Stravování se u mnoha lidí proměnilo ve vnitřní souboj. O disciplínu, o výkon, o pocit, že máme věci pod kontrolou. Do jídla se promítá tlak na dokonalost, strach ze selhání i potřeba obstát v očích druhých i vlastních. Talíř se stává zrcadlem toho, co se děje jinde v životě: v práci, ve vztazích, v těle. Chceme být hubení, chceme jíst zdravě, ale máme chuť na něco, co do těchto „tabulek“ nezapadá.
Proč právě jídlo tak snadno přebírá roli vnitřního protivníka? A jak poznat, že už nejde jen o občasné výčitky, ale o hlubší rozpor, který si žádá pozornost? Nejen o tom mluví Karolína Beranová, nutriční terapeutka FitKitchen, která se pravidelně setkává s lidmi, pro něž se jídlo stalo zdrojem napětí místo opory.
V jakých situacích lidé nejčastěji zjišťují, že jídlo přestalo být radostí, ale spíš zdrojem stresu nebo úzkosti?
Nejčastěji tehdy, když přestane být přirozenou součástí dne a začne fungovat jako úkol, který je potřeba zvládnout. Lidé o něm přemýšlejí víc, než by chtěli. Počítají, plánují, vracejí se k němu v hlavě a přidávají výčitky. Často to přichází po dietách, v obdobích silného tlaku nebo při životních změnách, kdy má člověk pocit, že se mu věci vymykají a jídlo je jednou z mála oblastí, kde je ještě možná kontrola.
Jak se v těle a mysli pozná, že už nejde jen o běžné výčitky po čokoládě, ale o něco hlubšího, třeba vnitřní konflikt nebo sebetrestání?
Ve chvíli, kdy reakce na jídlo spustí silné emoce. Nejde už jen o krátké „tohle jsem neměl“, ale o stud, pocit selhání nebo odpor k sobě samému. Tělo na to často reaguje napětím, zažívacími potížemi nebo ztrátou chuti k jídlu. V tu chvíli už nejde o samotné jídlo. To se jen stalo nástrojem, kterým se člověk vyrovnává se stresem, smutkem nebo pocitem, že selhává jinde v životě.
Karolína Beranová. (foto: se svolením)
Co obvykle stojí za tím, že člověk ztrácí přirozený vztah k jídlu – snaha se kontrolovat, potřeba být „dost dobrý“, nebo nevyřešené emoce?
Většinou jde o kombinaci všeho. Potřeba kontroly se velmi snadno přenáší právě na jídlo. Když se člověk cítí nejistě, snaží se mít aspoň talíř pod dohledem. Touha být „dost dobrý“ pak vede k přehnaným nárokům na to, jak by měl správně jíst. Pokud se k tomu přidá dlouhodobý stres nebo potlačované emoce, tělo začne vysílat zmatené signály. Hlad, sytost i chutě se rozostří a přirozený vztah k jídlu se vytrácí.
Jak se do našeho vztahu k jídlu promítá výchova, třeba když rodiče dělali z jídla odměnu nebo naopak trest?
Velmi výrazně. Pokud jsme jako děti slýchali, že musíme dojíst za každou cenu, nebo jsme byly jídlem utěšováni, tělo si to pamatuje. V dospělosti to pak funguje podobně. Považujeme jej za útěchu, potvrzení, ale i jako trest. Výchova nás často učila poslouchat autoritu, ne vlastní tělo. A právě to pak vede k tomu, že neumíme rozlišit, kdy jde o fyzický hlad a kdy o reakci na emoce.
Může být jídlo jakýmsi jazykem emocí, způsobem, jak se tělo snaží vyjádřit to, co hlava potlačuje?
Z nutričního pohledu nejde tolik o jazyk emocí, spíš o reakci těla na zátěž. Při stresu nebo vyčerpání se mění hormonální rovnováha a to ovlivňuje chuť k jídlu. Někdo má tendenci jíst víc, jiný naopak ztrácí hlad. Jídlo může krátkodobě ulevit, protože ovlivňuje hladinu serotoninu nebo dopaminu.
Radost z jídla obvykle nezmizí úplně, spíš ustoupí do pozadí pod tlakem očekávání, pravidel a pocitu viny.
To ale neznamená, že je problém v jídle samotném. Spíš je potřeba hledat i jiné cesty, jak s napětím zacházet.
Jak poznat, že napětí kolem stravování už překračuje hranici běžného stresu a zaslouží si odbornou pozornost?
Ve chvíli, kdy začne ovlivňovat kvalitu života. Když se člověk vyhýbá společným jídlům, cítí úzkost při porušení vlastních pravidel nebo jídlem dlouhodobě nahrazuje jiné způsoby zvládání emocí. Neznamená to, že je s ním něco špatně. Znamená to, že tělo a psychika dávají jasně najevo, že potřebují pozornost.
Mají lidé, kteří se bojí odborníka kvůli studu nebo pocitu selhání, důvod k obavám? Jak vypadá první krok, aby to nebylo děsivé?
Ten strach je pochopitelný. Jsme vedeni k tomu, že bychom měli všechno zvládnout sami. Mnoho lidí má pocit, že by měli všechno zvládnout sami, a právě to je často brzdí v tom, aby si řekli o pomoc. První setkání je hlavně o rozhovoru. O tom, jak člověk jí, co ho trápí a co by chtěl změnit. Součástí může být i základní měření, vždy ale s respektem a bez tlaku. Cílem není hodnotit, ale porozumět a hledat cestu, která bude dlouhodobě udržitelná.
Co může člověk udělat, když chce obnovit přirozený vztah k jídlu, ale nemá sílu na velké změny?
Začít u drobností. Všimnout si, kdy a proč po jídle sahám, jak chutná první sousto, jak se cítím po jídle. Bez hodnocení, bez soudů. Jen pozorovat. Právě tyhle malé momenty pomáhají znovu navázat kontakt s tělem. Velké kroky nejsou nutné. Důležité je postupné porozumění sobě.
Jak v terapii nebo při práci s jídlem vypadá ten proces v praxi, opravdu lidsky?
Výživa a psychika spolu úzce souvisí, ale role nutričního terapeuta má své hranice. Pomáháme lidem porozumět jejich stravovacím návykům, potřebám těla a fyziologickým souvislostem. Pokud se ukáže, že potíže sahají hluboko do emoční roviny, je na místě spolupráce s psychologem nebo terapeutem. Každý má svou roli a dohromady to dává smysl.
Reklama
Jak může rodina pomoci, aby jídlo přestalo být bitevním polem, aniž by sklouzla ke kontrole nebo mentorování?
Tím, že přestane hodnotit. Neřešit množství, složení ani vzhled porce. Podporovat společné jídlo a přirozený rytmus dne. Hodně pomáhá jít příkladem. Ukazovat, že jídlo není zkouška sebekontroly, ale běžná součást života, kde má místo i radost a chuť.
Dá se říct, že v každém z nás je možnost obnovit radost z jídla, i když se zdá, že je dávno pryč?
Ve většině případů ano. Vztah k jídlu se během života mění a může se i znovu narovnat, i když si člověk nese zkušenosti s dietami, stresem nebo obdobím, kdy jídlo fungovalo spíš jako náplast než běžná součást dne. Radost z jídla obvykle nezmizí úplně, spíš ustoupí do pozadí pod tlakem očekávání, pravidel a pocitu viny. Když se ten tlak postupně uvolní, má šanci se znovu objevit.
