„Největší odvaha? Umět si říct o pomoc,“ říká Dodo – studentka s agorafobií. Panické ataky, monofobie a dny, kdy je i nákup v obchodě nepřekonatelnou výzvou. Dodo otevřeně mluví o tom, co všechno agorafobie skutečně znamená – a že i se strachem se dá žít smysluplný život.
Fobie, úzkosti nebo panické ataky se dnes skloňují čím dál častěji, ale o agorafobii se toho ví pořád relativně málo. Můžete prosím na začátek vysvětlit, co přesně agorafobie je?
Ono se říká, že agorafobie je strach z otevřených prostor, ale to je jen částečná pravda. Podle odborných definic jde spíš o fobii z míst nebo situací, odkud by bylo potenciálně obtížné uniknout do zón, které mozek daného člověka vnímá jako bezpečné. Když to rozebereme, tak zóny, které mozek vnímá jako bezpečné nebo nebezpečné, nemusí úplně korespondovat s otevřeností daného prostoru. Fobie může člověk mít, když jede autobusem, je ve velkém davu lidí, ve velkém obchodním domě nebo na náměstí plném lidí, ale může se to projevovat i jinak.
Třeba já osobně trpím monofobií, což je strach z toho být někde úplně sám – bez přítomnosti dalších lidí. Je to vlastně takový paradox, protože na rozdíl od klasického agorafobika mě třeba náměstí plná lidí nebo MHD vnitřně uklidňují. Ty bezpečné a nebezpečné zóny se navíc můžou v čase měnit. U mě to začalo jako klasická agorafobie a postupně se to přelilo právě do té monofobie.
Myslíte, že ten strach souvisí s tím, že by vám v dané situaci nemohl nikdo pomoct?
Ano. Ale zároveň si myslím, že to má každý trochu jinak. Nechci mluvit za ostatní – sama jsem neměla potřebu to u ostatních zkoumat do hloubky, protože těch informací o monofobii je hrozně málo. I proto jsem ráda, že tohle můžeme otevřeně sdílet – třeba to někomu pomůže.
Vybavíte si, odkud ten strach pramení? Byl nějaký spouštěč, který tomu mohl předcházet?
U mě ten strach pravděpodobně pramení ze dvou událostí v dětství, které na to mohly mít zásadní vliv. Když mi bylo devět, musela jsem zachraňovat dědovi život. Byl diabetik a jednou zkolaboval za volantem, když nás s kamarády vezl do kina. Podruhé se to stalo, když jsme byli na chatě a bratra píchla včela. Mamka s babičkou s ním jely do nemocnice a já zůstala na chatě s dědou sama. A bohužel se to stalo znova a já jsem musela běhat po vesnici a hledat pomoc. Měla jsem pocit, že mě v tom nechaly samotnou. Ten pocit, že jsem v tom byla sama, ve mně nějak zakořenil.
V pubertě se u mě navíc objevila jedna specifická sexuální úchylka, která s konceptem ztráty kontroly svým způsobem pracuje. Byla jsem z toho zmatená, nevěděla jsem, co se ve mně děje, snažila se to potlačit, a právě tenhle strach ze ztráty kontroly se mi začal silně promítat i do běžného života. Určitě přispěla i moje hypochondrie. Začala jsem mít strach z různých nemocí.
foto: se svolením Dodo
Ve svých 12 letech jsem pak dostala svou první psychickou ataku. Bylo to na vojenské přehlídce před školou, kde jsme všichni stáli, bylo horko, a když ke konci začala hrát česká hymna, tak se mi udělalo na omdlení. Nevěděla jsem, co se děje. Na druhý den se to stalo znovu, další den taky a tím to vlastně začalo. Tehdy jsem poprvé zažila stav, kterému se říká derealizace – měla jsem pocit, že realita není skutečná. To se pak začalo opakovat a já začala vnímat, že se to většinou stává, když mám někam jít, ne doma.
Vyhledala jste tehdy odbornou pomoc?
Jelikož jsem to zažívala docela často, tak nezbývalo nic jiného než navštívit lékaře. Tam jsem dostala odpověď, že to souvisí s pubertou, změnou hormonů a tak podobně. Později jsem si ale začala všímat jistých souvislostí. Hlavně toho, že tyhle stavy se dějí, když mám někam jít. Doma se mi to prakticky nestávalo. Tehdy mi došlo, že to asi nebude čistě fyzické, ale spíš psychosomatické.
Po nějaké době jsem šla na psychiatrii. Nejdřív jsem nechtěla, protože jsem se styděla za své obsesivní přemýšlení a nestandardní prožívání sexuality. Ale nakonec jsem to zvládla. Ve 14 letech mi diagnostikovali autismus a nasadili mi léky. To je něco, u čeho si zpětně říkám, jestli to bylo vůbec potřeba. Každopádně jsem ráda, že jsem si na ty léky nenavykla. Později mi začaly problémy se spánkem a to už jsem musela brát „SOS léky“. Momentálně beru dvoje antidepresiva a jeden lék mimořádně na spaní.
