Vzpomínám si na jeden příběh, který mi dodnes občas vyskočí v hlavě. Není to tak dávno, co jsem přijela na návštěvu ke známé, říkejme jí třeba Alena. Má dceru, tehdy jí bylo sedm let, věk, kdy se ještě věří na kouzla, ale zároveň už se začíná trénovat ego. Byly narozeniny, slavnostní atmosféra, dort a samozřejmě dárky. Podala jsem malé oslavenkyni zabalenou sadu na malování a vyrábění. Nic extravagantního, ale poctivá klasika, kterou holčičky v tomhle věku většinou milují. Sama vedu své dítě ke skromnosti, částečně z přesvědčení, částečně z nutnosti, protože peníze u nás nepadají z nebe.
O to víc mě zarazilo, když můj dárek zůstal bez povšimnutí ležet stranou. V tichém úžasu jsem sledovala hromadu blyštivých, drahých věcí, které se před děvčetem kupily. Elektronika, značkové hračky, věci, o kterých by se mi v dětství ani nesnilo. A tím to nekončilo. U stolu si malá slečna neustále vynucovala pozornost, když mluvil někdo jiný, okamžitě se rozčilovala, přerušovala, dožadovala se slova. Rodiče se jen shovívavě usmívali, jako by šlo o roztomilý projev dětské živosti. Před očima mi seděla malá princezna, která dostává všechno. Nejen věci, ale i neustálé potvrzení, že svět se točí kolem ní a že je to tak v naprostém pořádku.
Příklady táhnou
Starší generace v takových chvílích ráda pronáší větu, která zní jako univerzální diagnóza: „Děti si dnes ničeho neváží.“ Mají všechno, a přesto jsou nespokojené. Neumějí poděkovat, neumějí si prohrát bez mobilu, neumějí přijmout, že svět není vždycky fér. Jenže právě tady přichází nepohodlná otázka, před kterou většinou uhýbáme pohledem: Opravdu za to mohou samotné děti?
Většina lidského chování se učí pozorováním druhých. Pozorováním si vytváříme představu o tom, jak se určité chování provádí, a tato mentální reprezentace pak slouží jako vodítko pro naše vlastní jednání.
Odpověď není příjemná, ale z psychologického hlediska je poměrně jasná. Děti jsou naším zrcadlem. A pokud se někdo chová jako rozmazlený spratek, málokdy to vzniklo ve vzduchoprázdnu. Neznamená to, že všichni rodiče selhávají: existuje spousta rodin, které své děti vedou k hranicím, vděčnosti i pokoře. Ale případy, kdy dítě netuší, že „dost“ je plnohodnotné slovo, rozhodně nejsou výjimkou. A možná by stálo za to přestat ukazovat prstem na děti a podívat se raději do zrcadla.
Psychologové mají jasno. Už Albert Bandura, autor teorie sociálního učení, popsal v 60. letech, že chování dětí je formované tím, co vidí u dospělých. A nyní dávejte dobrý pozor. Ve své zásadní knize Social Learning Theory z roku 1977 píše: „Většina lidského chování se učí pozorováním druhých. Pozorováním si vytváříme představu o tom, jak se určité chování provádí, a tato mentální reprezentace pak slouží jako vodítko pro naše vlastní jednání.“
Zní to komplikovaně, ale je to jednoduché. Bandura tím vlastně říká něco, co rodiče slyší neradi: děti nejsou produktem našich proslovů, ale našich činů. Nezáleží tolik na tom, kolikrát dítěti vysvětlíme, že materiální věci nejsou důležité, pokud samo vidí, že náš život se točí kolem výkonu, peněz a spotřeby. Morální kázání je slabé kafe proti každodennímu příkladu.
Stejný princip potvrzuje i Americká akademie dětské a adolescentní psychiatrie (AACAP), děti se učí chování především pozorováním a napodobováním dospělých, což je efektivnější než přímé poučování nebo tresty. Rodiče a pečovatelé jsou nejdůležitějšími role modely, protože děti je obdivují a kopírují jejich chování.
