Zvířata nemají jen instinkty, ale i emoce. Dnes už vědci neřeší otázky, jestli zvířata vůbec nějaké emoce mají, to je bez diskuse, ale zkoumají spíš to, jak se jejich pocity podobají těm našim.
I zvířata mají emoce
Neurovědec Jaak Panksepp mluví o tzv. primárních emočních systémech, které jsou uložené hluboko v mozku všech savců – lidí, psů, koček, krav, potkanů i primátů. Patří mezi ně třeba: strach, vztek, úzkost nebo radost. To, v čem se lidé liší, je spíš „nadstavba“ ve formě jazyka, kultury a toho, jak si emoce vysvětlujeme a vyprávíme.
Zvířata dokonce mohou cítit něco jako obdobu lásky. Známý je příběh šimpanzice Mama, která byla desítky let členkou slavné šimpanzí skupiny v nizozemské zoo v Arnhemu, velmi dobře se znala s primatologem Janem van Hooffem, a to víc než 40 let. V roce 2016 byla Mama těžce nemocná, odmítala jíst a ležela schoulená v rohu. Van Hooff se za ní vydal naposledy. Na začátku videa je vidět apatické, skoro bezvládné zvíře. Pak ale Mama pozná jeho hlas. Chvíli pátrá očima, a když jí dojde, kdo u ní sedí, její obličej se rozzáří, začne vydávat radostné zvuky a svého „pečovatele“ obejme a hladí ho. Mama krátce poté zemřela, ale těžko pochybovat o tom, že zde sledujeme čisté emoce.
Může mít můj pes ADHD?
Protože zvířata prožívají celé spektrum emocí, mohou trpět i duševními poruchami. Psychické potíže zvířat se neprojevují „smutnými psími očičky“, ale spíš chováním, které se dá těžko přehlédnout. Pes, který celé hodiny obchází byt po neviditelné trase jako vězeň po dvoře. Kočka, která si olizuje srst tak usilovně, až si vytvoří lysá místa. Nebo papoušek, který si vytrhává peří, protože je jednoduše zoufale sám.
Kočka se může psychicky zhroutit, když jí posunete květináč o půl metru vedle. Psi to mají trochu jinak. Jejich úzkost se nejčastěji točí kolem vztahu k člověku.
Rozcupovaný gauč, ohryzaný nábytek, ukousané knoflíky na košili, zničené všechno, co je níž než metr a půl. Tibetská teriérka Mady dává svému páníčkovi zabrat. Přestože s ní chodí denně běhat a domácí miláček má doma spoustu hraček včetně masivních prasečích kostí, odmítá se zastavit v ničení. Vypadá to, že nikdy nespí, a rozkouše ve vteřině vše, na co přijde. „Ten pes má snad ADHD, už nevím, co mám dělat,“ zoufá si majitel. Večer odpadne unavený do postele a pes celou noc skáče po bytě.
Majitel Mady není daleko od pravdy. U psů se skutečně popisují projevy podobné hyperaktivitě a poruchám pozornosti, extrémně impulzivní chování, neschopnost zastavit se, potíže s učením sebekontrole. Výzkum ukázal, že určité skupiny psů vykazují chování překrývající se s lidským ADHD. Studie dokonce identifikovala genetické faktory sdílené s lidskými neurovývojovými poruchami. Dá se tedy říct, že „psí ADHD“ není výmysl, jen je potřeba ho chápat jako spektrum chování, nikoli oficiální diagnózu.
Moje kočka je na antidepresivech
Autorka textu vlastní tři kočky. Všechno bylo v pořádku, dokud do domácnosti nepřibyl pes. Jemná kočičí psychika je na každou změnu citlivá. Stačí zatáhnout roletu víc, než jak je navyklá, a je to stres. Co teprve zvíře, které je pro ni evolučně nepřátelským predátorem. Kočky sice nemají autismus v lidském smyslu, protože jde o neurovývojovou poruchu specifickou pro člověka. Ale jejich svět je podobně strukturovaný, pevná pravidla, rituály, potřeba předvídatelnosti.
Kočka Koko začala čůrat po bytě, na gauč, na koberec, do postele. Po několika týdnech byla nutná návštěva veteriny. „Nezměnilo se u vás něco doma?“ povytáhla obočí doktorka. Močové ústrojí je první, co reaguje na stres. Koko si tak ze stresu uhnala zánět močové měchýře.
„U koček je stres úzce propojen s poruchami dolních močových cest. Změny prostředí mohou spustit epizody, které vypadají jako infekce, ale mají psychologický základ,“ vysvětluje veterinární behavioristka Karen Overallová ve své knize Manual of Clinical Behavioral Medicine for Dogs and Cats.
