fbpx

Terapeut Josef Šálek: Strach je jen slovo, když zvolíme správný postoj 1 fotografie
Foto: Profimedia

Ve druhé části rozhovoru probíráme obecné postupy, jak se proti strachu bránit, a také s jakými strachy se musel Josef Šálek v životě sám vyrovnat

Zveřejněno: 6. 7. 2022

O tom, jak člověk podvědomě touží po naprostém a absolutním pocitu bezpečí, že se chce zbavit strachu a nikdy se mu to nemůže podařit, a jak se se strachem naučit žít, jsme si povídali v první část rozhovoru

Stále více lidí dnes trpí sociální fobií, úzkostnou poruchou, která vzniká při kontaktu s okolním světem. Co je její příčinou a jak si s tím poradit?

Jak jsem se už zmínil, žijeme ve světě duálního principu. Vždy jsou v něm ve vzájemné interakci dvě síly. V tomto případě je to síla vlivu okolí na nás a síla našeho vlivu na okolí. Pokud nás okolí ovlivňuje více než my je, můžeme se dostat do stavů, které nazýváme sociální fobií a úzkostí. V opačném případě jsme zahleděni do sebe a můžeme se dostat do stavu silné arogance a sociální apatie. Ideální stav je uprostřed těchto vlivů.

Strach je pouhé slovo. Až náš vztah k tomuto slovu vytváří vzájemnou interakci. Bojíme-li se strachu, on nás straší.

Čím jsme blíže rovnováze těchto sil, tím se cítíme být více sami sebou bez ohledu na okolí. Zároveň ho však vnímáme a jsme sociálně a empaticky s tímto okolím propojeni. Důležité je si nejen uvědomit, ale co nejvíce i žít tím, že uvnitř jsme všichni jednou bytostí, která vzešla ze stejného základu. Nicméně vně jsme každý odlišný a máme více či méně rozdílné názory a pohled na pravdu. Mně osobně pomáhá, že pro mě není tolik důležitý názor na určitou věc, ale učení se respektu k názorům jiným, nebo i opačným. Opět je mnoho pomocných mechanismů, které nám umožní nenechat si svou energii druhými odčerpávat, nepodléhat silným ohledům a citovým vazbám, nenechat se vtáhnout do názorového souboje. To je ovšem na samostatnou kapitolu a nejlépe se tyto metody nastavují individuálně pro každého.

Říká se, že to, čeho se nejvíc bojíme, si přitahujeme do života. V praxi ale bývá téměř nemožné nebát se budoucnosti, když vězíte až po krk v dluzích a nemáte práci, nebo se nestrachovat o své zdraví, pokud vám lékař sdělí závažnou diagnózu…

Ať utíkáme před čímkoliv, před vyřešením dané situace neutečeme. Vskutku odmítané se o to více v našem životě objevuje. Proto stejně každému nadejde chvíle, kdy se v útěku zastaví a pohlédne důvodu svého úprku do očí. Nejde o to nebát se, ale nebýt strachem natolik ovládán, že nás pak vede do ještě větší propasti. Sám jsem se dostal do krizových situací hraničících se smrtí.

Byl jsem i bezdomovcem a kvůli zadluženosti i soudně stíhán. Dostal jsem se pod velký tlak a pod jeho vlivem jsem dělal ještě větší nepředloženosti. Pokud nás síla strachu silně ovládá, dostáváme se do ještě bezvýchodnější situace. Když se naopak rozhodneme z tohoto kolotoče strachů vystoupit, můžeme postupně jeden po druhém uvolňovat a pociťovat velkou radost a vděčnost za každé takové vítězství.

Někteří lidé provádějí různé ochranné rituály, které mají posílit jejich pocit bezpečí. Nemá takové počínání opačný efekt? Nepřivolávají si tím do života právě ty situace, kterým se chtějí vyhnout?

Záleží na tom, jakou dáváme těmto energetickým cvičením a ochranným rituálům vlastnost. Pokud je považujeme za spásonosné, tak na ně spoléháme a lpíme na nich. V takovém případě mají skutečně opačný efekt. Spoléháme-li se více na sebe než na ně, pak pro nás vskutku mohou mít pomocný efekt.

Čím více jsme smířeni s tím, co se v našich životech odehrává, i s tím, co se ve světě děje, tím máme menší potřebu dělat si jakékoliv ochrany. Vlastně i samotné slovo vesmír nám dává odpověď na věčnou otázku smyslu života: máme se naučit být se vším ve smíru. 

