Pocity nejsou jen pro holky. Pro psychiku mužů je zásadní bratrství

Kylie si už nepamatovala ten přesný okamžik, kdy se pro svého přítele stala vším. Pamatuje si ale, že zanedbávala své vlastní potřeby. „Mluvila jsem s ním o jeho touhách, potvrzovala jeho názory a podporovala jeho kariéru. Musela jsem být jeho emocionálním guru, protože se bál přiznat, že vůbec nějaké emoce má,“ vzpomíná Kylie pro magazín Harper's Bazaar v textu autorky Melanie Hamlettové. Kellyin přítel o svých pocitech odmítal mluvit s jinými muži nebo s terapeutem, takže jeho „vrbou“ se nakonec stala Kelly, která zmírňovala všechny jeho úzkosti. Po třech – pro Kelly vyčerpávajících – letech společného života se rozešli.

Kyliin příběh není ojedinělý, ostatně vzpomeňte si na film Barbie, kde Ken opravdu bojoval s tím, aby dokázal přijmout sám sebe se všemi svými pocity a komunikovat je se svými přáteli – což situaci ilustruje poměrně přesně. To, že se muži ve většině záležitostí spoléhají téměř výhradně na ženy, potvrzuje i životní kouč Jeff Siegel. „Od výživy přes péči o domácnost až po emocionální aspekty jsou muži naučeni popírat svou potřebu péče. Zároveň odmítají uznat, že se jim od druhých, zejména od žen v jejich životě, skutečně dostává,“ píše ve svém textu pro Psychology Today.

Nebýt „slaboch“

Muži byli po celé generace už od dětství učeni odmítat vlastnosti, jako je jemnost nebo citlivost. A právě to je připravilo o nástroje, jak se vypořádat s hněvem a frustrací. „Na rozdíl od žen, které jsou od mládí vedeny pěstovat hluboké vztahy, vyrůstají muži v přesvědčení, že by se měli nejen před ostatními muži chovat jako stoičtí roboti a že ženy jsou jedinými lidmi, na které se mohou obracet o citovou podporu – pokud vůbec na někoho,“ uvádí Hamlettová.

V mé dlouholeté praxi kouče vidím, že určité hlubší spojení je něco, po čem mnoho mužů touží, ale často nevědí, jak o něj požádat nebo jak ho pěstovat.

Mnoho žen je v dnešní době zvyklé účastnit se nejrůznějších ženských kruhů, číst seberozvojové knihy nebo poslouchat takto laděné podcasty, vyhledávat odborné poradce nebo se jednoduše obracet na kamarádky s prosbou o radu a podporu. U opačného pohlaví to nicméně, bohužel, ne vždy takto funguje. „Přetrvávající představa, že vyhledání terapie je projevem slabosti, stvořila generaci mužů, kteří trpí příznaky, jako je hněv, podrážděnost a agresivita. Nejenže je u nich méně pravděpodobné než u žen, že v oblasti duševního zdraví vyhledají pomoc, ale když už tak učiní, je pro ně obtížné vyjádřit své emoce,“ popisuje Hamlettová. „Přiznání potřeby pomoci je (u mužů) považováno za projev slabosti a není nic, co by více ohrožovalo společenské postavení muže, než vypadat před vrstevníky jako slaboch,“ doplňuje Siegel.

To, že pro některé muže je často těžké si jen i přiznat, že potřebují pomoc, potvrzuje také klinická psycholožka Angela Beardová. „Muži se nikdy neučili rozpoznat, jaké jsou jejich emocionální potřeby, myšlenky a pocity, ani jak vyjádřit, jak jim někdo může pomoci je naplnit,“ vysvětluje v rozhovoru pro Harper's Bazaar. Terapie, při níž je potřeba tyto zažité mužské ideály zpochybnit, podle ní může být smysluplným a transformujícím procesem. „Nikdo se jich nikdy nezeptal, co pro ně mužnost znamená, a oni se nikdy nezeptali sami sebe,“ přibližuje Beardová s tím, že právě tento proces může přinést mnoho poznatků.

