Australské požáry byly rekordně intenzivní, pomáhaly jim "kouřové mraky"

Požáry, které nyní pomalu dohasly v Austrálii, se ve svých důsledcích vymykaly všemu, na co zde byli lidé zvyklí. Hořelo tam ale vždycky. A třeba na přelomu let 1974 a 1975 bylo ohněm poškozeno daleko rozsáhlejší území než v této sezóně. Ovšem intenzita letošních požárů odstartovala jevy, které vědci ještě zdaleka neprozkoumali.

Oteplení a rekordní teploty průběh požárů citelně poznamenaly. Často stačila jedna jiskra a neštěstí bylo hotové. Také skalní rokliny a údolí, kde se dlouhodobě udržovala vlhkost, dříve oheň zastavily, nebo alespoň jeho šíření zpomalily.

Blesky z těchto bouřek dokázaly zapálit vyschlý porost na kilometry daleko.

Nyní byly vyschlé a pro plameny nepředstavovaly žádnou překážku. Co ale bylo ještě horší – silné požáry si začaly vytvářet kvůli vysokým teplotám i svoje vlastní počasí. Vytvářely mraky zvané pyro-kumulonimbus a v souvislosti s nimi i bouřky, které ovšem nepřinášely déšť. Jenže blesky z těchto bouřek dokázaly zapálit vyschlý porost na kilometry daleko.

Nezvládnutelný pyro-kumulonimbus

Meteorolog Scott Bachmeier z Cooperative Institute for Meteorological Satellite Studies/Space Science and Engineering Center na University of Wisconsin popisuje, co se v takovém případě v ovzduší děje. Množství horkého vzduchu ohřátého požárem vytváří stoupavé vzdušné proudy, v tomto případě to jsou sloupce plné kouřových částic. Nestabilní atmosférické prostředí umožňuje mase kouře stoupat výše, než je obvyklé.

Jak vzdušná masa s kouřem stoupá výš a výš, vzduch se ochlazuje a utváří se do oblaku, zvaného kumulonimbus, v tomto případě pyro-kulumbonimbus. Tento bouřkový oblak může vystoupat natolik, že jeho horní hranice v typickém tvaru kovadliny s klidem dosáhne dvaceti kilometrů. Je to jakási řídká „polévka“ částic kouře a vody.

Nebezpečný mrak a blesky

Vítr, který roznáší žhavé uhlíky, byl vždy nepřítelem hasičů, ovšem tohle je něco horšího. Z nebe sice nepadají jiskry, ale pyro-kumulonimbus je zdrojem blesků. Ty mohou udeřit na kilometry daleko od místa, kde se mrak utvořil. Jediným pozitivním jevem je to, že kouřové částice vysoko v horní atmosféře nyní bezprostředně neohrožují obyvatele postižených oblastí a jejich plíce.

Intenzita nejžhavějších plamenů v Austrálii přesáhla hranici, kde hasiči mohli s ohněm zkusit bojovat.

Vznik jevu zvaného pyro-kumulonimbus je doprovázen závany větru o rychlosti až téměř dvě stě kilometrů za hodinu a velice intenzivním žárem, znemožňujícím zásah hasičů. „Musíme podmínky vzniku těchto mraků lépe prozkoumat,“ říká Scott Bachmeier. „Je to relativně mladý obor meteorologie, ale zájem o něj v souvislosti s posledním vývojem klimatu rychle roste. Je zapotřebí zjistit vliv na krátkodobé počasí v blízkosti požárů i to, kolik kouřových částic dokáže tento mrak do atmosféry vynést a jaký to má dopad na obsah oxidu uhličitého v atmosféře.“

Požáry, se kterými nemá cenu bojovat

Marc Castellnou, profesor na španělské University of Lleida, který je zároveň hasičem, prohlásil, že když bychom sledovali vývoj požárů za poslední čtyři roky, tak zjistíme, že jsou stále intenzivnější. „Modely, které jsme dosud měli, u těchto nových typů požárů nefungují, můžeme sice hádat, ale jenom hádat, vývoj ohně s větší přesností neodhadneme,“ postěžoval si Castellnou.

Právě rostoucí frekvence vzniku mraků zvaných pyro-kumulonimbus představuje pro hasiče obrovský problém. Už nemohou spoléhat na dřívější modely a simulace, aby předpovídali, jak se požár bude chovat, a mohli rozhodnout, kam nasadit své zdroje. Data, která profesor získal, ukazují, že intenzita nejžhavějších plamenů v Austrálii přesáhla hranici, kde hasiči vůbec mohli s ohněm zkusit bojovat. „Pokud oheň překročí určitý práh energie, pak není nic, co můžeme udělat,“ uzavírá profesor a hasič Castellnou. Vědci také sledují pohyb kouře z požárů z vesmíru, protože vystoupil do stratosféry a obletěl v zásadě planetu. Co to bude znamenat pro další vývoj klimatu, se ale zatím neodvažují spekulovat.