Jaký vývoj u vás agorafobie měla?
Myslím, že se objevila krátce po těch atakách. Začala jsem si všímat, že se to děje hlavně venku. Když jsem si uvědomila, že mě děsí právě to, že mám jít ven, rozhodla jsem se pro expoziční terapii. Začala jsem chodit kolem domu. Pamatuju si, jak jsem jednou kvůli panické atace nedošla s košem a strašně si to vyčítala. Byla jsem na sebe přísná a to se tehdy vyplatilo.
Monofobie se zhoršila až po covidové karanténě. Dřív jsem trpěla pocitem, že nemohu dýchat, což mě přivedlo k hyperventilaci a brnění obličeje, rukou, nohou, jazyka. Tohle všechno zmizelo, ale místo toho se objevilo, že když mám ataku, ztuhnu a nemohu se dobře hýbat. Možná to je důvod, proč se vše ostatní zlepšilo, ale moje schopnost chodit sama po ulici se zhoršila. Každopádně se to zlepšilo tak, že už mi nevadily přednášky, restaurace, jízda taxíkem, MHD, ale chůze po ulici mi stále činila problém.
Po nějaké době jsem zkusila vysadit léky, čímž se vyřešil můj problém s přecitlivělostí na sebemenší spánkový deficit. Ukázalo se, že to bylo kvůli těm předešlým lékům. Po jejich vysazení přišla insomnie, což bylo opravdu těžké. Denně jsem naspala jen 5–6 hodin, což jsem vůbec nedokázala rozdýchat. Po vysazení léků se mi zhoršila i agorafobie – najednou jsem nedokázala ani to, co mi šlo během karantény, jako například dojít si sama před barák na taxík. Maximálně jsem zvládala jít s mamkou do obchodu, ale jen ráno. Jakmile bylo odpoledne, už jsem to nedávala. Udělala jsem jen tři kroky od dveří a začala mě přepadávat panika. Tak to prostě nešlo. Pak se to začalo zlepšovat. Dokázala jsem doběhnout od taxíku do školy, ale stále jsem potřebovala doprovod. Být sama doma pro mě stále ještě není úplně komfortní. Když je den, tak to jde, ale jak se blíží tma, je to pro mě náročnější. S tím, jak tma přichází později, se to ale zlepšilo. Pomáhá mi mít u sebe mobil, beru to jako kompenzační pomůcku – dává mi to pocit, že kdybych potřebovala pomoc, vím, že se můžu někomu dovolat. Přes noc jsem sama doma ještě nebyla a zatím to ani neplánuji.
Měla jsem pocit, že už je mi všechno jedno. Cítila jsem, že každou chvíli musí skončit realita, ale já se tomu tak nějak odevzdala.
Přes prázdniny, jako každý rok, jezdíme na chalupu a za ty dva měsíce jsem se zlepšila. A pak, 23. prosince 2024, přišel můj malý zázrak. Jeli jsme s mamkou k doktorce a zpátky, a jak jsem byla rozježděná, napadlo mě vystoupit dřív a zajít do lékárny, pro zásilku, do obchodu. Bylo to neskutečné. Další zázrak přišel letos 1. dubna, kdy mě mamka vyprovodila k terapeutovi autobusem. Po sezení jsem zase šla na autobus, dojela domů a řekla si, že se mi tam ještě nechce. Venku bylo hezky, tak jsem si řekla, že se po 4–5 letech vydám na nákup, zašla jsem do restaurace a nakonec šla za mamkou do práce. A pak jsem sama došla domů. To bylo opravdu neuvěřitelné. Byla jsem na sebe pyšná. Začínám v agorafobii cítit nějakou perspektivu.
Je pro vás těžké požádat o pomoc spolužáky na vysoké škole?
Dřív to tak bylo. Díky agorafobii jsem si ale našla na střední škole nejlepší kamarádku a spoustu dalších přátel. Musela jsem hodně potlačit svoje ego a hrdost, protože jinak to nešlo. Když jsem zažívala stavy, které nejsou běžné, cítila jsem se jako nějaká anomálie a strašně jsem se styděla. Na vysoké škole jsem měla své stálé „převaděče“, dnes už je potřebuju podstatně méně. Vzhledem k tomu, že si u nás na škole student může sám určit docházku, chodím tam jen jednou týdně, což je úplně super.
Co nejhoršího jste v souvislosti s fobiemi zažila?
Jeden zážitek byl, když mě taxikář odvezl na úplně jinou adresu, než jsem chtěla. Psychicky jsem se tam zhroutila. Nedokázal pochopit, že ten kousek sama nedojdu. Pak mu to došlo a uklidňoval mě.
