Práce dává jistotu, strukturu i pocit důležitosti. Jenže někdy se daří, výplata chodí dál – a přesto se po psychické stránce začne všechno rozpadat. Postupně se vytrácí nadšení, energie i chuť tam vůbec chodit.
Možná se vám to stalo také. Většina lidí se do tohoto bodu časem dostane alespoň v malé míře. Sedíte nad rozdělanou prací a říkáte si, jak vás to nebaví. Že už vás to nenaplňuje, ale naopak postupně ničí. A nabízí se jednoduchá otázka: Kdy je ten správný čas zvednout kotvy a najít si něco jiného?
Kdy se z práce stane přežívání
Vyhoření nezačíná kolapsem. Přichází nenápadně a dlouho si o něj člověk říká, že to ještě zvládá. První signály bývají nenápadné a snadno omluvitelné. Těžší rána se svádějí na špatný spánek, únavu na náročné období. Jenže dny se sčítají a pocit vyčerpání zůstává, i když by měl odeznít. Víkend nepřináší úlevu, volno se rychle vyčerpá a návrat do práce je pokaždé o něco náročnější.
„Okamžik, kdy si všimneme, že se dlouhodobě ráno probouzíme bez energie a s pocitem, že nezvládneme celý pracovní den, je signál, který bychom neměli přehlížet. Práce nemusí být zdrojem neustálé radosti, ale měla by být smysluplná. Měli bychom cítit, že jsme na správném místě a že to, co děláme, je v souladu s našimi životními hodnotami,“ říká psychoterapeutka Michaela Ehrenbergerová z online platformy Hedepy.
Pokud se nám dlouhodobě nedaří udělat změnu, která by přinesla úlevu a novou energii, stojí za zvážení i změna životního stylu nebo práce. Nejde o selhání jednotlivce.
Nejde o to být nadšený každý den. Jde o to cítit vnitřní soulad s tím, co děláme. Pokud se tenhle soulad dlouhodobě vytrácí, nezačíná se vyčerpávat jen pracovní energie, ale i osobní jistota.
„Pokud tyto pocity dlouhodobě chybí, je na místě pracovní a vlastně i osobní život přehodnotit,“ dodává terapeutka.
Proč máme pocit viny, když nás práce ničí
Jedním z nejčastějších doprovodných jevů vyhoření je pocit selhání. Člověk má dojem, že problém je v něm. Začne se obviňovat, že je málo odolný, výkonný a vděčný. Místo otázky, zda je nastavení práce dlouhodobě udržitelné, přichází sebekritika. Pocit selhání a viny se často objeví jako první, když se nám nedaří. Máme tendenci obracet pozornost proti sobě a hledat chybu u sebe,“ vysvětluje Ehrenbergerová.
Únava je přitom přirozený signál. A není to selhání, ale důležitá informace. Tělo i psychika dávají najevo, že současný způsob fungování není dlouhodobě možný.
Únava je velmi propracovaný signál organismu, že to, co žijeme, pro nás v danou chvíli není správné. Je užitečné tyto signály vnímat a rozklíčovat. Pokud se nám dlouhodobě nedaří udělat změnu, která by přinesla úlevu a novou energii, stojí za zvážení i změna životního stylu nebo práce. Nejde o selhání jednotlivce.
Co všechno si vyhoření bere
Vyhoření se neodehrává jen v hlavě. Postupně se propisuje do těla, vztahů i každodenního fungování. Člověk má méně trpělivosti, hůř snáší běžné podněty, rychleji se vyčerpá. To, co ho dřív dobíjelo, přestává fungovat. A tím se problémy začínají hromadit, stres nabalovat. Dostáváme se do začarovaného kruhu a máme pocit, že se z něj nemůžeme dostat.
Pokud se člověk dostane do situace, kdy chce z práce odejít, ale má pocit, že nemůže, doporučuji vyhledat pomoc. Ať už odbornou, nebo podporu v rodině či mezi přáteli. Izolace problém zhoršuje.
Podle terapeutky je třeba si připustit, že práce si může brát víc, než jí chceme dát. Dlouhodobý stres se promítá do zdraví, objevují se potíže se spánkem, únava, častější nemoci, bolesti. Zároveň se mění vztahy. Přibývají drobné konflikty, roste podrážděnost, nic nás netěší, ani věci, které dřív fungovaly.
Tyto změny často přicházejí velmi nenápadně. Člověk si jich všímá až ve chvíli, kdy už zasahují i okolí. Rodinu, partnerství, rodičovství. Právě to bývá moment, kdy se vyhoření přestává týkat jen práce a stává se celkovým životním problémem. A často nás na něj někdo upozorní. „To jsou jasné signály, že je potřeba se zastavit a přemýšlet, jak dál,“ dodává Ehrenbergerová.
Jak dlouho lze fungovat bez rovnováhy
Výdrž v práci, která člověka nenaplňuje, nemá jednotné měřítko. Ovlivňuje ji povaha, životní situace i to, o co se lze opřít mimo zaměstnání. Pro někoho je práce jen jednou z částí života, zatímco jinde má stabilní vztahy, směr a smysl. Jiný se naopak nachází v období, kdy je práce hlavním pilířem identity, a její prázdnota se pak propisuje mnohem silněji. Právě proto neexistuje jednoduchý návod, který by fungoval pro všechny.
„Je to velmi individuální a záleží i na dalších oblastech života. Pokud člověk nachází oporu a naplnění jinde, může v nevhodné práci vydržet překvapivě dlouho. Naopak v období, kdy obecně tápeme, může práce bez smyslu pocit zmaru výrazně zesilovat,“ říká Ehrenbergerová.
Otázka, zda nám práce dlouhodobě dává víc, než bere, se ale dříve či později vždy vrátí. Často ve chvíli, kdy náklady začnou převyšovat to, co práce dává zpět. Jestli nám práce stojí za úsilí, které do ní dáváme, a zda skutečně děláme to, co dělat chceme. Možná pomůže jednoduchý test: Kdyby vám dnes někdo nabídl stejnou práci znovu, přijali byste ji?
Když nejde odejít
Jedním z nejtěžších momentů vyhoření je pocit, že změna není možná. Finanční závazky, odpovědnost, strach z nejistoty. To všechno může člověka držet na místě, které mu škodí. Jde o strach a obavy z budoucnosti.
Reklama
I na tohle má Michaela Ehrenbergerová radu. „Pokud se člověk dostane do situace, kdy chce z práce odejít, ale má pocit, že nemůže, doporučuji vyhledat pomoc. Ať už odbornou, nebo podporu v rodině či mezi přáteli.“ Izolace problém zhoršuje. „Věnovat se osm hodin denně něčemu, co nás ničí, se může na zdraví podepsat víc, než si připouštíme. Ve většině případů existuje jiné, vhodnější řešení,“ dodává odbornice.
Kdy už nejde jen zatnout zuby
Krátkodobé přetížení je součástí života. Problém nastává ve chvíli, kdy se z výjimky stane každodenní stav.
„Zatnutí zubů může fungovat, pokud víme, proč to děláme a že jde o dočasnou situaci. Náročný projekt, období před dovolenou nebo návrat po ní,“ vysvětluje Ehrenbergerová. Pokud se ale přepětí stává normou, tělo i psychika začnou reagovat. Mohou se postupně objevit různé zdravotní i psychické problémy. V tomto případě je namístě se ptát, zda je současná práce vhodná. A jestli by nestálo za to zvážit změnu.
