fbpx

S lektorem, mentorem a publicistou o soužití člověka s technologiemi a o tom, proč se obíráme o spánek, který je pro naše tělo i duši nejlepší činností dne

Zveřejněno: 14. 10. 2019

Digitálním médiím dnes věnujeme víc času než spánku. Výzkumy zároveň říkají, že nás tato média zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dřív prováděli s pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, chytré telefony, organizéry a navigace. To s sebou podle terapeuta a autora projektu DigiDetox Matěje Krejčího nese nebezpečí. Pokud digitálním médiím přenecháme kontrolu nad všemi oblastmi našeho života, stanou se z nás závislí lidé.

Vlastní závislost si v jednu chvíli uvědomil i on sám a rozhodl se ji řešit. Přátelé ho přivedli na myšlenku, že by o digitálním detoxu mohl přednášet a vést workshopy. Aby lidem pomohl se změnami v jejich vlastním přemýšlení a následně životním stylu, poskládal dohromady vědecká data, znalosti z psychologie i osobní zkušenosti, které se rozhodl sepsat do knižní podoby. Kniha se jmenuje DigiDetox – jak na digitální minimalismus a Matěj právě vybírá peníze na její vydání

V prohlížeči mám neustále otevřeno mnoho záložek najednou, přeskakuji z jedné na druhou a jen těžko dokončuji rozdělanou práci. Jde v tomhle případě už o nějakou formu závislosti na technologiích?

Spíš bych to definoval jako multitasking. Tedy dělání více věcí najednou, přičemž se ani jedna ta věc nedělá pořádně, což už je problém. Pokud však záložky aktivně používáte a po použití je zavřete, tak to ani problém být nemusí, prostě jen využíváte více zdrojů k vašemu konci úkolu.

Závislost na technologiích je podobná jako závislost na alkoholu, nikotinu a gamblerství. Má velmi podobné projevy, člověk má velmi podobné chování a jednání.

O nadměrné nadužívání by se jednalo tehdy, když byste záměrně utíkala do světa online kvůli nepříjemným činnostem v práci nebo pokud byste většinu pracovní doby byla na sociálních sítích či zábavných portálech. O závislost se jedná tehdy, když vám činnosti na internetu zhoršují pracovní nasazení, pozornost, vztahy a narušují celkovou vaši spokojenost.

Je to podobné jako závislost na telefonu? Jak člověk pozná, že je závislý?

Pozná to při pocitech, které zažívá, když například nemá k dispozici telefon nebo když mu je odpírána dostupnost jeho zařízení. Dotyčný se může projevovat nervózně, nevrle, smutně, někdy až agresivně. Doprovázeno je to roztěkaností. Častokrát se však nejedná o závislost, ale spíš o naučený zvyk, který je nadužíván.

Takže je vlastně nejhorší, když od práce odbíhám na sociální sítě a ze sociálních sítí k telefonu...

To je právě ten multitasking, souboj o vaši pozornost. Váš mozek se naučil nesoustředit, nemít trpělivost a neustále fungovat tak, že když se na něco musí soustředit, tak je pro něj vždycky dobré odběhnout. Najednou si vzpomenete, že si musíte pro vodu, na záchod, teď jsem si zapomněla ten nákup, odepsat tady na zprávu, tady na e-mail a tak dále.

Ale ono to má souvislost s tím, že během dne nás mobil nebo zprávy nebo lidi neustále ruší. Tím pádem se náš mozek naučí, že jakmile už dělám něco dlouho, tak by tam najednou mělo přijít nějaké vyrušení. Tak si ho ten mozek vytvoří. Každých 10 až 11 minut jsme zpravidla něčím vyrušeni.

Dá se říct, že už jde přímo o neurologickou změnu mozku?

Ne úplně neurologickou, jde o to, že jsme se to naučili, zpravidla je to opravdu zvyk. Stejně jako jsme se naučili čistit si zuby, tak jsme se naučili, že každých deset minut nebo každých patnáct minut se musíme na něco podívat, co kdyby náhodou...

Dá se s tím něco dělat? Třeba si pomoct meditací?

