Znáte to, že? Ten moment u nedělního oběda, kdy strýc pronese ten názor. Nebo když na sociální síti vidíte komentář někoho z „opačného tábora“. V tu chvíli se ve vás něco stáhne. Není to jen intelektuální nesouhlas. Je to fyzický odpor.
Máte pocit, že ten člověk naproti není jen pomýlený, ale že je nějakým způsobem vadný. Dlouho jsme si mysleli, že nenávist je morální selhání – že nenávidí jen lidé zlí, nevzdělaní nebo krutí. Neurověda nám ale posledních dvacet let ukazuje něco mnohem znepokojivějšího. Nenávist není opakem lásky. Je to její temné dvojče. Naše biologie nás nevybavila schopností nenávidět proto, abychom ničili svět, ale proto, abychom chránili „ty naše“.
Je to evoluční past. A dokud nepochopíme, jak funguje, budeme do ní padat znovu a znovu.
Hlasovací právo amygdaly
Hlavním problémem našich střetů není ani tak obsah názorů, jako spíše rychlost reakce. Než váš prefrontální kortex (centrum rozumu a sebekontroly) stihne alespoň začít analyzovat argumenty oponenta, vaše amygdala (centrum strachu a agrese) už je stihla ocejchovat nápisem „hrozba“.
Evoluce si doslova „vypůjčila“ mozkové centrum pro zvracení, aby nám signalizovala morální odpor.
Robert Sapolsky, neurobiolog ze Stanfordu a autor knihy Chování, upozorňuje, že tento proces probíhá v řádu milisekund. Amygdala reaguje na tvář člověka z jiné skupiny dříve, než si uvědomíme, na koho se vlastně díváme. Náš mozek křičí: „Pozor! Cizí!“ dávno předtím, než dostane slovo logika. Tento takzvaný „únos amygdalou“ je důvodem, proč jsou ideologické debaty tak vyčerpávající. Jsme evolučně nastaveni k tomu, abychom se báli a útočili dřív, než začneme myslet.
Mýtus o čistém zlu
Často si namlouváme, že naše rozhořčení je čistě racionální. Že my máme pravdu, zatímco oni mají předsudky. Realita je prozaičtější. Naše tendence dělit svět na „My“ a „Oni“ je jedním z nejstarších mechanismů v našem mozku a je až děsivě tělesná.
Pocit znechucení nad někým, koho vnímáme jako „morálně vadného“, totiž v mozku zpracovává insula (ostrovní lalok) – ta samá část, která reaguje, když sníme zkažené jídlo. Evoluce si doslova „vypůjčila“ centrum pro zvracení, aby nám signalizovala morální odpor.
Nejmenší možná záminka
Možná namítnete: „Tohle se mě netýká. Já nejsem kmenový válečník, lidi posuzuji individuálně.“ Bohužel, věda je proti vám. Experimenty využívající takzvané paradigma minimálních skupin ukazují, jak málo stačí k přepnutí do válečného režimu.
Naše schopnost hluboce milovat a naše schopnost vést války čerpají energii ze stejného chemického zdroje.
Vědci v laboratoři rozdělili lidi podle naprosto triviálního klíče – například na ty, kdo preferují malíře Kleea, a ty, co mají rádi Kandinského. Netrvalo dlouho a účastníci začali spontánně protežovat „svou“ skupinu a trestat tu druhou. Ukazuje se, že k nenávisti nepotřebujeme staletí křivd. Stačí nám barevná stužka. Naše morální převaha často stojí na hliněných nohou – jsme biologicky naprogramovaní diskriminovat ostatní jen na základě toho, do jaké fronty nás osud zrovna postavil.
Oxytocin: Jidášův hormon
A právě tady přichází rozčarování. Oxytocin má v populární psychologii pověst „hormonu lásky“, univerzálního léku na lidskou špatnost. Realita je však temnější.
Výzkumy týmu Carstena De Dreu ukazují, že tento hormon funguje spíše jako zesilovač kmenové příslušnosti. Dělá nás úžasně obětavými vůči „našim“, ale zároveň nás činí podezřívavými a útočnými vůči „těm druhým“. Nejde o samoúčelnou krutost, ale o obranu: oxytocin spouští agresi ve chvíli, kdy máme pocit, že je naše skupina ohrožena. Biologie nám dává jasnou lekci – naše schopnost hluboce milovat a naše schopnost vést války čerpají energii ze stejného chemického zdroje.
Morálka pro nás, pravidla pro ně
Joshua Greene z Harvardu ve své knize Moral Tribes vysvětluje, že tento mechanismus máme zabudovaný přímo v operačním systému. V hlavě nám funguje dvojí metr: pro „naše“ lidi automaticky uplatňujeme morálku spolupráce a odpuštění, zatímco pro „ty druhé“ máme připravenou morálku přísných pravidel a trestu.
