Spánkový trénink, jemný nebo responzivní trénink spánku, učení se spánku nebo Ferberova metoda. Všechny termíny označují jedno a totéž – kladou si za cíl naučit miminko něco, co ze své biologické podstaty není schopné zvládnout. Tedy spát pravidelně, konzistentně a především samo. Na první poslech to může znít ideálně, při hlubším prozkoumání metodiky vás ale začne mrazit v zádech. Proč spánkový trénink rozhodně nezkoušet?
Chcete se v noci vyspat? Nastavte jasná pravidla
Většina spánkových metod má společný cíl: naučit malé dítě spát samostatně. Obvykle v postýlce a ideálně v odděleném pokoji tak, aby rodiče měli v ložnici klid. Rodiče by potom během noci neměli na dítě reagovat, a to ani v případě, že pláče.
K tomuto stavu se tedy během spánkového tréninku snažíte postupně dopracovat. Jak toho dosáhnete? Stanovením a zavedením jasných limitů a hranic toho, co budete nebo nebudete dělat, abyste svému dítěti pomohli usnout.
Dnes už víme, že spánkový trénink nefunguje, fungovat nemůže a že s sebou nese i některá poměrně výrazná rizika. A při hlubším prozkoumání tématu nejsou ani argumenty spánkových koučů úplně logické.
O těchto limitech ale nerozhodujete sami, rozhoduje o nich spánkový trenér/kouč, kterého si zaplatíte, aby vás celým tím kolotočem provedl. Jde o někoho zvenku, kdo vaše dítě vůbec nezná a kdo při práci s ním naprosto nezohledňuje jeho skutečné a reálné potřeby, týkající se napojení na rodiče či pečující osobu, emoční regulace a pocitu bezpečí a stability ve stresových chvílích.
Dítě dokáže usnout samo, rodiče k tomu nepotřebuje
Ve skutečnosti je vám doporučeno, abyste dítěti v usnutí vůbec nepomáhali. Nebo jen minimálně. Spánkoví trenéři věří, nebo tvrdí, že dítě usnout samo přirozeně umí, jen je potřeba mu to pomoci objevit a pochopit – a to je prý vaším úkolem jako rodiče: vést dítě k uvědomění, že se umí samo uklidnit a samo usnout, a to i uprostřed noci.
Tradiční metody spánkového tréninku byly vyvinuty před desítkami let na základě behaviorálních teorií. Rádoby vědecký podklad, velká jména tuto metodu zastávající a k tomu slibovaný klid a prospané noci bez pláče a nutnosti vstávat a chovat, to všechno vedlo k tomu, že popularita spánkového tréninku začala strmě narůstat.
Rychlé a efektivní řešení spánkových problémů vašeho dítěte, to je lákadlo, na které se spánkoví trenéři snaží utáhnout unavené rodiče. Jenže dnes už naštěstí víme, že spánkový trénink nefunguje, fungovat nemůže a že s sebou nese i některá poměrně výrazná rizika. A při hlubším prozkoumání tématu nejsou ani argumenty spánkových koučů úplně logické.
Neprůkazné studie
Hned prvním zarážejícím bodem je nedostatek skutečně kvalitních výzkumů, potvrzujících pravdivost nebo prospěšnost metod spánkového tréninku. Ačkoliv existují studie, jejichž autoři se touto tematikou zabývají, mají velké nedostatky: Bývají často ukončeny předčasně, užívají malý vzorek dětí a špatné srovnávací skupiny.
Nestabilní řešení, dlouhodobě nefunkční
Smutným faktem je, že zastánci spánkového tréninku většinou citují právě některou z oněch nepovedených studií, jejichž závěry užívají jako argument pro podporu jejich stanoviska. Tvrdí, že spánkový trénink je tou nejlepší volbou pro dítě, které se má třeba již v šesti, sedmi měsících osamostatnit a usínat samo, bez blízkosti rodiče.
Malé dítě potřebuje k regulaci emocí blízkou osobu, a když ji nemá, je v tak velkém stresu, že jeho nervový systém přepne do nastavení „přežití“. Navenek to vypadá jako zklidnění, ve skutečnosti se ale jedná o rezignaci.