Server Mind Body Green upozornil na studii, kterou zadala organizace Movember, zabývající se zdravím mužů, a kterou provedla výzkumná společnost Ipsos MORI. Týkala se čtyř tisíc mužů ze Spojených států, Kanady, Velké Británie a Austrálie a zjišťovala, jak vnímají mužnost a vyjadřování emocí. To, že mají pocit, že se od nich očekává, že budou „emocionálně silní a nebudou projevovat slabost“, uvedlo 58 procent z nich. „Pokaždé, když jsme frustrovaní, znechucení nebo se cítíme nepříjemně, když se nám muž zdá ‚slabý‘ nebo ‚citlivý‘, přispíváme k tomuto problému,“ upozorňuje v textu pro magazín certifikovaná klinická psycholožka Kristina Hallett ová. „Musíme podporovat zranitelnost. To znamená umožnit mužům prožívat pocity, plakat a pokazit věci, aniž bychom zpochybňovali jejich ‚mužnost‘. Je na čase předefinovat mužnost tak, aby oslavovala emocionalitu a jemnost – a je na nás všech, abychom tento nový ideál podporovali,“ vzkazuje.

Z chlapce mužem

A co mohou pro změnu udělat sami muži? Podle Siegela to spočívá zejména ve dvou jednoduchých věcech: uvědomit si, co skutečně potřebujeme, abychom se cítili dobře, dát si to podle svých nejlepších schopností – a pokud si to nemůžeme dát sami, je potřeba o to požádat. „I když muži musí přijmout radikální odpovědnost za všechny aspekty svého života, existuje hranice toho, co mohou zvládnout sami. Mnohé aspekty pohody, duševního zdraví a osobního růstu vyžadují vedení a pomocnou ruku, zejména od jiných mužů, kteří mají moudrost, kterou mohou předat,“ popisuje Siegel.

Mladí muži, kteří mají přístup ke starším mentorům, zažívají nižší míru úzkosti i deprese a uvádějí vyšší míru životní spokojenosti.

V průběhu historie hráli v tomto ohledu klíčovou roli starší, kteří prošli těžkými lekcemi a převzali odpovědnost za vedení ostatních. V mnoha kulturách dohlíželi zároveň na iniciační rituály, které pomáhaly chlapcům v přechodu do fáze mužství. V dnešní době je bohužel těžké se s takovými přechodovými rituály setkat a starostlivých starších je málo. Přesto nelze přehlížet jejich význam pro podporu mužského zdraví. Přehled z roku 2005 v publikaci Handbook of Youth Mentoring upozorňuje na pozitivní dopad mezigeneračního mentoringu na duševní zdraví. Mladí muži, kteří mají přístup ke starším mentorům, podle něj zažívají nižší míru úzkosti i deprese a uvádějí vyšší míru životní spokojenosti.

A podobně fungují i takzvané mužské afinitní skupiny, jako jsou mužské kruhy nebo podpůrné skupiny. Podle Siegela poskytují mužům bezpečný prostor pro zkoumání aspektů jejich identity a pohody, které jsou v jiných oblastech jejich života často opomíjeny. „Tyto skupiny poskytují mužům příležitost být společně zranitelní, odbourávají neužitečné mužské stereotypy – ‚pana hodného‘ a ‚macho masožravce‘ – a zároveň integrují zranitelnost do širší identity,“ vysvětluje kouč.

Pouto pro spokojený život

Spojení mužů s jinými také pomáhá proti osamělosti – další epidemii, která tiše zhoršuje jejich psychické zdraví. „Muži velmi rychle zjistí, že nejsou sami. Dozvídají se, že i jiní prošli podobnými výzvami a trápí se podobnými myšlenkami a pocity,“ sdílí ve svém textu pro Psychology Today vlastní zkušenost s mužskými skupinami certifikovaný psychoterapeut Roger Cahak. Přátelství, která se rodí v těchto jedinečných afinitních skupinách, podle Siegela přesahují rámec povrchních hospodských kamarádství nebo náhodných známostí. „V mé dlouholeté praxi kouče vidím, že toto hlubší spojení je něco, po čem mnoho mužů touží, ale často nevědí, jak o něj požádat nebo jak ho pěstovat,“ poznamenává.

To, že význam takových důvěrných přátelství mezi muži nelze podceňovat, potvrzuje i h arvardská studie vývoje dospělých, která ukazuje, že blízké vztahy jsou pro šťastný a spokojený život rozhodující – více než peníze nebo sláva. Tato studie podtrhuje význam kamarádství a bratrství v životě mužů, která nabízejí nárazník proti osamělosti a s ní spojeným zdravotním rizikům.

Podle webu The Good Men Project mohou navíc tyto skupiny pomáhat k osobnímu růstu a rozvoji dovedností, jako je komunikace, empatie a emoční inteligence. Muži se zároveň mohou učit prostřednictvím sdílení příběhů a zkušeností. Sdílení nebo pouhé vyslechnutí může mít podle serveru dokonce i terapeutické účinky. A v neposlední řadě taková sezení mohou pomoci rozbít řetězy toxické maskulinity a pomoci redefinovat zdravější a celistvější pohled na mužství.