Už vás nebaví dlouhé filozofické debaty nad smyslem života, které stejně nikdy k ničemu nevedou? Nás taky ne.

Přečteno 2799x

Když se pak najde někdo, kdo k tomu přistoupí pragmaticky a na celou věc se navíc koukne z jiného úhlu, než jsme zvyklí, nemůžeme si to nechat pro sebe. Novinářka Agina Chargualaf tentokrát nabízí praktické řešení a tři jednoduché kroky, které vám skutečně pomůžou odhalit smysl vašeho života.

Související…

Hledáte smysl života? Možná ho najdete… V sexuKdyž zklame disciplína, dejte si fackuŽivot je nejistý. Proto si dávám jako první chod dezert.

Všichni jsme navzájem propojení. To je jasná věc. Ale čím víc se lidstvo vyvíjí a vzdalujeme se sobě navzájem, tím víc nás to táhne k individualismu a tím naléhavěji se do našich hlav vkrádá velice konkrétní otázka po smyslu našeho vlastního, jediného, od ostatních izolovaného života. Odpověď na jednu z nejdůležitějších otázek pak plave někde mezi Netflixem, středečním pivem s kamarády, čtvrteční kocovinou, prací a párováním ponožek. 

Plný stadion příběhů

Zapomínáme však na jedno. Za svůj život, pokud se dožijeme alespoň 78 let, ovlivníme zhruba 80 000 lidí a ti ovlivní zase nás – tolik lidí by hravě zaplnilo i londýnský olympijský stadion. Ovlivňují naši životní cestu a to, jak vnímáme sami sebe a naši úlohu tady na Zemi. Podle novinářky Aginy Chargualaf můžeme smysl života vidět částečně právě v těchhle spojeních. Někam nasměrujeme my je, někam zase oni nás. Ne vždy je hned patrné, kam nás to posouvá, ale každopádně je chyba hledat smysl života jenom u sebe a stresovat se tím. Hrajeme totiž roli v 80 000 příběhů.

Za život ovlivníme tolik lidí, že by to zaplnilo londýnský olympijský stadion

Už jenom tím, že jsme se narodili a vstupujeme do vzájemných interakcí s dalšími lidmi.  Někdy hlavní, někdy vedlejší. To ovšem neznamená, že si můžeme dát ruce za hlavu. Máme tady totiž svou cestu, kterou máme za úkol jít, cestu se všemi jejími vrcholy a pády. Jenže jak tuto cestu objevit? My nevíme, která z nekonečného množství cest je ta vaše, ani kam máte právě vy odbočit na příští křižovatce. Tyhle tři kroky vám však pomůžou si tu svou objevit sami. 

Krok první: Rozhodni se

Přešlapujeme na místě. Často ze strachu, že se vydáme špatným směrem. Přešlapujeme, i když cítíme, že tady to prostě není ono. Co když selžeme? Jako už tehdy. A tehdy taky. Nejednou jsme se do bodu nula vrátili zklamaní. Ponížení. Přirozeně se chceme vyhnout dalšímu neúspěchu. Co když jsme se nepoučili?  Sever. Jih. Východ. Západ. Co když máme rozbitý kompas? Co když je s námi něco špatně, nedopadne to a všichni nás odsoudí? Pochybujeme o sobě, a tak často zůstáváme zbytečně dlouho stát na místě, kde jen málokdy potkáme někoho nového a dostaneme šanci se někam posunout. Ale nebojte – bojíme se všichni.

masa lidi

Zapomínáme však na jedno. Za svůj život, pokud se dožijeme alespoň 78 let, ovlivníme zhruba 80 000 lidí a ti ovlivní zase nás.


Přitom řešení máme na dosah: Chvilku rozmýšlej. Zkus! Nevyšlo? Zkus znovu. Nevyšlo? Něco ses naučil a to je přece taky fajn. A i když hned napoprvé netrefíme svou zlatou uličku, tímhle narážením do zdí na koncích jednosměrek alespoň docela dobře zjistíme, kudy cesta nevede.

Krok druhý: Pohni se 

Jakmile konečně vyrazíme, všechno z nás spadne. A všechno do sebe tak nějak zapadne. Je vysoce pravděpodobné, že vás cesta změní a občas znejistí, ale ten pocit, který vám už jednou nedovolil zůstat stát na nesprávném  místě, ten vás nezklame. Pocit, který je spojen s vaším životním posláním a ovlivňuje vaše touhy, přání a sny.

Když se podíváme do historie, tak uvidíme, že objevit smysl života by nedávalo žádný smysl, kdyby to neinspirovalo lidi okolo a nepomohlo by jim to objevit ten jejich.

Krok třetí: Vyhodnocuj

Ve třetím kroku autorka radí... opět… mluvit s lidmi a zároveň poslouchat sám sebe. Potkáváme lidi, se kterými je nám dobře? Sedí nám tenhle směr? Dává nám tahle snídaně s tímhle člověkem a tenhle meeting na tohle téma smysl? Co nám tohle rozhodnutí přineslo do života? Je právě tohle „to naše“?

Petanque s 80 000 koulemi

Ale dost teoretizování. Vždyť kdo ví?! Třeba tady do sebe všichni ťukáme jak ocelové koule v petanque a více či méně úspěšně se snažíme přiblížit ke svému košonku. Hrajeme petanque o 80 000 koulí – jenže na rozdíl od téhle hry, kde alespoň víme, že cílem je mrňavá dřevěná kulička, nemáme o smyslu života většinou ani páru. A třeba nám to doťukne až na konci. Takže hlavu vzhůru, zkuste tohle, a když to nevyjde, ještě pořád je tu ta hromada lidí, kterou nějakým způsobem ovlivníme, ať už chceme nebo ne.

foto: Profimedia a Shutterstock, zdroj: Life Hack

Klára Ponczová

Klára Ponczová

Klára odešla pracovat z Googlu za bar, z baru do školky a ze školky do Flowee. Občas se jí teď stýská po dětech. A alkoholu.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.