V kontextu s těmito tvrzeními působí skutečná zjištění, uváděná ve studiích, až groteskně – zejména fakt, že každý získaný přínos po jakémkoliv vývojovém nebo okolnostním skoku mizí, a je nutno opakovat celý proces spánkového tréninku znovu. Spánkoví trenéři rádi mluví o takzvaných spánkových regresích (což bylo již mnohokrát racionálně vyvráceno) narušujících spánkový trénink, dále se takto může projevit prořezávání zoubků, nemoc nebo třeba dovolená.
Spinkej, to bude dobré
A teď si proberme praktickou stránku celého problému. Spánkový trénink je ve své podstatě o tom, že dítě položíte do postýlky a necháte ho, aby si poradilo s usínáním. Většina dětí bude plakat – bude chtít pochovat, nakojit, přitulit se. Ale to jsou podle spánkových poradců negativní spánkové asociace, jimiž své dítě de facto kazíte. Takže je podle nich lepší ho prostě nechat brečet, případně ho pohladit po hrudníku a říci něco ve smyslu: „Spinkej“ nebo „To bude dobré“.
Dítě se propláče do odpadnutí, které nemá s klidným spánkem mnoho společného. A protože padne vyčerpáním, možná vydrží spát déle než obvykle. Jakmile se probudí, jede to celé nanovo. A když se to konečně podaří, když dítě konečně přestane volat o pomoc, která nepřichází, a naučí se usnout samo, přijde nemoc, zoubky, dovolená a celé se to opakuje. Nepochováte dítě, když má teplotu? Dáte mu jen medicínu, uložíte a řeknete jen „Spinkej?“ a v klidu odejdete s tím, že ono usnout samo umí? Kdo z rodičů si tohle dokáže představit?
Stres, stres a zase stres
Dalším klíčovým argumentem spánkových trenérů bývá samouklidnění neboli samoregulace, kterým dítě tréninkem učíme a díky nimž se posléze naučí samo zklidnit a usnout. Jenže věda hovoří jinak. Malé dítě potřebuje k regulaci emocí blízkou osobu, rodiče, a když ji nemá, je v ohromném stresu. Ten stres je tak velký, že nervový systém dítěte přepne do nastavení „přežití“, a to navenek vypadá jako zklidnění, ve skutečnosti se ale jedná o rezignaci, během níž stále probíhá stres a úzkost. Samoregulaci emocí jsou podle vývojové psychologie děti schopny zvládat nejdříve od čtyř let věku. Do té doby zkrátka potřebují bezpečí milující rodičovské náruče.
Dlouhodobé následky
Studie zabývající se spánkovým tréninkem potvrdily u kojenců vysokou míru kortizolu (stresového hormonu), a to i dlouho poté, co dítě přestalo plakat. Jde v podstatě o separaci dítěte od rodiče. Výsledky dalších bádání hovoří o tom, že u dětí vychovávaných láskyplně, jejichž rodiče reagují na jejich potřeby, se vyvíjí více glutikortisoidních receptorů, které jim pomáhají reagovat na stres a vyrovnávat se s ním, a to dokonce i v dospělosti.
Pokud nás někdo nabádá k tomu, abychom na pláč nereagovali, nutí nás jít proti vlastní přirozenosti.
A u dětí vychovávaných bez pochopení a tolerance tomu bylo přesně naopak – včetně následků, které si nesou do dospělosti – tedy méně glutikortisoidních receptorů, horší schopnost vyrovnat se se stresem, více úzkosti, tendence k depresím…
Lepší spánek? Ve skutečnosti spíš horší
Není vůbec neobvyklé, že nedlouho po skončení tréninku rodiče hlásí zhoršení spánku svého dítěte. Částečně to může být proto, že byla narušena důvěra v rodiče a pocit bezpečí, který poskytuje: když nereagujeme na potřeby miminka, je plačtivější, úzkostnější, neklidnější. Situaci, kterou potom rodiče často řeší větší separací, tedy spánkovým tréninkem, by přitom mohli napravit jen tím, že by dítěti poskytli více kontaktu a lásky. Tak jednoduché to ve skutečnosti je. A co výsledky výzkumů opakovaně potvrzují, je skutečnost, že děti jisté si bezpečnou vazbou s rodičem, mají tendenci lépe spát – tedy snáze usínat, méně se budit. A tyto výhody opět přetrvávají až do dospělosti.