Výchova se tak neodehrává v dlouhých proslovech ani v dobře míněných zákazech. Odehrává se v drobných každodenních momentech, v tom, jak reagujeme na frustraci, jak mluvíme o penězích, jak zvládáme neúspěch, jak se chováme k lidem kolem sebe. Děti to všechno sledují. Mlčky a pozorně.
Pocit vděčnosti se nerozvíjí množstvím odměn, ale schopností reflektovat pozitivní stránky života.
Psycholožka Madeline Levine, autorka knihy The Price of Privilege (2006), na základě dlouhodobé práce s rodinami upozorňuje, že děti z materiálně zaměřených domácností paradoxně častěji trpí úzkostmi, depresí a pocitem prázdnoty. Ne proto, že by měly málo, ale proto, že si osvojují hodnoty, které nikdy nemohou skutečně nasytit. Levine doslova píše, že děti „přebírají rodičovskou posedlost výkonem a statusem, aniž by měly psychické nástroje se s tím vyrovnat“. Pokora a vděčnost totiž nevznikají z přetlaku komfortu. Rodí se z pozorování. Z toho, že dítě vidí rodiče, který poděkuje prodavačce, přizná chybu, když se splete, nebo dokáže říct: „Tohle si teď nemůžeme dovolit.“ Bez dramat, bez výčitek, bez pocitu selhání. Jen s klidem a jistotou, že hodnota člověka nespočívá v tom, co vlastní.
Rodič má tři úkoly
Pokora je v dnešní době považovaná až za slabost nebo nedostatek sebevědomí. Jenže z pohledu psychologie je to přesně naopak. Pokora není o tom se zmenšovat, ale o schopnosti vidět se realisticky. Uznat své limity, připustit chybu, přijmout fakt, že nejsme středem vesmíru. A že to vlastně vůbec nevadí. „Pokora není podceňování sebe sama, ale přesný pohled – ne myslet si o sobě příliš vysoko ani příliš nízko,“ vysvětlil pro Psychology Today klinický psycholog Everett L. Worthington.
Podobně nepochopená je i vděčnost. Máme tendenci myslet si, že vzniká automaticky z hojnosti, čím víc dítě dostane, tím víc si toho bude vážit. Jenže psychologie říká pravý opak. „Vděčnost u dětí roste, když rodiče pomáhají dětem reflektovat pozitivní stránky, vyjadřováním vděčnosti za malé věci v každodenním životě jako čas spolu nebo obyčejné radosti,“ uvedla ve svém článku vývojová psycholožka Maryam Abdullah.
Pocit vděčnosti se nerozvíjí množstvím odměn, ale schopností reflektovat pozitivní stránky života. U dětí pak sehrává klíčovou roli právě model dospělých, tedy to, zda rodiče sami vyjadřují vděčnost za čas, vztahy, zdraví nebo obyčejné každodenní drobnosti. Dítě se nenaučí vážit si věcí tím, že jich má plný pokoj. Naučí se to tehdy, když vidí rodiče, kteří si váží něčeho, co se nedá koupit.
Reklama
Z psychologického hlediska je tu ale ještě jeden zásadní faktor a tím je autenticita. Děti mají překvapivě citlivý radar na faleš. Pokud rodič mluví o pokoře, ale zároveň shazuje druhé, povyšuje se nebo se neustále srovnává, dítě ten rozpor vnímá. Neurovědné výzkumy potvrzují, že děti už od čtvrtého roku raného věku dokážou rozpoznat nesoulad mezi tím, co dospělí říkají, a tím, jak se chovají. Tento nesoulad pak oslabuje jejich pocit bezpečí i důvěru v autority.
Na závěr si to můžeme celé zjednodušit. Studentům psychologie se při přednáškách zdůrazňují tři základní věci, které by měl rodič dělat. Své dítě milovat, nastavovat mu hranice a připravit ho na život. To je úkol rodičů v kostce.