Určitě. Trénovat pozornost. To se dá a chce to trénink, někdy až extrémní trénink. Já při své práci během přednášek nebo workshopu právě říkám, že je daleko lepší se soustředit na bdělou pozornost než jenom meditovat. To znamená, že když například jím, tak se věnuji jenom jídlu, například si k němu přičichnu, hraji si s ním v ústech a chci být trošku dítětem v objevování chutí. Nebo když se s někým bavím, jde o nějaký rozhovor, tak se snažím opravdu být v ten daný moment na tom daném místě s tím člověkem a poslouchat, co říká. Chce to však trénink a opakování.

Takže věříte, že se ten "zvyk" dá odnaučit? I když je na tom člověk třeba už velice špatně?

Dá, ale horko těžko. Tréninkem ale ano. Důležité je si uvědomit, že ta závislost na technologiích je podobná jako závislost na alkoholu, nikotinu a gamblerství. Má velmi podobné projevy, člověk má velmi podobné chování a jednání. Musíme pochopit, co dané chování startuje, jak se projevuje a jaká je odměna. Jakmile toto pochopíme, musíme se soustředit na své okolí, ve kterém se pohybujeme, a snažit se hledat to nejefektivnější řešení, protože od technologií dneska neutečete. Zároveň by to byla velká škoda, protože když je využíváte efektivně, tak vám mohou v ledasčem pomoci.

Takže závislost na cigaretách je také jenom zvyk?

Ano, u většiny kuřáků. Jinak je to u lidí, kteří kouří desítky let. Ukazuje se však, že zhruba sto hodin po poslední cigaretě už tam není závislost na nikotinu, ale na tom zvyku, že člověk si vlastně zvykne na to, že utíká do něčeho podobného. Když si ale všimnete, tak kouření je vlastně meditace. Akorát, že dřív ten kuřák vyšel ven a fakt jenom kouřil. A dnes se to pojí třeba s telefonem, což znamená, že se člověk zaměstná ještě víc, a pak je více unavený.

Proto třeba ani kuřáci dneska už nejsou tak odpočatí nebo uvolnění. Podobně je to s nadužíváním technologií, má podobné prvky, je to zvyk, který jsme si vytrénovali. Nudím se, vezmu mobil. Mám stres, vezmu si cigaretu. Necítím se dobře ve vlastní kůži, dám si alkohol.

Je to tedy zase nějaká změna činnosti.

Může být, anebo útěk. Ve většině případů je to častokrát útěk od nějakého smutku, třeba že máme na sobě hodně velký tlak v rámci okolí. Musíme být krásní, úspěšní, inteligentní... Buď utíkáme k drogám, k alkoholu, nebo třeba k sociálním sítím, častokrát se schováváme do prostředí, kde necítíme tolik frustrace a zklamání.

Je lepší místo útěku smutek prožít nebo s ním nějak pracovat?

Důležité je se na to podívat a tváří v tvář si prostě říct, že mohu mít den blbec. Třeba dneska, když se bavím s lidmi o smutku nebo o špatném dni, tak je to sprosté slovo. Člověk nemůže mít špatný den. Jakmile je špatný den, okamžitě vám všichni řeknou: „To je škoda, co se s tebou děje, usměj se...“ Málokdo řekne: „V pohodě, zítra bude líp“. A v tom je to kouzlo. Jenže dneska, jak žijeme v době dokonalosti, tak je těžké říct, že někdo fakt může mít den blbec.

Nebo se i vybrečet.

Nebo se vybrečet. Ale místo toho si řeknu, OK, je mi zle, musím si sehnat antidepresiva, jít k terapeutovi a tak dále. A to není úplně dobře. Samozřejmě, jakmile to trvá déle, tak je pak dobré najít tu pomoc. Špatné na tom smutku je, že většina lidí se izoluje, zavřou se do sebe, nechtějí vidět kamarády. A pak ještě udělají horší věc, utečou na internet, ale tam jsou všichni šťastní, takže ti s depresí spadnou do ještě větší deprese.

Jakým způsobem funguje váš projekt DigiDetox?

