Na otázku „jsi spíš introvert, nebo extrovert?“ dnes odpovídáme stejně samozřejmě jako na dotaz, jestli si dáváme kafe s mlékem nebo bez. Často bez přemýšlení. Přesto máme pocit, že tahle dvě slova o nás říkají něco zásadního.
Že nás třídí, vysvětlují a někdy nám slouží i jako výmluva. Jenže čím víc se snažíme vtěsnat do těchhle škatulek, tím častěji cítíme, že něco nesedí. Introvert, který si užívá večírky. Extrovert, který nutně potřebuje být sám. Člověk, který mezi lidmi září energií, ale doma miluje ticho. A jiný, který mlčí ve společnosti, zatímco uvnitř mu běží celý svět.
„Rozdělení na introverty a extroverty je lákavé, protože zjednodušuje svět. Dává nám pocit, že se v sobě i v druhých vyznáme. Ve skutečnosti ale často zakrývá mnohem podstatnější věci,“ říká psychoterapeutka Petra Taye z platformy Hedepy. Dodává, že právě v terapii se přitom ukazuje, jak málo nám nálepky pomáhají, když jde o skutečné prožívání, vztahy a rozhodování.
Proč se dnes i extroverti učí vyhledávat samotu
Žijeme ve světě zahlceném podněty. Zprávy, upozornění, požadavky. I lidé, kteří byli celý život zvyklí fungovat mezi druhými, dnes narážejí na své limity. Ne proto, že by se změnili oni. Změnilo se prostředí.
„Extroverti tradičně čerpají energii z kontaktu s lidmi. Jenže dnešní kontakt je často povrchní, fragmentovaný a neustále přerušovaný. Místo skutečného setkání jsme v režimu reakce,“ popisuje Petra Taye.
Samota tak přestává být synonymem osamění. Stává se nástrojem regulace. Prostorem, kde člověk není nikomu k dispozici. Kde nemusí odpovídat, vysvětlovat, přizpůsobovat se.
Návrat k sobě
Typickým příkladem je člověk, který má celý den zaplněný schůzkami, hovory a zprávami. Večer by podle očekávání měl být unavený. Místo toho přichází roztěkanost a pocit, že nejde vypnout. Nebo žena, která miluje společnost a víkendy tráví mezi přáteli. Až jednoho dne zjistí, že už dlouho nepřemýšlela o tom, co vlastně chce ona sama.
Rozdělení na dva typy zakrývá fakt, že rozdíly mezi lidmi bývají často jemné a proměnlivé. Chování vychází ze zkušeností, okolností a naučených dovedností. Osobnostní rys tvoří jen jednu z vrstev.
V takových chvílích se samota stává návratem k sobě. Stejně jako tělo potřebuje spánek, psychika potřebuje prostor bez podnětů. „Vědomě vyhledávaná samota není popřením extroverze. Je jejím doplněním. Způsobem, jak si udržet rovnováhu v prostředí, které ji systematicky narušuje,“ říká Taye.
Mezi póly je většina z nás
Rozdělení na introverty a extroverty patří k samozřejmé výbavě dnešní řeči. Používáme ho v práci, ve vztazích i sami k sobě. Slouží jako rychlé vysvětlení chování i jako zkratka pro očekávání. „Já jsem introvert, tohle po mně chtít nemůžeš.“ „On je extrovert, ten to zvládne.“
Nálepky zjednodušují orientaci ve světě lidí a dávají pocit, že máme věci pod kontrolou.
Skutečný obraz lidské povahy je však mnohem pestřejší. Americký psycholog Ronald E. Riggio upozorňuje, že lidé vyhranění na jednom či druhém pólu představují spíš okraj. Většina z nás se pohybuje někde mezi. Blízko středu pomyslné škály, kde se rysy mísí a proměňují podle situace. Přesto máme sklon dělit svět na dva protilehlé tábory.
Právě tady se začíná ukazovat slabina tohoto pohledu. Rozdělení na dva typy zakrývá fakt, že rozdíly mezi lidmi bývají často jemné a proměnlivé. Chování vychází ze zkušeností, okolností a naučených dovedností. Osobnostní rys tvoří jen jednu z vrstev.
