Představte si, že se probudíte do prázdna. Vaše paměť a všechny dosavadní vzpomínky zmizely. U lůžka sedí jediný člověk, kterého jste si předem vybrali, aby vám vyprávěl, kým jste dosud byli. Koho byste si vybrali?
Ztraceni v přítomnosti
Ztráta vzpomínek znamená ztrátu pevného bodu, o který opíráme jistotu, že jsme svůj život skutečně prožili. Již anglický filozof John Locke propojil existenci lidského já s kontinuitou paměti. Bez ní z nás zbývá pouze schránka bloudící přítomností. Naštěstí jde většinou jen o filozofickou úvahu. Existují však lidé, kteří něco podobného skutečně zažili.
Jak hluboká tato prázdnota může být, ukazuje případ britského hudebníka Clivea Wearinga. Poté, co mu virová infekce zničila část mozku, uvízl v časové smyčce trvající nanejvýš třicet vteřin. Každý okamžik prožívá, jako by se právě poprvé probral k vědomí. Odborníci na výzkum paměti považují jeho stav za jeden z nejextrémnějších v historii. Wearing ztratil schopnost tvořit nové vzpomínky i přístup k těm starým, zůstala mu jen hudba a podvědomá vazba k manželce.
Tvůrce nového osudu
Lidská mysl ovšem nefunguje jako spolehlivé úložiště dat. Není jen objektivním archivem událostí, ale příběhem, který si o sobě vyprávíme. Zjištění z Foley Center for the Study of Lives při Northwestern University ukazují, jak neustále přetváříme zážitky do uceleného vyprávění o vlastním životě. Vnitřní já pečlivě stříhá a upravuje detaily tak, aby odpovídaly obrazu, který chceme udržet.
Nikdo nezná celý náš příběh. Každý člověk kolem nás drží jen jeho fragment.
Když o tuto schopnost přijdeme, ocitáme se v moci druhých. Zkušenost s tím má americký manažer Scott Bolzan, který po úderu do hlavy ztratil šestačtyřicet let vzpomínek. Z nemocnice se vrátil k rodině, kterou nepoznával.
Úskalí digitální stopy
Dnes by se vyvolený vypravěč mohl teoreticky opřít o digitální stopu. Fotografie a zprávy budí zdání spolehlivého archivu. Ve skutečnosti je ale tento virtuální otisk jen pečlivě upravenou součástí prožitého příběhu. Sociálním sítím odevzdáváme výhradně to, co se rozhodneme vystavit. Z profilu lze vyčíst, s kým trávíme čas, neukáže však probdělé noci ani selhání, která člověka formují nejvíce. Kdyby nová identita stála pouze na těchto útržcích, probudili bychom se jako neúplné karikatury.
Láska jako zkreslující optika
Komu tedy takový úkol svěřit? Rodiče sice znají dítě od prvního nadechnutí, avšak přes přirozenou péči často vidí někoho, kým dávno není. Přátelé a partneři do života vstoupili až později a pamatují si ho z úhlu pohledu zabarveného tehdejšími emocemi. Zkušení terapeuti možná chápou niterná zranění, ale nesedávají s námi u snídaně a neznají obyčejnost všedních dnů. Zjišťujeme tak, že onen ideální strážce paměti jednoduše neexistuje.
Zajatci vlastního vesmíru
Dříve či později dospějeme k závěru, že všichni v našem okolí vnímají pouze povrch, který jim ukážeme. Sledují nás, poslouchají nás, ale neslyší náš vnitřní monolog. Ztrátou paměti tento jediný spolehlivý vypravěč mizí a novému já zbyde jen cizí překlad. Jsme uzavřené světy, které okolí dokáže vnímat pouze zvenčí. Jak poznamenal Gabriel García Márquez ve své autobiografii: „Život není to, co člověk prožil, ale to, co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby to mohl vyprávět.“