Já pomáhám lidem a firmám zamýšlet se nad tím, jak digitální technologie ovlivňují přemýšlení, konání, jednání, vztahy, spokojenost a třeba i odpočinek. Zamýšlím se, jak hledat rovnováhu v jejich využívání. Hledám vědecké výzkumy, které nás podporují v tom, jak s technologií pracovat, protože jsem si uvědomil, že nejde mobily a notebooky hodit o stěnu a vrátit se do jeskyní, ale že se musíme naučit rovnováhu v používání.

Myslíte si, že jsme na tom jako společnost kvůli technologiím opravdu tak špatně? Nebylo dřív zase něco jiného, jako třeba televize?

Technologie nejsou zlé, je to geniální nástroj, ale je to jen nástroj. Není to nejlepší kamarád. Je to stejný nástroj, jako je kladivo pro zedníka nebo krumpáč pro horníka. A přesně jak říkáte, dřív byla televize, noviny, knížky... Ale u nich jste museli někdy počkat týden na epizodu, den na výtisk a hlavně jste měli konec. Na internetu konec neexistuje, a tak si ho musíme umět nastavit sami, pomocí nových návyků a pravidel.

Lidi obecně začali trávit čas dost jinak. Je to podobné, jako když přišel alkohol?

Každé změny, které se dějí, něco přináší a něco berou. To je právě, proč říkám, že není dobré všechno vypínat nebo se od toho úplně oprostit, ale přemýšlet nad tím, jak to funguje. Když pijete hodně alkohol, není to dobře. Stejně tak jako rentgenové záření také ve velkém škodí. Ale vždycky, když to využíváte chytře, tak to může prospívat společnosti. A digitální technologie také.

Akorát to s sebou nese úskalí, které ty noviny či televize předtím neměly. To znamená neomezený přístup, žádný začátek a konec. Přitom rozsáhlé výzkumy v rámci spokojenosti ukazují, že my jsme sociální tvorové, potřebujeme kontakt s druhými lidmi, ale ne skrz obrazovku, opravdu skutečný, to znamená dotek, zrak, čich.

Jsou v tomhle směru ohroženou skupinou hlavně děti?

Ten problém úplně není u dětí, je v rodičích. Jakmile rodič přijde z práce a první, co udělá, je, že zapne televizi, sedne si, koukne do mobilu, kdykoli nemá energii, strčí dítě k tabletu, tak to není problém těch dětí. Později se to na dětech ale projeví, například neudrží pozornost ve škole. Když vás nebaví video na YouTube, tak ho přepnete, ale učitelku u tabule nepřepnete. U dětí pak vznikají nerovnováhy v emocích, vztazích nebo v hyperaktivitě a tak dále.

Myslíte si, že se hyperaktivita či ADHD dají v dětech vypěstovat? Donedávna se mělo za to, že to je vrozená porucha.

Určitě. Já si myslím, že ano, některé děti tím opravdu mohou trpět, může to být vrozené a podobně, ale u většiny dětí, co si tak všímám a co jsem i četl, tak je to spíš tím, že jim není věnovaná pozornost nebo se nemají kde vybít. Tím pádem se nashromážděná energie musí někde nějakým způsobem dostat ven. Každopádně je zajímavé si všímat, co vlastně takové dítě s ADHD dělá v běžném dni, jestli je opravdu jenom na mobilu, nebo jestli běhá, hraje fotbal a tak dále.

Věnují se tedy rodiče dětem méně než dřív?

Na to není jednoduchá odpověď. Je to začarovaný kruh, rodiče málo spí, tím pádem jsou unavenější, musí být déle v práci, přichází domů, nemají tolik energie na všechno okolo, dávají dětem peníze a tablety, aby jim všechno vynahradili, a pak často všichni méně spí. Kouzlo v rámci boje se závislostí a nadužívání je spánek. To je úplně to zásadní.

Je nedostatek spánku opravdu tak zásadní problém?

Čas, kdy spíme, je nejúžasnější část dne, kterou člověk může zažívat. Člověk při něm mládne, sbírá energii, když pravidelně spí, je chytřejší, více si pamatuje, má kvalitnější zdraví. Dneska se však razí trend, že když nemáte čas, tak ukrojíte spánek. Což je to nejhorší, co můžete udělat. Lidi si myslí, že jsou sovy, že mohou pracovat v noci, což ve většině případů není pravda. Je to spíš jenom kvůli tomu, že v noci už je konečně klid, nikdo nevolá, nic se neděje na sociálních sítích, nic se neděje na internetu. Mají konečně pozornost orientovanou na práci. Takže se zkracuje čas na spánek a ráno se lidi probudí nevyspalí, během dne sbírají energii, doplňují to kávou a zase celé dokola.

