To, co se děje na Ukrajině, změní naše životy. Možná nám to nedochází a navíc se mnozí snaží tvářit, že se nás ta válka vlastně netýká. Někteří radí ustoupit predátorovi a... Nevím vlastně, co si představují, že nastane. Infantilnost a nepochopení situace asi nejlépe vystihuje novinový titulek: „Zlevní válka dovolenou?“
Při týdenním nákupu si jeden spíš musí položit otázku, zda mu na nějakou dovolenou vůbec zbydou peníze. Čímž se dostáváme ke skutečným problémům, kterým budeme čelit, i když Rus, ať už ze strachu či někde v kremelských truhlicích nalezeném zbytku rozumu, nenapadne přímo nějakou členskou zemi NATO. Myslím, že nejsme připraveni na to, co nás čeká. Otázka, před kterou stojíme, zní, jak dalece je odolná naše společnost a především její nejslabší části.
Konec bezbolestného života
Odolnost vůči nepříjemnostem světa se u nás poslední desetiletí moc nepěstovala. Trend byl opačný. Udělej si život co nejpříjemnější, co nejjednodušší. Objeví-li se překážka, najdi si kouče, ale rozhodně tu život není od toho, aby tě bolel. Jenže život bolí. S tím žádní „korporátní manažeři štěstí“ nic neudělají. A život už vlastně není vůbec samozřejmý ani sám o sobě.
Naše pohodlí přestalo před měsícem existovat. A jen tak se nevrátí, ani když se nějak domluví na Ukrajině mír.
Mám rád Karla Čapka, ale jeho divadelní hru Matka jsem bral jako příliš banální a prvoplánovou. Obávám se, že na Ukrajině nyní jsou, a zdá se i nadále budou, matky, které svým nejmladším synům podají do rukou zbraň, aby šli bránit svobodu. Nebo jen jejich a své životy. Je jedno, jak to nazveme. Podstatou zůstává, že jsme postaveni před situaci, na niž nejsme připraveni.
Předmět národní odolnosti
Odolnost znamená, že musíme být schopni reagovat na nepříjemné a nečekané změny. A především, že se nic nezvládne rychle. Bude to bolet a bude to dlouhé. Stačí si promluvit s kýmkoliv z průmyslu či obchodu. Žití bude dražší a mnohého, na co jsme byli zvyklí, bude míň. V tom lepším případě. Naše pohodlí přestalo před měsícem existovat. A jen tak se nevrátí, ani když se nějak domluví na Ukrajině mír. Džin byl vypuštěn z lahve a násilí jako způsob lidské existence se dotklo i nás. Můžeme před ním ustoupit. Ale nemáme kam. Nanejvýš do hlubin vlastní temnoty.
Je čas zamyslet se nad praktickými činy. V Respektu byl zajímavý rozhovor se švédskou bezpečnostní expertkou. Říká v něm, že Litva zavedla na středních školách předmět nazvaný národní odolnost. Učí se tam, jak se chovat v době krizí. Praktické věci, třeba jak se vyznat v mapách, kdyby spadl Google. Dobře, u nás i Seznam. Kluci mé generace četli knihu Dva divoši, která radila jak přežít v divočině. Možná je na čase, aby někdo napsal něco podobného, jen v reáliích postindustriálního světa.
Nepanikařím. Na připravenou společnost si grázlové rozmyslí zaútočit. Protože i oni nechtějí cítit bolest. Ani oni nejsou nesmrtelní. Letos bude kulaté výročí jedné z nejskvělejších chvil našich dějin, kdy českoslovenští parašutisté a jejich domácí podporovatelé zbavili svět Reinharda Heydricha. Za strašnou cenu. Za nás ji nyní zatím platí Ukrajinci. Nenechme se mýlit. Gauneři světa sledují naše chování a útočí vždy na nejslabšího ze stáda. U nás to vypadalo pár týdnů po zdražení benzinu téměř na pád vlády. Přitom to byl jen začátek toho, co může přijít. Odolnost je to slovo, které hledáme a které je třeba přeměnit v čin.
Reklama
foto: Shutterstock
