Co se vám vybaví, když se řekne Česko? Pro 44 procent vašich spoluobčanů je to panelák

„Zůstanem napořád spolu, navždycky každej sám,“ zpívali někdy před 20 lety Chinaski. A podobná myšlenka určitě napadla někdy před 70 lety socialistické architekty, kteří řešili zásadní problém: rychle a levně ubytovat hodně lidí na co nejmenší ploše a ponechat jim alespoň iluzi soukromí. Kdo kdy slyšel přes tenké panelákové zdi souložit sousedy, hádku či opilecký smích ve dvě ráno, ví přesně, o čem mluvím.

Po válce chyběly byty, lidé se stěhovali do měst, průmysl rostl. Paneláky měly být moderní, hygienické a dostupné bydlení. Voda, topení, výtah, světlo. Pro lidi, kteří přišli z rozpadlých vesnických chalup a zastaralých bytů, to byl často obrovský, kvalitativní skok.

44 procent představuje Česko jako panelák, pro 82 procent lidí je nejdůležitější hodnotou rodina, pro 88 procent lidí je dokonce důležitější než stát. Samotný fakt, že v Česku mírně klesá úroveň rozvodovosti, by napovídal, že jsme jako národ šli trochu do sebe.

Výhodou paneláků bylo mimo jiné to, že je šlo stavět hrozně rychle. Skládaly se z předem vyrobených betonových dílů, čímž odpadlo nudné a zdlouhavé dávání cihly k cihle. V celém Česku vyrostly domovy pro desetitisíce lidí na zelené louce prakticky během několika let.

Původní myšlenka nebyla špatná. Lidi budou bydlet spolu, budou sdílet prostor i některé služby. Hodně se to podobalo dnešnímu komunitnímu bydlení, ostatně pokusy jako zlínský Kolektivní dům jsou zmiňovány v pozitivním smyslu dodnes. Bohužel, docela rychle začala kvalita pokulhávat za kvantitou. Stavělo se rychle, ale unifikovaně. S králíkárnami se nikdo nemazal, rodina je základ státu, to platilo jak za Masaryka, tak v době vzniku paneláků, tak i dnes.

Chybí půl milionu bytů

To jsou mimo jiné dvě základní premisy, které vyplývají z výzkumu Češi 2026, který realizoval institut Solvo. Jestiže si 44 procent představuje Česko jako panelák, pro 82 procent lidí je nejdůležitější hodnotou rodina, pro 88 procent lidí je dokonce důležitější než stát. Samotný fakt, že v Česku mírně klesá úroveň rozvodovosti, by napovídal, že jsme jako národ šli trochu do sebe.

Zdroj: OpenAI / Zdeněk Strnad

Jenže v rámci optimalizace činíme rozvody rychlejší a levnější. Navíc nám chybí půl milionu bytů. Co by lidé, kteří dnes nabízejí 20 000 za sdílený pokoj kdekoliv na metru, dali za klasický panelák! Což je mimo jiné jeden z důvodů, proč je i přes všechny své nedostatky národním symbolem. Panelák není jen nostalgická vzpomínka na minulost. Je to možnost, jak z bytového marasmu ven. Navíc je to generacemi prověřená zkušenost. Model soužití, kde jsi blízko ostatním, a zároveň si chráníš prostor. Zároveň tak nějak podvědomě tušíme, že v paneláku se nám budou problémy lépe řešit. Když se něco stane, výtah nefunguje, nebo dojde voda, najednou se z anonymních sousedů stává komunita. Lidé, kteří se jinak míjejí na chodbě bez pozdravu, spolu začnou mluvit.

Podle výzkumu tohle Češi dobře znají. Vnímají se jako silní jednotlivci, kteří „hodně vydrží“, ale zároveň připouštějí, že jako celek drží pohromadě méně než dřív.  A ono jim to chybí. I proto vznikly nejrůznější „sousedské slavnosti“, které se ovšem naprosto míjí účinkem. Zaprvé, z většiny z nich se staly komerční cirkusy, zadruhé, právě ta svátečnost nám říká, že si jednou za čas odbydeme povinnou konverzaci, a pak se zase můžeme uzavřít mezi čtyři zdi. Paneláková metafora tohle všechno spojuje do jednoho obrazu. Každý má svůj byt, svou bublinu, svůj způsob, jak věci přežít.

To možná vysvětluje i další zajímavý paradox. Češi mají hodnoty, jen se s nimi moc nechlubí nahlas. Národní hrdost existuje, ale je tichá. Nejčastěji se váže ke konkrétním věcem, jako je kultura, sport nebo „zlaté české ručičky“. Nebudeme se hrdě hlásit k češství, protože by se nám mohli vysmát, ale občas si tu trikolóru do klopy opravdu připneme, i když to opravdu neděláme často.

Podobně je to s vírou. Jen malé procento lidí se označuje za praktikující věřící, ale zároveň většina tvrdí, že morálka může existovat i bez náboženství. Víra je hluboce osobní, ne veřejná záležitost. Patří do bytu, ne na chodbu. A pak je tu vztah k ostatním lidem. Ten je možná nejvíc „panelákový“ ze všeho. Vadí nám závist, arogance, lhostejnost. Jinými slovy, přesně ty drobné sousedské třecí plochy, které se v paneláku hromadí.

A přece stojí

Přesto ten dům stojí. Možná proto, že Češi nevěří velkým ideologiím, ale malým, konkrétním vztahům. Možná proto je pro ně rodina důležitější než stát. Důvěra neplatí pro všechny, ale pro vnitřní kruh těch nejbližších.

A tak vzniká zvláštní typ společnosti, taková česká chytrá horákyně. Ani příliš otevřená, ani individualistická. Ani veselá, ale ani depresívní. Říká se o nás, že jsme smějící se bestie, ale humor nám pomáhá přežít všechno. A i ten náš panelák je díky tomu obyvatelný. Není úplně dokonalý, ale je náš. Místo, kde nemusí všichni táhnout za jeden provaz, ale občas zaberou. A hlavně se naučili vedle sebe žít.

Reklama

zdroj: Solvo Institut