Závislost není jen o tom, že si něco oblíbíme. Nejde o radost z činnosti nebo potěšení z oblíbené věci. Závislost je moment, kdy nad svým chováním ztrácíme vládu, a přesto v něm pokračujeme, i když nám škodí. Zásadním varováním je okamžik, kdy závislost začne ovlivňovat každodenní život, narušuje vztahy, práci nebo zdraví. Přidávají se výčitky, skrývání, popírání, opakované neúspěšné pokusy přestat.
„Zrádnost závislosti tkví v její nenápadnosti. Začíná často nevinně – sklenkou na zklidnění, pornem po těžkém dni, nákupem jako útěchou. Ale pokud se z těchto strategií stane způsob, jak únikem řešíme emoce nebo realitu, vzniká vzorec, který může přerůst v závislost,“ vysvětluje úvodem psychoterapeutka Renáta Anastázie Hanušová.
V následujícím rozhovoru jsme se zeptali, jak ji rozpoznat, jak se projevuje a proč se jí nelze zbavit pouhou vůlí.
Renáto, jak vlastně poznáme, zda se jedná o závislost, nebo jen pouhý zlozvyk?
Rozdíl mezi zlozvykem a závislostí poznáme podle několika výrazných znaků. Prvním varováním je ztráta kontroly. Člověk si opakovaně slibuje, že s daným chováním přestane, ale nedaří se mu to. Často dochází ke skrývání, pocitům studu a popírání, kdy své jednání bagatelizuje nebo si ho omlouvá. Postupně se objevují negativní dopady na vztahy, pracovní výkon, zdraví i finance. Přidávají se také abstinenční příznaky, například podrážděnost, úzkost nebo vnitřní neklid.
Závislost je ve své podstatě vztah – ne k samotné látce nebo činnosti, ale k emocím, které s nimi máme spojené. Pokud bez dané věci cítíme prázdnotu, úzkost nebo nesnesitelnou samotu, je to vážný signál, že se nejedná jen o zlozvyk, ale o hlubší problém.
Odkud podle vás pramení kořeny závislostního chování? Hraje větší roli genetika, nebo prostředí a zkušenosti z dětství?
Kořeny závislostí jsou komplexní. Genetická predispozice hraje roli, ale prostředí a rané zkušenosti bývají zásadní. Často jde o pokus, jak zvládnout psychickou bolest, prázdnotu, pocity méněcennosti nebo osamělost. Například dítě, které nezažilo bezpečnou vazbu, se může v dospělosti obracet k návykovému chování jako k „náhradnímu objetí“.
Reklama
Závislost je složitý jev, který se formuje na průsečíku biologických, psychologických a sociálních faktorů. Genetika může zvýšit zranitelnost, například nedostatkem dopaminových receptorů nebo vyšší impulzivitou. Ale to, co zranitelnost aktivuje, je často prostředí. Mnoho závislých lidí vyrůstalo v podmínkách, kde jejich emoce nebyly vítané nebo vůbec viděny.
Tam, kde chybělo bezpečí, důvěrný vztah, možnost být sám sebou. Dětská psychika si tak vytvoří vlastní způsob, jak si zajistit alespoň zdánlivé uspokojení – ať už jde o sladkosti, hry, fantazii, nebo později alkohol, sex či adrenalin. Návykové chování bývá velmi často reakcí na bolest, ztrátu identity, zanedbané vnitřní dítě. Místo vztahu k sobě navazujeme vztah k náhradnímu „uklidňovači“.
Změnily se v posledních letech typy závislostí, se kterými lidé přicházejí do terapie?
Určitě ano. Kromě klasických závislostí na alkoholu nebo drogách stále častěji přibývají takzvané behaviorální závislosti – například na mobilu, sociálních sítích, pornografii, nakupování nebo práci. Mnohé z nich jsou společensky přijatelné, a proto mohou zůstat dlouho skryté. Zejména u mladších lidí se často objevuje závislost na dopaminových stimulech: neustálé scrollování, sledování krátkých videí, rychlé přepínání pozornosti.
Vidíte nějaký nový trend?