Co je horší, náš rozum v tomto procesu nefiguruje jako nestranný soudce, ale spíše jako tiskový mluvčí našich emocí – nebo jako advokát, který jen zpětně a logicky obhajuje rozhodnutí, jež naše podvědomí učinilo dávno předtím.
Když mozek nevidí člověka
Tím nejtemnějším zjištěním je fenomén neurální dehumanizace. Když náš zrak spočine na lidech, které mozek vyhodnotí jako ty, kteří k nám absolutně nepatří (například na bezdomovcích, těžce závislých nebo nepřátelských vojácích), stane se něco zvláštního.
Biologie není osud, ale pouze „první návrh“, který máme právo odmítnout.
Mediální prefrontální kůra (mPFC) – oblast, která se spolehlivě rozsvítí, kdykoliv přemýšlíme o jiných lidech – zůstane temná. Výzkum Lasany Harrise a Susan Fiske ukázal, že mozek v tu chvíli zpracovává obraz těchto bytostí stejně, jako by se díval na židli nebo kámen. Doslova vypínáme vnímání jejich lidství. Lhostejnost zde není jen morální selhání, ale děsivý neurologický stav, kdy druhému upřeme status člověka jen proto, aby nás soucit s ním nestál příliš mnoho energie.
Anatomie naděje: Plasticita
Pokud by toto byl celý příběh, byl by to depresivní článek. Biologie nám však nabízí únikový východ: neuroplasticitu. Ačkoliv náš mozek automaticky dělí svět na „My“ a „Oni“, obsazení těchto rolí je proměnlivé.
Reklama
Robert Sapolsky připomíná, že často stačí pouhá změna kontextu. Jinými slovy: potkají-li se „zarytý sparťan“ se „slávistou“ na dovolené v cizině, rivalita jde stranou a okamžitě se identifikují jako krajané. Biologie zkrátka není osud, ale pouze „první návrh“, který máme právo odmítnout. Dává nám sice hardware k rozdělování lidí, ale software si píšeme sami. Cílem není instinkty potlačit, ale porozumět jim dřív, než začnou ony ovládat nás.
Jak oklamat vlastní mozek
Jak tedy s tímto biologickým dědictvím pracovat v praxi?
- Sledujte své tělo: Dekonstrukce kmenového hněvu začíná u schopnosti včas si všimnout tělesného znechucení. Pokud cítíte fyzický odpor v žaludku, mluví vaše instinkty (insula), nikoliv rozum.
- Hledejte detail: V duchu myšlenky Brené Brown, že „zblízka je těžké nenávidět“, se snažte vnímat člověka jako jednotlivce. Mozek snadno nenávidí nálepky, ale selhává u lidských detailů – proto si oponenta představte v banální situaci, třeba jak venčí psa.
- Kontakt rovných: Hledejte společné jmenovatele, jako je touha po bezpečí či zdraví našich blízkých, ale pamatujte na Allportovu podmínku: kontakt snižuje předsudky pouze tehdy, potkávají-li se lidé jako rovný s rovným.
Skeptikův koutek: „Ale oni jsou opravdu nebezpeční!“
Při čtení o biologických základech nenávisti snadno sklouzneme k pocitu, že agrese je nevyhnutelná, a tedy i omluvitelná. Je však klíčové rozlišovat mezi vysvětlením a ospravedlněním. To, že rozumíme své neurochemii, neznamená, že musíme tolerovat její destruktivní projevy.
Skeptik může namítnout: „Ale co když druhá strana skutečně představuje hrozbu?“ Realita je taková, že skutečné konflikty zájmů existují. Nicméně dehumanizace oponenta je strategickou chybou. Když protivníka zbavíme lidství, přestaneme vnímat jeho skutečné motivace a začneme bojovat s karikaturou. Tím ztrácíme schopnost předvídat a efektivně jednat. Pochopení naší biologie nám nedává „povolenku k nenávisti“, ale dává nám nástroje, jak se nenechat oslepit vlastními instinkty.
Za hranicí instinktu
Žijeme v digitálním věku, který komerčně těží z našich kmenových instinktů. Algoritmy sociálních sítí jsou nastaveny tak, aby cíleně dráždily náš pocit znechucení i hluboce zakořeněnou loajalitu k vlastní skupině; vědí totiž, že hněv udrží pozornost spolehlivěji než klid.
Boj s vlastní biologií je proto celoživotní prací a tichou disciplínou. Spočívá ve schopnosti zachytit onen zlomek vteřiny, kdy nás zaplaví opovržení, a vědomě jej odmítnout. To je v dnešním světě ta nejnáročnější, avšak nejpotřebnější forma intelektuální odvahy. Nemusíme milovat každého. Stačí si udržet schopnost vidět v druhém člověka, i když s ním hluboce nesouhlasíme. Právě v tom tkví skutečná podstata lidskosti.
