Proč nás altruisté tak často iritují? Buď jim závidíme úspěch, nebo jim nevěříme

Setkali jste se někdy s někým, kdo byl neuvěřitelně laskavý, morálně bezúhonný a přitom příšerně nesnesitelný? Takoví lidé se mohou pokoušet dělat vše, co je v jejich silách, aby ostatním pomohli, nebo se zapojují do celé řady důležitých a užitečných činností, z nichž mají prospěch nejen jejich blízcí, ale i širší komunita, ale nám to přesto nestačí. Zdá se nám totiž, že jsou se sebou až moc spokojení. Navíc máme podezření, že jejich bezmezná dobrota a ochota zavání vypočítavostí.

Když zjistíme, že takový negativní přístup zaujímáme k lidem, kteří se snaží udělat svět lepším, může nám to být nepříjemné. Přesto je takový skepticismus poměrně častý a podle BBC pro něj psychologové dokonce už mají i termín. Říkají mu derogace, tedy zrušení, dobra. Podle odborníků, kteří se tímto fenoménem zabývají, máme derogaci dobra uloženou přímo v naší přirozenosti.

Po zásluze trest

Jedno z prvních nejsystematičtějších zkoumání derogace dobra má na svědomí Simon Gaechter, profesor psychologie na University of Nottingham ve Spojeném království. Ten se ve své studii spolu s dobrovolníky zaměřil na takzvanou „hru na veřejné statky“. Účastníci byli rozděleni do skupin po čtyřech a každý dostal žetony představující malou částku peněz, jimiž mohli v každém kole anonymně přispět do společného fondu. Po vložení investice dostal každý 40 % z celkové částky investované všemi. Pokud účastníci hrají poctivě, mělo by každé kolo každému přinést přiměřenou návratnost investic. Lakomci v tomto pokusu platí málo, ale přirozeně získávají odměny z investic ostatních.

Vedle altruistů se zkrátka cítíme špatně, protože máme pocit, že jejich dobrota zvýrazňuje naše nedostatky.

Na tomto příkladu se snadno pozoruje, jak vzniká zášť. Po deseti kolech získali hráči možnost penalizovat provinilce odečtením části příjmu, který dostali. Překvapivě se terčem stali jak ti, co skutečně podváděli, tak i poctivci, kteří celou dobu vkládali investice pro blaho všech zúčastněných. Zjištění bylo replikováno v mnoha dalších experimentech, kde se potvrdilo, že sobectví a nadměrný altruismus jsou považovány za morální ekvivalenty. Tato tendence se přitom podle psychologů u lidí objevuje již v pouhých osmi letech věku, a to ve většině kultur. Zdá se tedy, že se jedná o tendenci univerzální a společnou všem lidem.

Reciprocita a pověst

Trestat dobro je rozhodně iracionální. Jenže takový způsob myšlení má podle psychologů evoluční základy. Lidské chování se vyvíjelo tak, aby maximalizovalo šance na přežití, které mimo jiné spočívá ve schopnosti předávat geny dalším generacím. Altruistické činy mohly sice pomoci upevnit dobré vztahy ve skupinách, kde časem pomohly budovat sociální kapitál a postavení, jenže když se jedněm daří, druzí zákonitě zaostávají.

Úspěchy a dobrá pověst se táhnou za těmi, kteří se o ně svými činy zasloužili. To plodí závist a nenávist. Lidé přemýšlejí nad tím, proč nemohou být oni těmi „vyvolenými“, a chybu přirozeně hledají v „tom úspěšném“, ne u sebe. Vedle altruistů se zkrátka cítíme špatně, protože máme pocit, že jejich dobrota zvýrazňuje naše nedostatky. Podle Nicholy Raihaniové, profesorky evolučního chování z University College London a autorky knihy The Social Instinct, je právě tohle důvod, proč si například většina dárců přeje zůstat v anonymitě.

Altruistická vypočítavost

To ale pořád mluvíme o skutečném altruismu. Potom je tu ještě altruismus domnělý. Všichni asi tušíme, o co jde. Když se zkrátka tváříte, že konáte dobro pro dobro, ale ve skutečnosti vám jde o to, že z toho pro vás plynou jisté výhody. Právě tomu se ve svém výzkumu věnoval postgraduální student psychologie na Yale University Ryan Carlson. Účastníkům předložil různé obrázky s popsanými skutky mecenášů a požádal je, aby ohodnotili, jak vnímají altruismus zobrazených postav. Když postavy na vinětách získaly ocenění za skutek, který nečinily pro ono ocenění samotné, vnímali respondenti jejich úspěch pozitivně.

Jakmile ale zjistili, že motivem těchto postav bylo ocenění, hodnocení už příliš pozitivní nebylo. Například situace, kdy jde někdo darovat krev, aby pomohl, a získá za to uznání od partnera, byla vnímána jako záslužná. Když šla ale osoba darovat krev, aby ji následně partner pochválil, nahlíželi na její motiv účastníci nepříznivě. Ačkoliv tedy daná postava stále nepochybně konala dobro, byla považována za sobce. „Neustále se snažíme uhodnout důvody, proč druzí jednají tak, jak jednají. A tvrdě je trestáme, když máme podezření, že jejich motivy nejsou úplně čisté,“ vysvětlila Raihaniová BBC s tím, že úsudky často zakládáme spíše na intuici než na faktech.

Jak se stavět k dobru?

Až nás příště bude pohoršovat úspěch, kterého někdo dosáhl vlastní dobrotou, zkusme se zamyslet, zda ho skutečně podezíráme z toho, že jednal vypočítavě, nebo zda v nás jen nehlodá závist a obava, že my sami tak dobří nejsme, a tudíž nikdy ničeho takového dosáhnout nedokážeme. Zároveň se můžeme poučit, když nyní víme, jak lidé vnímají náznaky vypočítavosti skryté za konáním dobra, a nechlubit se například tím, že jsme darovali štědrý příspěvek na charitu.

Šlechetnost onoho skutku by mohla být zastíněna domněnkou, že jsme tak činili proto, abychom se mohli pochlubit. „Pokud za akt laskavosti sklidíme ovace, pak má i smysl být transparentní. V opačném případě to může vypadat, jako že se snažíme konat dobro, abychom si vylepšili pověst,“ dodává pro BBC Carlson.