Jakým způsobem pracujete se strachem při svých akcích, jaké techniky používáte?

Tím prvním, čemu se při individuálních terapiích či skupinových akcích věnuji, je přestat se strachu bát a začít v něm vidět příležitost a potenciál. V té chvíli můžeme pohlédnout na to, co jej vyvolává, a postupně tento spouštěcí mechanismus uvolnit. Snažím se, aby toto uvolnění prošlo intuitivním i rozumovým pochopením a v neposlední řadě i emoční vděčností.

K tomu jsou vhodné různé techniky. Osobně se mi staly nejbližšími přechod přes žhavé uhlí a přes střepy bosýma nohama, pády z výšky pozadu do náruče druhých, částečná levitace a podobně. Tyto techniky simulují strach, který vzniká v zátěžových situacích. Strach z poranění a popálení, strach z bolesti a nedůvěry v lidi, strach z toho, že to nemohu mít pod kontrolou.

Není důležité, aby lidé tyto techniky zdolávali, ale důležitá je jejich přítomnost tam, kde se s těmito strachy vědomě pracuje. Poznávají tak reakce svých těl, své myšlenkové pochody, hovoříme o nich. Přestože nepožaduji, aby lidé na těchto akcích aktivně přecházeli žhavé uhlí a střepy, přes 90 % to stejně udělá. Obrovské uvolnění, radost a euforie pak následně prostoupí všechny účastníky. Ze zpětných referencí vím, že lidem tento prožitek pomáhá daleko lépe zdolávat životní potíže, a to je pro mě tou největší radostí a zadostiučiněním.

Kdy jste se v životě nejvíc bál a jak jste si s tím poradil?

Ve svém životě jsem byl mnohokrát strachem až paralyzován. Dokonce jsem se v jednu dobu dostal do počínajících maniodepresí. V krátkosti popíši své dva největší strachy. Byl jsem vychováván maminkou a babičkou a od dětství jsem byl velmi silně citově vázán na ženy. Už ve 13 letech jsem se kvůli odmítnutí od děvčete řízl do zápěstí ruky až k tepně. Přizpůsoboval jsem se ženám tak silně, že jsem neměl svůj názor ani vlastní identitu. Silná citová pouta doslova ovládala můj život. Jednoho dne však nastal kýžený obrat. Dostal jsem se na dno, od kterého jsem se odrazil. Začal jsem se zabývat osobním rozvojem a osobní nezávislostí. Postupně jsem pochopil, že mé zkušenosti jsou neocenitelným materiálem k tomu, abych mohl druhým pomáhat uvolnit se z podobných závislostí.

Druhým strachem byly obavy z veřejné prezentace a vystoupení. Měl jsem vždy velkou trému, a právě proto mě život dost často dostával do situací, kdy jsem musel někde vystoupit, recitovat před publikem nebo se jinak prezentovat. Bylo to pro mě vždy velmi stresující, před těmito akcemi jsem nemohl spát a cítil jsem až panický stres. Od doby, co jsem se vědomě začal zabývat vším, co mě omezuje a trápí, mě však i tento strach přestal postupně ovládat.

Začal jsem přednášet o svých zkušenostech před publikem a na jedné z těchto přednášek jsem aktuální strach, který jsem cítil, pojmenoval trémou, následně respektem a úctou – úctou k publiku, kterému se snažím předat to nejlepší. A v té chvíli se strach změnil ve velkou vděčnost oceněnou potleskem. Pocítil jsem sílu strachu z veřejného vystoupení, který mi v momentě jeho přijetí přinesl velkou radost a životní satisfakci. Dnes mám za sebou mnoho přednášek před lidmi i před kamerou, natáčím motivační videa, začínám hrát ve filmech a televizních pořadech a momentálně se moc těším na svou první divadelní roli. Veřejné vystupování se stalo mým koníčkem.

Rozhovor zaznamenala Zdeňka Jeníčková

Související…

Terapeut Josef Šálek: Strach je jen slovo. Pokud zaujmeme správný postoj
Nový Fénix

foto: Profimedia, zdroj: Nový fénix

Tipy redakce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu video z akce hned po akci

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu video z akce hned po akci

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...

V Praze vyžebráte třeba dva tisíce za půl hodiny, říká bývalý bezdomovec

V Praze vyžebráte třeba dva tisíce za půl hodiny, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...