fbpx

Psychoterapeutka: Pomoc v krizi je důležitá součást naší vlastní psychohygieny 1 fotografie
zdroj: Profimedia

S Janou Hostovskou o psychologických aspektech a dopadech války na Ukrajině a hlavně o tom, jak dlouho Češi vydrží uprchlíkům nezištně pomáhat

Zveřejněno: 31. 3. 2022

Ještě jsme se neoklepali z pandemie a už zase umírají lidé. Kousek od našich hranic a ve velkém. Česko naštěstí čelí „jen“ uprchlické krizi, která  s válkou na Ukrajině souvisí. A samotní Češi překvapili velkou vlnou solidarity. V posledních týdnech se ale začínají objevovat hlasy, které české vládě i solidárním Čechům onu solidaritu vyčítají. A objevují se i různé dezinformace o tom, jak jsou ukrajinští běženci nevděční. Co za tím stojí? V čem se válka podobá pandemii? A ustojíme jako společnost další těžkou zkoušku? Nejen na tyto otázky odpovídala psychoterapeutka, koučka a supervizorka Jana Hostovská.

Konflikt na Ukrajině vypukl 24. února, tedy před více než měsícem. Jak se podle vás chovají v těchto dnech Češi, co se týče pomoci ukrajinským běžencům?

Čím silnější je podnět, tím intenzivnější a vytrvalejší je reakce na něj. Aktuálně jsme pořád svědky velmi rozsáhlé pomoci a podpory a vzhledem k mimořádnosti situace si myslím, že jsme stále ve fázi počáteční odhodlanosti, touze pomoci a vyjádření sounáležitosti. Každá krize má ale svůj vývoj, lze tedy očekávat, že i zde se budou postoje proměňovat a vyvíjet.

Touha pomáhat a obětovat se je logicky vždycky intenzivnější na začátku konfliktu či jakékoli lidské tragédie. Kdy ale člověk otupí, zvykne si na válku, která probíhá v podstatě za hranicemi?

V dnešní době hrají ve vnímání potřebnosti a touhy pomáhat velký vliv média. Válečný konflikt je dominantním tématem všech zpravodajských relací, které nám v přímém přenosu zprostředkovávají každodenní následky a dopady na životy lidí v zasažených oblastech a s tím spojené emoce. Právě emoce jsou hybnou silou pro poskytnutí pomoci.

Ve chvíli, kdy nejsme schopni spouštěč pocitu ohrožení identifikovat, začneme hledat viníka nastalé situace.

Lidé jsou citlivější na negativní obsah zpráv, věnují mu větší pozornost. Ve chvíli, kdy nabydou dojmu, že se situace lepší, bude přirozeně opadat i potřeba pomáhat. Celkově to tedy není o tom, že bychom si zvykli na válku, ale o vypořádání se s emocemi, které v nás vzbuzuje. Nepředpokládám však, že by ta potřeba pomáhat měla opadnout někdy v blízké době, situace je stále čerstvá, některé prožívané emoce a kontext jsou pro nás zcela nové a nepoznané.

Některé negativní reakce na onu pomoc se už ale objevují a jsou stále hlasitější. Češi začínají reptat, že se zdražuje benzín. Reptají, že Ukrajinci dostávají příspěvky a byty a na Čechy se zapomíná. Že těch „nahoře“ se uprchlická krize nedotkne, zato obyčejní lidé to pocítí… Čím to je?

Pokud se ocitneme v ohrožení, spouští se u nás klasické stresové reakce. Pokud je spouštěčem pocitu ohrožení konkrétní situace nebo osoba, můžeme zaujmout postoj a začít reagovat. Ve chvíli, kdy nejsme schopni spouštěč identifikovat, začneme viníka nastalé situace hledat. V hledáčku pak bývají buď ti, o kterých mají lidé pocit, že situaci mohou ovlivňovat, v tomto případě politici, anebo ti, kteří situaci symbolizují, tedy váleční uprchlíci.

Jak by podle vás měla vláda reagovat na stesky Čechů, kteří si stěžují, že pro ně byty nejsou, ale pro Ukrajince ano?

Je třeba otevřeně a transparentně informovat o aktuální situaci, pojmenovávat rizika a spolu s nimi i nastínit a vysvětlit případná řešení. Určitě je na místě trpělivost a vytrvalost při rozpouštění domněnek a racionalizaci očekávání.

Nepřipomíná teď ukrajinská situace trochu situaci s covidem? Zprvu chceme pomáhat, podporujeme Ukrajinu, posíláme peníze a věci do sbírek, dokonce ubytováváme uprchlíky doma, při covidu šijeme roušky, oslavujeme záchranáře a doktory, ale jakmile něco trvá už moc dlouho a dotkne se to našeho pohodlí, najednou máme problém a obracíme kartu.

V něčem jsou si samozřejmě tyto situace podobné. Minimálně v tom, že s sebou nesou nejistotu. Nejistotu v průběhu, ve vidině konce, v dopadu na život každého z nás. Každý takový zážitek ale přináší i novou výbavu, strategie a nástroje, které můžeme v každé následující krizi využít. Válka na rozdíl od pandemické situace neútočí pouze na naše osobní pohodlí, ale také na celkové nastavení a hodnoty naší společnosti. V tom vnímám velký rozdíl a věřím, že v tomto ohledu lidé tak snadno kartu obracet nebudou.

Existuje riziko, že se touha pomoci Ukrajincům nakonec obrátí v nenávist? Kdy to může nastat, co k tomu může vést?