Vidíme tedy výrazný posun od klasických chemických závislostí, jako je alkohol, pervitin nebo heroin, k těm, které se týkají konkrétního chování. Lidé přicházejí s potížemi, spojenými se závislostí na sociálních sítích, online hrách a TikToku, zejména u mladší generace. Časté je také nadměrné sledování pornografie, včetně takzvaného „doomscrollingu“ na erotických platformách. Dalšími oblastmi jsou kompulzivní nakupování, online objednávání, hazardní aplikace nebo workoholismus. Ten bývá často jen maskovanou závislostí na uznání a pocitu vlastní hodnoty.
Zvláštní kapitolou je emoční závislost ve vztazích – člověk nedokáže odejít z destruktivního svazku, i když mu dlouhodobě ubližuje. Digitální prostředí navíc funguje tak, aby podporovalo návykové chování: nabízí rychlou odměnu, vyvolává neustálé srovnávání, zahlcuje notifikacemi a vytváří tlak být neustále online. Vzniká tak tichá epidemie moderní doby, která je na první pohled nenápadná, ale hluboce zasahuje do života.
Jaký je rozdíl mezi fyzickou a psychickou závislostí? A je jedna „horší“ než druhá?
Fyzická závislost se týká tělesné potřeby určité látky. Když ji člověk přestane užívat, objevují se abstinenční příznaky – například třes, zvracení, úzkost nebo nespavost. Tělo si na látku zvykne a začne si ji vyžadovat, aby mohlo fungovat.
Pokud člověk ztrácí kontrolu nad časem, zanedbává povinnosti, vztahy nebo zdraví, a přesto nedokáže přestat, jde o vážný problém.
Psychická závislost souvisí s emocemi a vnitřními motivy. Člověk sahá po určité látce nebo činnosti, protože mu přináší úlevu, odměnu nebo pocit hodnoty. Často se jedná o způsob, jak uniknout bolesti, prázdnotě nebo stresu. To, co je návykové, není samotná látka, ale význam, který jí přisuzujeme.
Není správné říkat, že jedna forma je horší než druhá. Obě mohou být stejně ničivé, zvláště pokud se kombinují. Fyzická závislost může být akutně nebezpečná – například při vysazování alkoholu nebo benzodiazepinů může jít o život. Psychická závislost je však často hlubší a dlouhodobější. Těžko se s ní pracuje, protože je pevně svázaná s naší identitou, emocemi a životními vzorci.
U behaviorálních závislostí, jako je závislost na práci, mobilu nebo vztazích, dominuje ta psychická. Právě proto často zůstává dlouho nerozpoznaná a podceňovaná.
Lidé dnes často mluví o závislosti na mobilu, sociálních sítích nebo nakupování. Jsou to podle vás „plnohodnotné“ závislosti, nebo je to jen módní označení?
Mohou být naprosto plnohodnotné. Pokud člověk ztrácí kontrolu nad časem, zanedbává povinnosti, vztahy nebo zdraví, a přesto nedokáže přestat, jde o vážný problém. Digitální svět je navržen tak, aby neustále nabízel nové stimuly a poskytoval pocit uznání – což z něj činí silný návykový nástroj.
V mozku se při těchto činnostech uvolňuje dopamin, tedy hormon odměny. Dochází tak k podobným chemickým procesům jako u klasických návykových látek. Lidé často nedokážou přestat scrollovat, opustit aplikaci, nebo odolat impulzivnímu nákupu, a to i přesto, že jim to přináší únavu, úzkost, dluhy nebo chronický stres.
Tyto typy závislostí jsou navíc společensky přijatelné, což je činí ještě záludnějšími. Je „normální“ být stále online, ale když už nedokážeme v klidu odpočívat, být s dětmi nebo večer usnout bez telefonu, nejde o neškodný zvyk. Zlehčování těchto závislostí může vést k jejich podcenění, zejména u dětí a dospívajících, kteří jsou na dopaminové stimuly obzvlášť citliví.
Renáto, které jsou ty nejméně nápadné závislosti, které mohou člověku dlouhodobě ubližovat, aniž by si toho okolí všimlo?
Nejnápadnější závislosti nejsou vždy ty nejnebezpečnější. Některé se maskují jako ctnosti nebo společensky ceněné chování, a právě proto zůstávají dlouho neodhalené – okolí je často chválí, člověk si je neuvědomuje, a přitom ho tiše vyčerpávají.
I duchovní praxe může sloužit jako únik – když se místo vnitřní proměny používá k popření reality a potlačení emocí.
