Někdy se zdá, že dnešní svět po nás nechce přemýšlet. Chce po nás hlavně rychle zaujmout stanovisko. Líbí se mi. Nelíbí se mi. Souhlasím. Odsuzuji. Patří k nám. Nepatří k nám. Má pravdu. Je mimo.
Během zlomku vteřiny posuzujeme složité situace a s jistotou se stavíme na tu či onu stranu. Jakmile se ale pevně ukotvíme v jednom táboře, stane se něco zvláštního. S pocitem vlastní pravdy často ztrácíme schopnost vidět realitu v jejích skutečných barvách. Za tímto černobílým viděním světa přitom nestojí primárně zlá vůle, ale velmi často hluboké vyčerpání.
Únava jako spouštěč zjednodušení
Každý den čelíme takovému množství zpráv a cizích osudů, že náš mozek zákonitě přechází do úsporného módu. Dlouhodobá psychická zátěž podle psychologických výzkumů oslabuje schopnost složitě uvažovat, brzdit impulzivní reakce a vnímat nuance. Zjednodušování a lepení štítků tak může sloužit jako fyziologická úleva od nesnesitelného tlaku.
Připustit, že i druhá strana může mít v něčem pravdu, znamená vzdát se části vlastní jistoty.
Právě v tomto momentu, kdy si mozek ulevuje vybíráním snadných odpovědí, se ale potichu vytrácí něco zásadního. Schopnost udržet si odstup. Místo skutečného zkoumání problému se rovnou stavíme do předem připravených názorových šiků. Často zaměňujeme živou bytost za její ojedinělý postoj a z jedné nešikovné věty vyvozujeme celkovou diagnózu cizí osobnosti. Tímto přístupem nad druhými snadno lámeme hůl a uspokojeni vlastním jasným postojem předčasně uzavíráme jakýkoli další dialog.
Slepota ve jménu správné strany
Jakmile se v jakémkoli konfliktu postavíme na jednu nebo druhou stranu, pocítíme úlevu. Najednou víme, kdo je přítel a kdo nepřítel. Právě tento okamžik rozhodnutí však bývá také momentem, kdy přicházíme o to nejcennější: o nadhled. Pevné zaujetí pozice v nás vyvolává iluzi, že už nemusíme naslouchat. Přestáváme vnímat argumenty protistrany a soustředíme se pouze na hledání munice, která by podpořila naše přesvědčení.
Ve veřejných debatách i rodinných hádkách se často nestřetávají pouhé myšlenky, ale spíše vyčerpané nervové systémy. Výzkumy digitální komunikace opakovaně naznačují, že prostředí obrazovek může zrychlovat reakce a oslabovat empatii. Lidé zároveň touží po bezpečí. Brání si svůj kousek jistoty ve světě, který se jim mění před očima. Rychlé odsouzení druhého jako blázna nebo nepřítele spolehlivě vytlačuje náročnější snahu pochopit, co dotyčný reálně prožívá. Jakmile si totiž připustíme, že i druhá strana může mít v něčem pravdu, náš vlastní bezpečný tábor se začne otřásat v základech.
Odvaha zůstat v nekomfortním středu
Vymezit se má samozřejmě svůj význam, protože zdravé hranice chrání naši důstojnost. Hranice srozumitelně sděluje, jaké zacházení ještě sneseme. Odebírat však oponentovi lidskou tvář ve jménu obrany vlastních hodnot nevede k žádnému řešení.
Reklama
Stejný člověk se v určité věci může hluboce mýlit a v jiné mít překvapivě přesný postřeh. Bývá laskavý v rodinném kruhu, ale vzápětí vystupuje útočně v internetových diskusích. Odolat rychlému škatulkování a nevybrat si okamžitě stranu představuje v dnešní době vzácný luxus a projev vnitřní síly. Právě ochota zůstat chvíli uprostřed a nepodlehnout svodům černobílého příběhu tvoří podstatu lidskosti.