A k tomu pak máme všichni v podstatě kancelářské profese. Přes den se nehýbeme, koukáme do monitoru, a že si pak jdeme na hodinu zaběhat, tím to asi úplně nevyvážíme...

Já většinou na svých přednáškách vždycky položím otázku: Kolik času člověk stráví na denním světle během dne? Pod sluníčkem nebo prostě jen venku? A pak si najednou všimnete, že spíte v místnosti, jedete do práce, ať je to MHD nebo auto, tak jste v uzavřeném prostoru, pracujete v místnosti, pak si řeknete, jo, udělám něco pro své zdraví, jdete do posilovny, ale v místnosti, pak jedete "v místnosti" domů, jste celou dobu vlastně v místnosti. A to má zásadní vliv. Člověk, zrak, kůže..., všechno vnímá světlo, přírodu a to je zásadní práh pro naši spokojenost, spánek, vztahy, paměť.

Dneska měníme něco, co jsme se naučili za posledních 60 let. Technologie nám pomáhá opravdu velmi dobře, akorát že my nesmíme zapomenout na to, že náš organismus, naše tělo, naše buňky tady jsou více než deset milionů let a ve většině případů byly pod světlem, takže nás to hodně ovlivňuje, a měli bychom jim zajistit přísun venkovního prostředí.

Někdo prohlašuje, že jsme schopní se přizpůsobit.

Ano, ale zpravidla až za čtyři generace, ne za jeden život. Náš mozek není moc rozdílný oproti lidem před sto lety. Probíhá samozřejmě nějaká evoluce nebo rozvoj organismu, ale to neproběhne za 60 let.

Jak vidíte budoucnost soužití lidí s technologiemi?

Do budoucnosti vidím to, že hodně lidí uteče, třeba do virtuální reality, do života, který jim bude příjemnější, bezpečnější. Muži budou chtít být sami, protože budou mít všechno k dispozici, koupí si umělou pannu, s tou budou mít život, ta si bude všechno pamatovat, všechno tomu člověku povolí. Když se bude chtít vidět s kamarády, nasadí si virtuální brýle nebo hodinky a všechno bude měřitelné.

Matěj Krejčí

Osobní poradce a terapeut, autor knihy DigiDetox. Bývalý lektor a konzultant GrowJOB Institute. Své zkušenosti čerpá ze znalostí vědeckých studií z oblastí psychologie, behaviorální ekonomie, neurověd ve spojení se znalostí východní filozofie svobodného života, který je založen na vnímání vlastního rozhodování a rozvoje vlastního potenciálu.

Ale obecně si myslím, že i já jsem součástí velké skupiny lidí, kteří chtějí využívat potenciál doby a zároveň si uvědomovat základní principy spokojeného života v minimalismu a spojení s přírodou. Využívat technologie ku prospěchu, ale zároveň si uvědomovat, že je občas dobré lehnout si na trávu a nic nedělat, občas si říct, že sednout si pod strom a jen tak přemýšlet je také vlastně kouzelný moment. Člověk nemusí neustále někam běžet, spěchat, občas by se měl zastavit, anebo se dobře vyspat.

O tom bude i vaše nová knížka?

Ano, o digidetoxu, o tom, jak zvládat digitální technologie. Ukazuje se, že digitálním technologiím věnujeme více času než spánku. Pokud technologiím však přenecháme kontrolu nad všemi oblastmi našeho života, stanou se z nás závislí lidé. Pomocí vědeckých výzkumů poukazuji na vliv technologií a zároveň pomocí jednoduchých pravidel a nástrojů pomáhám tyto technologie používat k prospěchu rozvoje našeho potenciálu a vztahů.

Související…

Jak to šlo na Den offline? K detoxikační akci se hlásili lidé, firmy i média
Tereza Hermochová

foto: Archiv Matěje Krejčího, zdroj: DigiDetox

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...