Patří sem například závislost na pomáhání, kdy člověk neustále zachraňuje druhé a zanedbává vlastní potřeby. Dlouhodobě si tím zadělává na vyhoření a ztrátu sebe sama. Podobně závislost na trvalém dramatu, tedy vytváření konfliktů, chaosu a silných emocí, může být nevědomým způsobem, jak cítit intenzitu a kontrolu.
Dalšími nenápadnými formami jsou závislost na sebelítosti a roli oběti, kdy si člověk opakovaně udržuje pozornost a soucit okolí, nebo závislost na práci, výkonu a dokonalosti, která může vést ke chronické únavě, úzkosti a vnitřní prázdnotě.
Dokonce i duchovní praxe může sloužit jako únik – když se místo vnitřní proměny používá k popření reality a potlačení emocí.
Tyto formy závislosti jsou těžko rozpoznatelné právě proto, že jsou často považovány za „správné“ nebo užitečné. O to složitější je si přiznat, že člověku škodí a brání mu být v kontaktu sám se sebou.
Existují také typy závislostí, za které se lidé více stydí, a proto je častěji skrývají? Jak se pak takové případy odhalují?
Ano, existují typy závislostí, které jsou silně stigmatizované, a právě proto je lidé častěji skrývají. Nejčastěji se jedná o závislost na sexu, pornografii, placených službách nebo hazardu. S těmito tématy je spojen hluboký stud, obava ze ztráty důvěry partnera nebo strach z veřejného odsouzení. Lidé se bojí, že přijdou o důstojnost, vztah, nebo budou vnímáni jako „nemorální“.
Právě proto často vyhledají pomoc až ve chvíli, kdy už situaci nezvládají – například když závislost ohrozí jejich vztah, pověst nebo finanční stabilitu. Někdy se svěří blízkému člověku, který jim doporučí odbornou pomoc.
Mezi nejvíce tabuizované formy patří také závislost na hazardních hrách, zejména u žen, které se s ní často potýkají v tichosti kvůli společenským stereotypům. Záchvatovité přejídání, bulimie nebo vztahová závislost rovněž patří mezi skryté problémy, které zůstávají dlouho nepojmenované.
Stud a snaha zachovat si kontrolu vedou k tajení a popírání. Pomoc většinou vyhledávají až ve chvíli, kdy dojde k vnějšímu otřesu – ztrátě zaměstnání, rozpadu vztahu nebo náhlému odhalení. Právě proto je nesmírně důležité, aby existovalo bezpečné prostředí, kde lidé nebudou souzeni, ale vyslyšeni.
Jak rozpoznat, že sexualita člověka už není přirozená potřeba, ale kompulze?
Sexualita se může stát kompulzivní, když ztrácí svou přirozenou roli a stává se nutkavou potřebou. Rozpoznání této změny spočívá v ztrátě kontroly – člověk může pociťovat nutkání, které nelze potlačit, a přitom se chování opakuje i přes výčitky nebo ohrožení vztahu. Často jde o formu úniku od emocí nebo vnitřní prázdnoty.
Mnozí klienti popisují, že se cítí bezpečněji při placených službách než ve skutečné intimitě. Někdy je to o mocenské dynamice, jindy o sebenenávisti.
Mezi signály sexuálních kompulzí patří neschopnost odolat této potřebě, ať už jde o konzumaci pornografie nebo návštěvu sexuálních služeb, i když si člověk přeje přestat. Dochází k eskalaci – potřeba intenzivnějších a častějších podnětů se zvyšuje. Dvojí život je také častý, kdy člověk skrývá své chování, lže, vytváří tajné účty nebo se chová anonymně. Sexualita pak nahrazuje skutečnou blízkost, doteky a vztahy, což vede k izolaci. Po uspokojení se dostavuje emoční prázdnota. Sexuální kompulze není o touze, ale o regulaci bolesti.
Závislost na sexu často bývá zlehčovaná, někdy až vysmívaná. Jaký dopad může mít na psychiku a vztahy?
Může být velmi destruktivní – vede k narušení intimity, snížení sebeúcty, dvojímu životu. Partner se cítí zrazený, bezmocný. Závislý často trpí výčitkami, studem a úzkostí. Nejde o zvýšenou chuť na sex, ale o způsob, jak zvládat vnitřní napětí. Je to velmi závažný dopad a na psychiku působí jako rozklad vlastní integrity – člověk si sám sebe neváží, cítí se jako „zvíře“ nebo „nečistý“. Partnerské vztahy tím trpí, intimita se mění ve výkon nebo manipulaci. U některých vzniká neschopnost prožívat normální vzrušení bez specifických (často extrémních) podnětů.
