stability vztahu.
Kde končí odpovědnost a začíná naučená vina
Jak pracovat s pocitem viny, který byl součástí výchovy?
Prvním krokem je rozpoznat, že část viny není přirozená, ale naučená. Následuje rozlišování mezi skutečnou odpovědností a vnitřní vinou, která vznikla jako nástroj přizpůsobení. V praxi to znamená postupně nastavovat hranice, učit se říkat „ne“ a zkoušet vlastní reakce, i když jsou zpočátku nepohodlné a vytvářejí úzkost nebo strach.
Jak poznat, že problém není v partnerovi, ale ve starých zraněních?
Partner se k vám dlouhodobě chová férově, respektuje vaše hranice a nesnaží se konflikt využít k manipulaci, přesto vás zaplavuje silná úzkost nebo strach. V takové chvíli může jít spíš o stará zranění než o problém současného vztahu. Důležité je začít si všímat vlastních spouštěčů a učit se je pojmenovávat. Postupné a bezpečné sdílení pocitů s partnerem pomáhá rozlišit, co patří do minulosti a co se skutečně děje teď.
Reklama
O emocích je potřeba mluvit otevřeně. O tom, co cítíte vy i co prožívá partner, a jak na vás jednotlivé situace působí. Společně pak můžete nastavovat pravidla, která dávají smysl oběma. Jděte krok za krokem a pamatujte, že práce se starými ranami je náročná. Buďte na sebe laskaví. Změna má smysl jen tehdy, pokud probíhá v bezpečném tempu a s oporou.
Jaký je první malý, ale reálný krok ke změně?
Začněte rozlišovat, které reakce jsou naučené a které skutečně vaše. A pak udělejte jeden konkrétní krok. Vyjádřete jednu potřebu nebo pocit někomu blízkému bez obhajování a bez ustupování ze strachu. Nejde o dokonalost, ale o zkušenost, že autenticita může být bezpečná. Právě tím začíná budování vnitřní opory a svobody od starých vzorců. Mnoho lidí se celý život snaží změnit své reakce, aniž by si uvědomili, že to, co se učí, není „být lepší“, ale konečně být v bezpečí sám se sebou.