Vědci dlouho odmítali přiznat zvířatům něco tak „lidského“ jako žal. Pozorování z terénu i laboratoří přitom říkají jasnou věc: zvířata oplakávají ztrátu členů skupiny, partnerů i přátel – někdy týdny, jindy měsíce.
Kromě léků na močové cesty dostala Koko i antidepresiva. Není to nic neobvyklého. „Antidepresiva se u koček v některých případech používají, zejména u koček s poruchami chování (agresivita) nebo v případě stresem podmíněných onemocnění, které nelze zvládnout jiným způsobem,“ vysvětluje veterinář Richard Macek
Vytrhávání peříček a chození dokola
Kočka se může psychicky zhroutit, když jí posunete květináč o půl metru vedle. Psi to mají trochu jinak. Jejich úzkost se nejčastěji točí kolem vztahu k člověku. Odloučení je pro ně existenční otázka, když člověk zavře dveře, pes neví, jestli se ještě vrátí. Studie ukázala, že až 40 % psů má symptomy separační úzkosti. Žádná „rozmazlenost“, ale čisté přepnutí nervového systému do alarmu. Člověk odejde do práce, pes se ocitne v emočním vakuu a začne štěkat a ničit věci. Nejsou to zlobivé pokusy o „pomstu“. Je to panická reakce živého tvora, který se bojí, že byl opuštěn.
Kromě úzkosti je další kapitolou ve zvířecích emocích frustrace. Když zvířata nemohou naplnit to, pro co je evoluce navrhla – lovit, létat, šplhat, běhat, být ve společnosti svého druhu, jejich psychický tlak se začne valit ven.
Vytrhávání peří u papoušků patří mezi nejkřiklavější projevy frustrace. Sebepoškozování souvisí s nedostatkem podnětů a osamělostí. A tak papoušci, kteří jsou v přírodě aktivní, hluční, sociální tvorové, končí v obýváku na bidýlku s jedinou denní stimulací, pětiminutovou konverzací a miskou semínek.
Kočky zase reagují jinak, a přitom vlastně stejně. Nemohou-li naplnit svou největší evoluční vášeň, lov, začne se jejich energie a frustrace měnit v obsesivní chování. Jedna z nejčastějších forem je přehnané olizování, až se kočce vytvoří lysiny na břiše, stehnech nebo u kořene ocasu.
U zvířat v zoologických zahradách má frustrace svou vlastní, temnější tvář, stereotypní chování. To opakované chození tam a zpět, kývání hlavou, točení v kruhu, rytmické pohupování, to není rozmar, ale deprivace. Studie prokázala, že stereotypie jsou u divokých zvířat v zajetí běžným projevem frustrace z nemožnosti naplnit základní přirozené potřeby. Medvěd se chce procházet lesem, ne 12 metrů dlouhou ohradou. Tygr chce lovit, ne dívat se na turisty. Slon chce chodit kilometry, ne kroužit na místě.
Sloni truchlí jako lidé
Psi, kočky, koně, papoušci nebo sloni, ti všichni prožívají obdobu smutku, když ztratí blízkého parťáka. Z behaviorálního hlediska jde o reakci velmi podobnou lidskému truchlení, úzkost, zmatení, deprese, sociální osamění.
Reklama
Je fascinující, jak dlouho vědci odmítali přiznat zvířatům něco tak „lidského“ jako žal. A přitom pozorování z terénu i laboratoří říkají jasnou věc: zvířata oplakávají ztrátu členů skupiny, partnerů i přátel – někdy týdny, jindy měsíce. A když to vidíte naživo, je těžké před tím zavírat oči.
Jestli je nějaký druh, který dokáže zahanbit i člověka v hloubce emocí, jsou to sloni. Jejich rituály kolem smrti mají až posvátnou atmosféru. Sloní rodiny se často vracejí k místu úmrtí ještě roky poté.
Existuje mnoho pozorování sloního smutku, ale jeden příběh se stal tak ikonickým, že se dodnes cituje v etologických studiích. Odehrál se v keňské rezervaci Amboseli, kde výzkumníci zachytili truchlení za slonici Eleanor, a to způsobem, který působí téměř lidsky. U mrtvé Eleanor se střídaly různé sloní samice. Stály v tichosti, dotýkaly se těla choboty, někdy k němu přinášely větve a trávu, gesto, které mnozí etologové považují za ekvivalent „pohřebních darů“.
„Truchlení není výsadou člověka. Je to evolučně starý mechanismus, který posiluje sociální pouta,“ píše antropoložka Barbara J. Kingová v knize How Animals Grieve. „Když zvíře ztratí někoho, s kým sdílelo každodenní život, prožívá skutečnou ztrátu a reaguje na ni stejně jako my.“