A co závislost na placeném sexu? Je to podle vás jiná kategorie než promiskuita nebo třeba nevěra?
Je to specifická forma, často spojená s anonymitou, kontrolou a únikem. Nejde nutně o uspokojení sexuality, ale o mechanismus zvládání. Mnozí klienti popisují, že se cítí bezpečněji při placených službách než ve skutečné intimitě. Někdy je to o mocenské dynamice, jindy o sebenenávisti. Ano – je to velmi specifický fenomén. Často je to o moci, kontrole, emočním odstupu. Muž si „koupí“ blízkost bez rizika odmítnutí. Z psychologického hlediska to bývá náhražka citové intimity nebo obrana před zranitelností. Jde často o hluboký vnitřní konflikt mezi touhou po blízkosti a strachem z ní.
Vím, že se ve své praxi setkáváte s lidmi, kteří řeší tyto obtíže. Mohla byste uvést krátkou kazuistiku závislosti na placeném sexu?
Vyhledal mě 39letý muž, který měl „problém s udržením vztahu“ a „občas uniká do světa, který ho stojí hodně peněz a přináší mu stud“. Po prvním rozhovoru jsme zjistili, že se jedná o návštěvy placených sexuálních služeb, které vnímal jako „nebezpečný ventil“. První zkušenost s placeným sexem měl ve 22 letech, krátce po bolestivém rozchodu. Vnímal to jako zkratkové řešení bolesti, osamění a snahy „nebýt sám se sebou“. V dalších letech se sex stal úlevovým mechanismem, který používal při vnitřním napětí, frustraci nebo emočních otřesech. Postupně se z příležitostné zkušenosti stal návykový vzorec chování.
Jaký byl průběh terapie s tímto klientem?
Spolupráce trvala přibližně rok a půl a kombinovala integrativní terapii, práci s vnitřním dítětem, mindfulness a asertivní trénink. Na začátku jsme mapovali a uvědomovali si konkrétní chování, jeho spouštěče a důsledky. Klient si vedl deník spouštěčů a emocí. Brzy jsme identifikovali silné propojení mezi jeho pocity méněcennosti, emočním prázdnem a potřebou rychlého uvolnění skrze placený sex.
Když už přicházejí na terapii, často zažívají hluboký stud a vinu. Někteří si nevěří, že by mohli žít jinak.
V další fázi jsme pracovali s emocemi a potřebami, přičemž se ukázalo, že v dětství zažil emocionálně nedostupného otce a matku, která zlehčovala jeho potřeby. V terapii se objevilo téma „nezasloužím si lásku zdarma“, což se odráželo i v jeho dospělých vztazích. Používali jsme techniky vnitřního dialogu, imaginace a tělesné ukotvení emocí. Klient se postupně učil regulovat napětí jinými způsoby – pohybem, dechem nebo kontaktováním přátel.
Další fáze byla zaměřena na práci s hranicemi, potřebami a vztahy. Klient si začal více uvědomovat, že placený sex přináší pouze krátkodobou úlevu, ale dlouhodobě zvyšuje osamění. Začal kontrolovat své finance a nastavil si limity. Pracovali jsme na schopnosti říkat „ne“ a rozeznávání zdravých vztahových vzorců.
Jaký byl výsledek?
Po 18 měsících byl klient 10 měsíců bez návratu k placenému sexu. Naučil se rozeznávat své emocionální potřeby a vědomě pracovat se svými hranicemi. Přestal se vnímat jako „pokřivený“ a začal být laskavější ke svému vnitřnímu dítěti. Na závěr terapie řekl: „Dlouho jsem si myslel, že lásku si musím kupovat, protože jinak jí nejsem hoden. Dnes už vím, že jsem si ji mohl dát sám, a teprve teď umím být s druhým člověkem opravdu.“
S jakými pocity nejčastěji přicházejí lidé, kteří se potýkají s touto formou závislosti? Vina, stud, nebo spíš popření?