Riziko existuje vždy, ale nejsem pesimistická v tom, že by to byl nějaký masový jev. I přesto, že může ve společnosti panovat rozdílnost názorů v pohledu na důvody konfliktu nebo na historické souvislosti, panuje taky všeobecná solidarita s obyvateli válečné zóny. To je velmi silný společný jmenovatel, který směřuje právě k pomoci, nikoliv k nenávisti.

Nemůže tedy tahle těžká situace pomoci stranám typu Okamurovy SPD, které za jakýmsi vlastenectvím ukrývají spíš rasismus a xenofobii?

Jakákoliv společenská krize vede k polarizaci názorů. Události spojené s pandemií jsou toho jasnou ukázkou, stejně jsme to mohli pozorovat v souvislosti s uprchlickou krizí v Evropě, která vrcholila v době občanské války v Sýrii.

Mgr. Jana Hostovská

Psychoterapeutka, koučka a supervizorka, členka České asociace pro psychoterapii (ČAP). Vystudovala obor vychovatelství se speciální pedagogikou a má pětiletý komplexní psychoterapeutický výcvik v systemické a strategické psychoterapii. Dlouhá léta pracovala s lidmi, kteří onemocněli schizofrenií. Poslední tři roky působí v soukromé psychoterapeutické praxi, kam za ní lidé chodí s nejrůznějšími tématy jako jsou vztahy, seberozvoj a sebeláska. Díky vlastní zkušenosti s léčbou onkologického onemocnění může pacientům a jejich rodinám pomoci zpracovat těžké diagnózy, které se dozvědí. Nejčastěji pracuje s jednotlivci, dochází k ní ale i páry a celé rodiny.

Pozoruji velký rozdíl ve vnímání uprchlické krize tehdy a dnes. Kulturní podobnost lidí proudících z Ukrajiny hraje velkou roli v postojích a ochotě při jejich přijímání, které navíc není jen pasivní, ale i aktivní. Lidé se dělí o své domy, jídlo a další pro život potřebné věci. Aby situace neeskalovala a nedocházelo k posilování vlivu extrémistických stran, tak je podle mě důležité se zaměřit na zacházení s informacemi, tedy na boj s fake news a na osvětu.

I v tomto konfliktu a pohledu na něj i na běžence tedy hrají velkou roli sociální sítě. Objevují se zde nenávistné příspěvky fake news a podobně. Jak moc sociální sítě usnadňují takovéto nenávistné impulsivní příspěvky, vlastně nejen příspěvky, ale i myšlení, se kterým se někteří nebojí vyjít na veřejnost?

Tady se dostáváme do onoho světa sociálních a navíc virtuálních bublin. V některých převažuje podpora, v některých naštvání a nepochopení. Je to o informačních zdrojích, ze kterých bubliny čerpají. Ocitáme se v problematice sociálních sítí obecně. Tím největším problémem je velké množství informací na jednom místě. Je těžké se v nich orientovat a ještě těžší je filtrovat. Fungování sociálních sítí je zkratkovité a často v nich chybí kontext. Na druhou stranu je potřeba říct, že stejně jako sociální sítě dokážou prohloubit bezmoc a nenávist, dokážou i dobře umocňovat solidaritu a urychlovat pomoc.

Dá se v této situaci a době z vašeho pohledu nějak poznat, kdo pomoc myslí skutečně upřímně, kdo je prospěchář a chce se zviditelnit nebo na neštěstí vydělat?

Obávám se, že se to poznat nedá. Tedy alespoň teď zpočátku ne. Některé úmysly odhalí teprve čas. Pokud bychom přece jen měli potřebu zkoumat, musíme se zaměřit na motivaci, která k pomoci vede. Mít možnost pomáhat je v krizi každopádně důležitou součástí vlastní psychohygieny. Mohu individuální měrou ovlivňovat situaci v mém nejbližším okolí, snižovat tak frustraci a být součástí smysluplné aktivity.

Myslíte, že se s přívalem uprchlíků dokážou Češi a česká společnost vyrovnat bez nenávisti a vzestupu stran typu SPD? Co pro to dělat?

Celkově mi přijde přijímání uprchlíků jiné, než ho známe. Nevznikají velké uprchlické tábory, rodiny nejsou rozdělovány, pomoc a tedy i zátěž je tak rozvrstvena napříč republikou. Velkou roli také sehráli sami Ukrajinci, kteří u nás již dlouhodobě žijí a ujali se příbuzných či známých utíkajících před válkou.

Každopádně je potřeba se zaměřit na to, aby lidé z Ukrajiny mohli zase co nejrychleji vzít svůj život do vlastních rukou, podpořit je, aby byli rychle přijati zpět do společnosti, aby si osvojili nové kompetence. A nezapomínat také na to, že psychické následky se mohou projevit až se značným časovým odstupem. Bude se tak proměňovat povaha pomoci a podpory, kterou budou lidé z Ukrajiny potřebovat.

Související…

Pátek Karla Křivana: Dokážeme vyměnit individuální pohodlí za společenskou odolnost?
Karel Křivan

foto: Profimedia, zdroj: Mgr. Jana Hostovská

Tipy redakce

Změní vesmírní chameleoni Einsteinovu teorii relativity?

Změní vesmírní chameleoni Einsteinovu teorii relativity?

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....

Jak na městský stres? Pokud se nehodláte odstěhovat, vyzkoušejte toto

Jak na městský stres? Pokud se nehodláte odstěhovat, vyzkoušejte toto

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...