Spánek bez buzení není biologicky normální
Miminka, batolata, a dokonce ani předškoláci nejsou ve skutečnosti ještě schopni prospat bez probuzení celou noc. Mají mělký spánek, střídají a mění se jim spánkové cykly, přecházet mezi nimi je pro ně náročné, učí se to postupně a nejlépe právě skrze vazbu s rodičem. Ne nadarmo se v posledních letech mluví o přínosech společného spánku, který je v mnoha zemích světa normou a pravidlem a jehož zastáncem je třeba spánková antropoložka Lenka Medvecová Tinková. Dítě, které spí vedle milujícího rodiče, cítí bezpečí, které je pro klidný spánek zásadní. Jakékoliv probuzení dokáže mnohdy vyřešit přitulení, pohlazení, pomazlení a dítě spí klidně dál.
Není to jen o spánku
Pohled spánkového tréninku je navíc jednostranný. Tváří se, jako kdyby byl jediným problémem neklidný spánek. Jenže spánek často jen odráží problémy, které se dějí za ním, jinými slovy, spánek je neklidný proto, že tělo i mysl dítěte v prvních letech života procházejí ohromnými změnami a srovnávají se se životem tady na zemi. Prořezávání zoubků, hlad, potřeba močit nebo kálet, nepohodlí, svědění, plynatost, strach, zážitky z uplynulého dne, rozbíhající se nemoc, vývojové skoky. To všechno a mnohem víc vstupuje dětem do spánku, ale vlastně to se spánkem vůbec nesouvisí – snad jen tím, že ho to narušuje. Nic z toho spánkový trénink nezohledňuje. Vzpomeňte si, jak špatně spíte vy, když máte chřipku, když vás trápí zlé sny nebo bolí zub. A dítě by se s tím vším mělo vyrovnat samo a samo usnout? Není to trochu, nebo spíš hodně sci-fi?
Rodiče spánkový trénink ve skutečnosti nenávidí
Miminka jsou 100% závislá na rodičích, nejsou schopna celou noc prospat. Stejně tak je pro rodiče biologicky zcela přirozené reagovat na potřeby svého dítěte, které v prvních měsících života neumějí vyjadřovat jinak než pláčem. Jde o adaptivní genetiku v nejširším slova smyslu: jde o to, abychom dítě nenechali napospas vlkům ve volné přírodě, když si potřebujeme odpočinout.
Reklama
Tak to funguje od nepaměti, a pokud nás někdo nabádá k tomu, abychom na pláč nereagovali, nutí nás jít proti vlastní přirozenosti. A žádný rodič to doopravdy nechce. Rodiče chtějí vědět, že je dítě v pořádku, že pro něj dělají to nejlepší, že mu pomáhají. A když jsou unavení, úsudek se zhoršuje. Právě tady přichází čas pro spánkové trenéry. Využívají slabosti a rozkolísanosti ve svůj prospěch. A to je neetické a nemorální.
Spánkový trénink nikdo nepotřebuje
Právě proto je potřeba, aby se o spánkovém tréninku a jeho temných stránkách mluvilo. Aby se mluvilo o tom, že to, že dítě nespí celou noc, budí se a pláče, je normální. Že to není chyba rodiče ani chyba miminka. Že je to biologicky v pořádku a že se to bude vyvíjet a zlepšovat. Že je normální, že dítě nespí v postýlce ani v kočárku, ale v nosítku nebo v posteli vedle maminky a tatínka. Je potřeba, aby rodiče věděli, kam se obrátit o radu, aby nespadali do náruče spánkových poradců. Je potřeba zdůrazňovat, že spánek dítěte se dá zlepšit jinak, s láskou, pochopením a porozuměním. A bývá to jednodušší, než by nás mnohdy napadlo. Bez nadsázky řečeno většinou pomůže – přijmout situaci, přestat bojovat, zvolnit a poskytnout dítěti více kontaktu, blízkosti. Tahle kombinace dokáže v dlouhodobém horizontu skutečné divy. Láskyplně, odborně a pochopitelně se tématu věnuje Lenka Medvecová Tinková ve svém Projektu Prosím, spinkej zahrnujícím sérii krásných a laskavých knížek, přednášek a mnohé další rodičovské podpory.