„Často panuje představa, že introverti lépe naslouchají a extroverti lépe mluví. Výzkumy ukazují složitější obraz. Naslouchání i komunikace patří mezi dovednosti, které se rozvíjejí praxí,“ shrnuje Riggio.
Jinými slovy. To, že někdo působí otevřeně a společensky, ještě neznamená, že umí mluvit o podstatných věcech. A to, že někdo mlčí, neznamená, že vnímá hlouběji.
„V terapii často vidím, jak si lidé pomocí těchto nálepek vysvětlují věci, které mají úplně jiný základ. Únavu. Nejistotu. Strach z odmítnutí. Potřebu hranic,“ doplňuje Petra Taye.
Když dovednosti přebíjejí osobnost
Jedním z důvodů, proč se extrovertům v některých oblastech daří lépe, není jejich povaha, ale zkušenost. Tráví víc času mezi lidmi, častěji mluví, reagují, řeší situace v přímém kontaktu. Tím si přirozeně osvojují sociální dovednosti. Umění mluvit. Reagovat. Působit sebejistě. Ne jako danost, ale jako výsledek opakování.
To ale neznamená, že by introvert nemohl být stejně dobrým řečníkem nebo lídrem. Pokud na těchto dovednostech pracuje, rozdíly se stírají.
Reklama
Riggio upozorňuje, že při zohlednění komunikačních schopností se výhoda extrovertů v oblasti vedení lidí vytrácí. Ne proto, že by extroverti byli méně schopní. Ale proto, že samotná osobnost nestačí.
Tohle zjištění má praktický dopad. Znamená, že nejsme odsouzeni ke svým nálepkám. Že to, co dnes neumíme, nemusí být otázkou povahy, ale zkušenosti. A že naopak to, co považujeme za svou silnou stránku, nemusí obstát bez práce.
„Lidé se někdy schovávají za to, že jsou introverti nebo extroverti, místo aby se podívali, co skutečně potřebují rozvíjet. Je to pohodlné, ale dlouhodobě to nepomáhá,“ říká Taye.
Co nám samota a kontakt skutečně dávají
Když se oprostíme od nálepek, začne se objevovat jiná otázka. Ne kdo jsem, ale co mi teď prospívá. Kdy mi dělá dobře být mezi lidmi. A kdy potřebuju být sám.
Člověk, který umí být sám, vstupuje do vztahů jinak. Ne z nutnosti, ale z volby. Ne proto, aby zaplnil prázdno, ale proto, že chce sdílet. To platí bez ohledu na to, kam by ho osobnostní test zařadil.
Samota podporuje sebereflexi. Dává prostor myšlenkám, které se ve společnosti nedostanou ke slovu. Podporuje kreativitu, protože umožňuje soustředění bez neustálého zrcadlení v druhých.
Mnoho lidí potvrzuje, že nejlepší nápady nepřicházejí při poradách, ale při chůzi, sprchování nebo jízdě vlakem. V okamžicích, kdy nikdo nic nechce.
Naopak kontakt s lidmi nás učí empatii, pružnosti, schopnosti reagovat. Připomíná nám, že nejsme sami ve svém světě. Problém nastává tehdy, když jedno nahrazuje druhé. Když se člověk schovává v samotě ze strachu, nebo se ztrácí v lidech, aby nemusel být sám se sebou.
„Samota má být zdrojem obnovy, ne útěkem. A kontakt má být obohacením, ne zahlcením,“ shrnuje Petra Taye.
Kdy je čas zpozornět
Není samota jako samota. Pokud je provázena dlouhodobým smutkem, úzkostí nebo ztrátou zájmu o vztahy, není na místě ji romantizovat. Stejně tak není zdravé být neustále mezi lidmi jen proto, abychom nemuseli přemýšlet.
V těchto chvílích může pomoci odborná podpora. Ne proto, že bychom byli špatně zařazení, ale proto, že jsme ztratili kontakt sami se sebou.
A možná právě tady se ukazuje, proč otázka introvert versus extrovert často míjí to podstatné. Neříká nic o tom, jak se máme. Co nás tíží. Co potřebujeme změnit.
„Osobnost není škatulka, ale pohyb. A ten se v průběhu života mění. Když to přijmeme, přestaneme se snažit odpovídat nějakému typu a začneme se víc ptát, co je pro nás teď pravdivé,“ uzavírá Taye.