Další zážitek byl, když jsem měla absťák z melatoninových doplňků. Byla jsem nevyspaná a v jeden den jsem se konečně dobře vyspala, cítila jsem se zase dobře. Jela jsem se večer projet na kole vylidněnou vesnicí a na jejím konci jsem začala cítit, že jde na mě panická ataka. Byla jsem ve stavu, kdy jsem si řekla, že bude lepší dojet do druhé vesnice, tam si odpočinout a potom jet zpátky. Ale když jsem byla zrovna mezi vesnicemi, z ničeho nic jsem ucítila střih a pak to bylo, jako kdyby se realita kolem mne znovu načetla, ale tentokrát snová. Byl to pocit, jako bych si teprve teď uvědomila, kde se právě nacházím a že sedím na kole, jako bych se náhle probudila do snu. Naštěstí jsem už věděla z dřívějška, o co jde, o velký záchvat derealizace a depersonalizace. Nevědět to, tak bych se bála, že mi snad „přeplo“, nebo že jde o nějaký vážný neurologický stav. A tak jsem dojela na kole k rybníku, který jsem v tom stavu viděla podezřele zamlžený, u kterého díkybohu stála malá holčička. Naštěstí umím i v takovýchto stavech dobře komunikovat, tak jsem jí vysvětlila, že je mi hodně špatně a jestli by mne nemohla dovést k její mamince. Mezitím jsem zavolala i svojí mamce, aby si pro mne přijela autem, že v tomhle stavu vážně nezvládnu dojet domů. Zatím mne holčička dovedla ke své mamince, která sekala na louce trávu. Té jsem také vysvětlila situaci a počkala u nich. Jak jsme po té louce šly, tak jsem měla pocit, jako kdybychom byli na nějaké cizí planetě, která je čerstvě zrozená před svým zánikem. Lépe to popsat neumím, ale měla jsem pocit, že už je mi všechno jedno. Cítila jsem, že každou chvíli musí skončit realita, ale já se tomu tak nějak odevzdala.
Reklama
Trvalo to na mé poměry nezvykle dlouho a bála jsem se, že jestli to takhle půjde dál, tak snad budu muset jet do nějaké léčebny, ale v autě to naštěstí už začalo přecházet. Pak jsme se ještě vrátili a zavezli mamce a holčičce nějaké dárky za to, že mi pomohly. Zajímavé je, že tento stav byl tak intenzivní, že když jsem pak četla blog jednoho svého kamaráda, který užívá psychoaktivní látky, docela jsem se v jedné jeho zkušenosti poznala.
Jak byste popsala pocit, když musíte zůstat sama doma?
Představte si, že ztroskotáte na pustém ostrově, kolem vás nic není. Když jsem sama, třeba v tichu nebo v samotě, mám pocit, že pomalu přicházím o rozum. Je to pocit, jako by byl člověk ztracený. Nebo kdyby byl sám v kosmu. Tento monofobický pocit může zažít kdokoliv, ale většina lidí ho zažívá v daleko extrémnějších podmínkách.
Když vás chytne panická ataka, co byste potřebovala od lidí, kteří vám chtějí pomoci?
Úplně jednoduchou věc. Poslouchat moje pocity a pokyny, protože já v tu chvíli vím, co mi nejvíc pomůže. Například jít konkrétní cestou, kolem konkrétního obchodu a podobně.
Jsou vaše projevy agorafobie vždy stejné, nebo se její závažnost mění den ode dne?
Nyní už se to mění den ode dne. Někdy mívám dny, často když mi třeba z různých důvodů není dobře fyzicky, kdy z tohoto hlediska moc nefunguju. Také pokud jsem celý den doma a nejednou bych měla jít sama ven, tak to nemusí být úplně dobré. Na druhou stranu mívám čím dál častěji i dny, kdy říkám, že jsem takzvaně „rozježděná“. To jsou dny, kdy mám různé povinnosti, které musím sama vyřídit, takže typicky si dojdu dopoledne na taxík a pak celý den sama funguju. V takových dnech už zvládám čím dál více věcí, a když jsem rozježděná, řekla bych, že zvládnu fungovat podobně jako zdravý člověk, jenom si vše musím trochu přizpůsobit podle svého – například využíváním taxislužeb nebo přestupováním na pro mne „přátelštějších“ zastávkách MHD.
Co lidí o agorafobii tedy ještě nevědí? A myslíte si, že by to mělo být řečeno?
Určitě to, že agorafobie není jen o tom, že máte strach z otevřených prostor, jak už jsem říkala na začátku. Mělo by se také mluvit více o jejich méně známých projevech, jako je třeba právě monofobie a další podobné manifestace. Vlastně si myslím, že i taková klaustrofobie nebo fobie z toho, že člověk zůstane někde uvězněný, můžou být jen jiné projevy agorafobie. A zároveň také nerada používám slovo strach. Strach vnímám jako něco, čeho se prostě bojíme, co nemáme rádi. Fobie je daleko patologičtější problém, jednak svojí intenzitou a vlivem na kvalitu života, jednak i tím, že často už ani nemusí jít o aktivní strach jako o fyziologickou reakci člověka. Já například pobývat venku miluju, ale občas jsem mívala pocit, že mi to tělo prostě nedovolí.
