Představte si architekta, který projektuje na pozemku s třicetistupňovým sklonem. Místo teras a hlubokých pilotů se snaží přesvědčit horu, aby byla rovinou. Každé ráno tluče do země kůly. Každý večer sleduje, jak se základy hroutí pod vlivem gravitace. Tento architekt žije v každém z nás. Svah je naše realita. Jsou to povahy našich blízkých, naše stárnoucí těla nebo křivdy minulosti. Bojujeme se svahem, místo abychom se na něm naučili stavět.
Anatomie marnosti
Byli jsme vychováni v kultuře, která oslavuje „překonávání“. Říkali nám, že když budeme dostatečně chtít, změníme svět i lidi kolem sebe. Říkali nám, že dostatečná vůle změní svět. Po padesátce však zjišťujeme, že víra v nekonečnou plastičnost reality je zdrojem utrpení. Válka s daností je tou nejtišší a nejvíce devastující válkou, jakou můžeme vést.
Když se snažíme „opravit“ někoho, kdo o to nestojí, nebo popřít fakt, že naše síly již nejsou stejné jako ve dvaceti, pouštíme se do destrukce vlastního suterénu. Tato marnost se projevuje jako tichý vztek, jako pocit, že nás svět neustále zrazuje. Ale svah není zrada. Je to vlastnost terénu.
Radikální „ano“
Prvním krokem k tomu, abychom přestali válčit, je koncept, který psychologie nazývá radikální přijetí. Marsha Linehan, zakladatelka dialektické behaviorální terapie (DBT), definuje radikální přijetí jako úplné a totální přijetí reality takové, jaká je, bez hodnocení. Nejde o rezignaci. Je to uznání faktu.
Moudrý architekt se neptá, jak udělat z introvertního žulového podloží měkký pískovec. Ptá se: „Jak s touto žulou pracovat?“
„Ano, toto je svah.“ Dokud toto „ano“ nevyslovíme, nemůžeme projektovat drenáže. Linehan zdůrazňuje, že utrpení vzniká tam, kde se bolest setkává s odporem. Bolest je nevyhnutelná. Utrpení je však volitelný doplněk, který si vytváříme odmítáním faktů.
Lidé jako geologie
Nejčastější formou „boje se svahem“ jsou naše vztahy. Strávíme desetiletí pokusy změnit psychologickou geologii druhého člověka. „Kdyby jen víc naslouchal,“ „kdyby nebyl tak úzkostný,“ „kdyby pochopil, v čem dělá chybu.“
John Gottman, světově uznávaný odborník na partnerské vztahy, po desetiletích výzkumů zjistil, že 69 % konfliktů v párech je neřešitelných. Tyto problémy nevycházejí z nedostatku lásky nebo komunikačních dovedností, ale z rozdílů v osobnosti a životních hodnotách – tedy z „vlastností materiálu“.
Pokud je váš partner introvert, který v napětí mlčí, je to jeho geologické složení. Můžete na něj křičet, aby mluvil, ale tím jen způsobujete eroze v základech vašeho vztahu. Moudrý architekt se neptá, jak udělat z introvertního žulového podloží měkký pískovec. Ptá se: „Jak s touto žulou pracovat?“
Neurověda odporu
Boj s realitou není jen mentální koncept; je to fyzický stav. Stephen Porges popisuje proces zvaný neurocepce – nevědomé vnímání signálů bezpečí nebo hrozby naším nervovým systémem.
Když žijeme v neustálém odporu, naše tělo interpretuje vnitřní válku jako ohrožení. Zůstáváme v chronickém stavu „bojuj, nebo uteč“, nebo v horším případě v zamrznutí. Často se to projevuje napětím v ramenou, mělkým dechem a trávicími potížemi. Je to fyziologická cena za to, že odmítáme přijmout sklon svého života.
Přijetí reality vysílá nervovému systému signál bezpečí. Tělo se konečně může uvolnit.
Co skutečně držíme v rukou?
Stoický filosof Epiktétos ve svém díle Enchiridion položil základy duševního zdraví: „Z věcí některé jsou v naší moci, jiné nikoli.“ Tento koncept rozvinul Julian B. Rotter v 50. letech 20. století.
Reklama
Většina našeho neštěstí pochází z pokusu ovládat to, co nám nepatří – názory druhých, minulost, přirozený procesem stárnutí. Pokud přesuneme soustředění na své reakce a péči o sebe, získáme obrovskou tvůrčí sílu.
Unikátní výhled
Architekt nemůže změnit sklon pozemku, ale má absolutní moc nad tloušťkou zdí a orientací oken. Stavba na rovině je nudná. Je předvídatelná a nevyžaduje žádnou invenci. Ale dům, který je vkomponován do skalnatého srázu, dům, který využívá nerovnosti terénu k vytvoření unikátních výhledů, je mistrovským dílem.
Naše jizvy, naše omezení a „svahy“ tvoří architekturu naší duše. Bez nich bychom byli jen prázdnou parcelou. Uzdravení začíná momentem, kdy přestaneme srovnávat svůj život s „ideální rovinou“ někoho jiného.
Každý máme svůj svah. Je čas na něm začít stavět.
