Inteligence není pojistkou proti hlouposti. Často je to spíš nástroj, který nám umožňuje lépe racionalizovat naše omyly. Myslíme si, že čím více toho víme, tím jasněji vidíme svět. Historie vědy a psychologie však ukazuje pravý opak: expertíza funguje jako silný reflektor.
To, co osvítí, vidíme dokonale – ale všechno ostatní se propadne do ještě hlubší tmy.
Gorila na rentgenu
Začneme příběhem, který zpochybňuje to nejzákladnější, co máme: náš zrak. Představte si, že jste radiolog. Vaše oči jsou léta trénovány k tomu, aby na rentgenovém snímku plic našly i ten nejmenší stín rakoviny. Jste elita v pozorování.
V roce 2013 provedli vědci z Harvardu experiment, který otřásl lékařskou komunitou. Požádali 24 špičkových radiologů, aby hledali na sérii snímků plicní uzlíky. Do posledního snímku vědci vložili obrázek gorily. Nebyla to mikroskopická tečka – gorila byla 48krát větší než průměrný nádor. V podstatě na tom snímku tančila.
Výsledek? 83 % radiologů gorilu nevidělo. Oční scannery přitom potvrdily, že se většina z nich dívala přímo na ni. Jejich mozek, nastavený na hledání specifických bílých teček, vyhodnotil gorilu jako nepodstatný šum a jednoduše ji vymazal z vědomí.
Kam nepadne naše pozornost, tam jsme slepí, i když máme oči otevřené dokořán.
Kabel, který zmátl moderní fyziku
Zatímco radiologové neviděli to, co na snímku bylo, fyzici v CERNu viděli něco, co tam být nemělo. V roce 2011 experiment OPERA naměřil, že neutrina létají rychleji než světlo. Pokud by to byla pravda, znamenalo by to konec Einsteinovy teorie relativity a přepisování základů vesmíru.
Procházíme světem v domnění, že jej vnímáme v HD rozlišení. Naše vědomí je však spíše jako pohled úzkou klíčovou dírkou.
Nejchytřejší mozky planety strávily měsíce hledáním chyby. Kontrolovali rotaci Země, slapové síly Měsíce, relativistické korekce. Hledali chybu hodnou jejich intelektu – tedy chybu extrémně komplexní. Nakonec se ukázalo, že příčinou byl uvolněný konektor optického kabelu, který synchronizoval hodiny GPS.
Psychologové tomuto jevu říkají Einstellung efekt (efekt nastavení mysli). Jakmile je náš mozek zvyklý řešit komplexní problémy, stává se slepým vůči banálním příčinám.
Fyzik nezkontroloval zástrčku, protože to nejspíš vnímal jako úkol pro údržbáře, nikoliv pro nositele Nobelovy ceny.
Sonda ztracená v překladu
V roce 1999 se sonda Mars Climate Orbiter v hodnotě 125 milionů dolarů roztříštila o atmosféru Marsu. Nebyla to selhání technologie v pravém slova smyslu, ale fatální selhání komunikace.
Vyšetřování odhalilo neuvěřitelnou banalitu: Tým inženýrů z Lockheed Martin v Coloradu posílal navigační data v imperiálních jednotkách (libry-sekundy), zatímco tým NASA v Kalifornii tato čísla zadával do softwaru jako metrické jednotky (newton-sekundy).
Nikdo se nezeptal: „V jakých jednotkách to vlastně posíláte?“ Každý tým automaticky předpokládal, že ten druhý „mluví stejným jazykem“. Největší katastrofy nevznikají z neznalosti, ale z falešné jistoty, že si dokonale rozumíme.
Skupinová halucinace expertů
Pokud si myslíte, že věda je imunní vůči davové psychóze, příběh Reného Blondlota vás vyvede z omylu. V roce 1903 tento vážený francouzský fyzik oznámil objev nového druhu záření – N-paprsků.
Jsme slepí ke kráse, pokud nám společenský kontext nedá jasný „návod“, že se na ni máme právě teď dívat.
Brzy je začali „vidět“ i další francouzští vědci. Publikovali stovky prací o jejich fascinujících vlastnostech a z objevu se stala národní pýcha. Pak ale přijel na návštěvu americký fyzik Robert W. Wood. Během experimentu Wood potají odšrouboval a odnesl klíčový hliníkový hranol z přístroje, bez kterého nebylo možné paprsky měřit. Blondlot však vesele pokračoval v popisování paprsků dál, ačkoliv fyzikálně nemohly existovat.
Šlo o ukázkový případ konfirmačního zkreslení. Vědci tak moc toužili objev vidět, že ho jejich mozky pro uspokojení tohoto očekávání jednoduše vyprojektovaly do reality.
Stradivárky v metru
Krása není objektivní fakt. Je to křehký vztah mezi pozorovatelem a kontextem. V roce 2007 to dokázal deník Washington Post v experimentu, který později získal Pulitzerovu cenu.
Joshua Bell, jeden z nejlepších houslistů světa, hrál 43 minut v ranním metru na nástroj značky Stradivari v hodnotě 3,5 milionu dolarů. Večer předtím přitom beznadějně vyprodal sál v Bostonu, kde nejlevnější lístek stál 100 dolarů. V metru kolem něj prošlo 1 097 lidí. Zastavilo se jich pouze sedm.
Když odstraníte rám (koncertní síň, oblek, drahé vstupné), většina lidí mistrovství nepozná. Jsme slepí ke kráse, pokud nám společenský kontext nedá jasný „návod“, že se na ni máme právě teď dívat.
Odvaha vypít bakterii
V 80. letech věda „věděla“, že vředy způsobuje stres a životní styl. Bakterie by přece v agresivní kyselině žaludku nemohly přežít. Patolog Barry Marshall však tvrdil opak – že za vředy může bakterie Helicobacter pylori. Kolegové se mu vysmáli. Marshall tedy udělal jedinou věc, která mu zbyla: vzal kádinku plnou bakterií a před zraky kolegů ji vypil.
Reklama
Do týdne dostal těžký zánět žaludku, který následně úspěšně vyléčil antibiotiky. Jeho „šílenství“ přepsalo učebnice medicíny a v roce 2005 mu vyneslo Nobelovu cenu. Uspěl, protože si zachoval to, čemu zen-buddhismus říká Shoshin – mysl začátečníka, která není zatížena dogmaty.
Ticho na konci
Procházíme světem v domnění, že jej vnímáme v HD rozlišení. Tyto příběhy nám však připomínají, že naše vědomí je spíše jako pohled úzkou klíčovou dírkou. Vidíme gorilu, jen když ji hledáme. Slyšíme Bacha, jen když na něj máme lístek.
Být expertem je nesmírně užitečné. Ale ještě důležitější je občas si připomenout, že každá naše neochvějná jistota může být jen dalším „uvolněným kabelem“. Až si příště budete něčím naprosto jistí, vzpomeňte si na gorilu na rentgenu. A raději se podívejte ještě jednou – a tentokrát trochu jinam.
Tip redakce: Pokud řešíte zdánlivě neřešitelný problém, zkuste ho vysvětlit někomu, kdo vašemu oboru vůbec nerozumí. Jeho „naivní“ otázky vás často vyvedou ze slepé uličky expertízy a navedou k řešení, které jste měli celou dobu přímo před očima.