Všechny zmíněné. Popření je časté – „mám to pod kontrolou,“ „není to tak časté“. Když už přicházejí na terapii, často zažívají hluboký stud a vinu. Někteří si nevěří, že by mohli žít jinak. Jiní jsou motivováni strachem – ztráta vztahu, odhalení. Stud, vina, odpor k sobě, ale i zoufalství. Někdy přicházejí až po letech tajného chování. Terapie často začíná dlouhým obdobím „rozbalování“ – bourání obranných vrstev. Důležité je nehodnotit, ale nabídnout prostor pro pochopení.
Můžete naznačit, jak probíhají terapie u závislostí, které skutečně ovládnou člověku život – například sex, placené služby, ale třeba i alkohol, automaty?
Terapie obvykle začíná stabilizací – pochopením cyklu závislosti, hledáním spouštěčů a práce s motivací. Dále se zaměřujeme na emoce, které závislost překrývá – stud, hněv, osamělost. Velmi důležitá je práce s hranicemi, vztah k sobě a uzdravení ran z minulosti. Využíváme metody jako integrativní terapie, mindfulness, někdy i skupinovou terapii.
Renáta Anastázie Hanušová
Zakladatelka Institutu Althaea, integrativní terapeutka se zaměřením na adiktologii Má zdravotnické vzdělání a výcvik v integrativní psychoterapii (520 h). Je členkou odborných společností v oblasti adiktologie a absolvovala kurzy krizové intervence a mediace. Jako certifikovaná výživová poradkyně propojuje terapii, výživu a osobní příběh do celostního přístupu. Pravidelně dochází na supervize v Institutu psychosociální péče.
Nejdřív je třeba vytvořit bezpečný prostor, kde může klient popsat svůj svět bez obav. Pak pracujeme s cyklem závislosti – co je spouštěčem, co se děje před a po „aktu“. Klient se učí regulovat emoce jinými cestami, nachází alternativy a buduje nové rituály. Součástí je práce s vnitřním dítětem, mindfulness, tělové techniky (např. grounding, dech) a budování nového sebepojetí.
Co bývá klíčové – práce s minulostí, se vztahem k sobě, nebo budování jiné náplně života?
Všechny složky jsou důležité. Minulost pomáhá pochopit, proč závislost vznikla. Vztah k sobě je zásadní – mnoho závislých lidí má silně kritický vnitřní hlas. A náplň života je potřeba přestavět – najít nové zdroje radosti, smyslu, regulace emocí. Jinak se prázdno závislosti jen přesune jinam. Budovat si svůj vztah k sobě je klíčové. Pokud se člověk v hloubi duše nemá rád, bude se zraňovat znovu a znovu. Terapie pomáhá obnovit důvěru v sebe, ve vlastní potřeby, v možnost žít bez náhražek. Práce s minulostí je zásadní, ale nestačí – je třeba budovat novou realitu a nové návyky.
V jaké fázi lze říci, že je z toho člověk venku? A může do toho zase po čase „spadnout“? Jak tomu předcházet?
„Venku“ neznamená nikdy více. Jde spíše o to, že už závislost neřídí život – člověk má nástroje, jak zvládat spouštěče, a umí hledat pomoc. Relaps může přijít např. v krizi, při ztrátě. Prevence je ve vědomém životě, kontaktu se sebou, podpoře a někdy i trvalé terapeutické práci. Když už nejedná automaticky, ale vědomě. Když zná své spouštěče a umí s nimi pracovat. Když místo úniku volí vztah – k sobě, druhým, realitě. Relaps může přijít, ale už není zhroucením, je signálem k návratu k sobě. Podpora, sebereflexe a síť blízkých jsou klíčové pro prevenci.
Přibývá podle vás lidí s různými typy závislostí zejména mezi mladými lidmi? A čím je to podle vás dané?
Ano. Mladí lidé vyrůstají ve světě, kde jsou stále připojeni, s tlakem na výkon, vzhled a přijetí. Mnoho z nich nemá kapacitu na regulaci emocí, protože jim ji nikdo nevysvětlil. Závislost pak supluje úlevu, jistotu, únik. Místo vnitřní odolnosti přichází vnější závislost. Generace Z vyrůstá v prostředí, které podporuje impulzivitu, zrychlení a odpojení od těla. Nedostatek vnitřního ukotvení, tlak na výkon a srovnávání způsobuje, že hledají úlevu. Závislosti často začínají jako způsob, jak „něco necítit“ – nudu, osamělost, zmatek.
