Praha je bezpečné město. Statistiky to říkají poměrně jasně. Jenže existuje druh bezpečí, který se do čísel nevejde — bezpečí doma. A právě tam se často odehrávají příběhy, které zůstávají neviditelné. Když se člověk rozhodne odejít z násilného vztahu, nekončí tím drama. Často teprve začíná. Alexandra Udženija, náměstkyně primátora pro sociální oblast, mluví o systému podpory, který má v takových chvílích zachytit lidi dřív, než se vrátí zpět. Ze strachu, z vyčerpání, z ekonomické nouze.
Adresa, kde se dá znovu nadechnout
Praha provozuje na Žižkově bytový dům pro oběti domácího násilí. Ne jako azylový dům v tradičním smyslu. Spíš jako mezistupeň mezi krizí a novým začátkem. „Tento dům je vůbec prvním svého druhu v Praze a od začátku jsme ho koncipovali jako bezpečné, klidné a důstojné přechodné bydlení, ne jako klasický azylový dům. Je to místo, kde si lidé mohou po těžkém období znovu oddechnout, cítit podporu a začít plánovat další kroky a novou etapu svého života.
Interiér bytového domu na Žižkově. (foto: MHMP)
Nejčastěji tu nacházejí zázemí ženy, často s dětmi, které odešly z násilného vztahu. Velmi často mají za sebou dlouhé období strachu, psychického i fyzického vyčerpání a zároveň řeší složitou sociální či ekonomickou situaci. Právě pro tyto chvíle je dům určený: když už akutní krize pominula, ale návrat do „běžného“ života je ještě hodně křehký.
Pobyt je časově omezený a navázaný na individuální plán podpory ve spolupráci s odbornými organizacemi. Cílem není dlouhodobé bydlení, ale pomoc lidem postavit se znovu na vlastní nohy a najít bezpečné a trvalé řešení. Nemluvíme tu ale o pár dnech nebo týdnech. Mluvíme o měsících, a třeba i o roce, který je často dostačující.“ To klíčové slovo je „křehký“. Právě období po odchodu bývá psychicky nejrizikovější.
Odejít je jen první krok. To nejtěžší přijde potom
Často si představujeme, že nejtěžší je udělat ten krok — sbalit věci a odejít. Jenže realita bývá jiná. „Obě fáze jsou psychicky velmi náročné. Rozhodnutí odejít bývá spojeno se strachem, pocity viny a přerušením „známého“ života, což samo o sobě vyžaduje mimořádnou odvahu.
Ještě těžší ale často bývá období těsně po odchodu. Najednou se řeší všechno: kde budu bydlet, z čeho zaplatím základní věci, jak zajistím bezpečí sobě i dětem. Přichází únava, stres, pocit osamění a nejistoty. Právě v této fázi je riziko návratu k násilnému partnerovi nejvyšší, protože tlak okolností je obrovský.
Proto považuji za zásadní, aby lidé v této chvíli nezůstali sami a měli kolem sebe funkční síť pomoci, která je podrží a pomůže jim znovu získat důvěru v sebe i ve svět kolem.“ Tady se láme chleba. Ne v okamžiku útěku, ale ve chvíli, kdy člověk zůstane sám se strachem, vyčerpáním a účty.
Most mezi krizí a stabilitou
Jak taková pomoc vypadá konkrétně? Ideálně tak, aby člověk nemusel znovu a znovu vyprávět svůj příběh cizím lidem. „Úplně první kontakt často přichází přes krizovou linku, intervenční centrum nebo jinou specializovanou organizaci. Někdy se pomoc rozběhne i automaticky, například po vykázání násilníka policií, kdy je oběti nabídnuta odborná podpora. Následuje zmapování situace: pojmenování toho, co se děje, vyhodnocení rizik a hledání nejbezpečnějších kroků. Může jít o zajištění bydlení, právní pomoc, ochranná opatření, kontakt se soudem nebo OSPOD.
Nejste v tom sami. Pomoc je blíž, než si myslíte.
Velmi důležitá je role sociálních pracovníků a dalších odborníků, kteří člověka procesem provázejí, pomáhají mu orientovat se v systému a stojí při něm i v náročných chvílích. Je to dlouhá a psychicky náročná cesta, na které musí oběť často znovu a znovu mluvit o svých zkušenostech. Právě tady je proto klíčová empatická, trpělivá a lidská podpora, která respektuje tempo a potřeby každého člověka individuálně.“ Systém může být funkční jen tehdy, když je lidský. Jinak se z něj stane další překážka.
Co dělat, když se bojíte o kamarádku
Domácí násilí málokdy začíná křikem za zdí. Spíš nenápadnými změnami chování, izolací, omluvami. „Nejdůležitější je myslet především na její bezpečí. Nesnažte se situaci ´vyřešit za ni´ ani ji netlačte do okamžitých rozhodnutí. V klidném a bezpečném prostředí jí dejte najevo, že v tom není sama. Pomáhají klidné, jednoduché věty typu „Jsem tady pro tebe“ nebo „Kdykoli si budeš chtít promluvit, poslouchám“. Ty mohou znamenat víc, než se může na první pohled zdát.
Ptejte se, jak můžete pomoci prakticky, třeba doprovodem, hlídáním dětí nebo nabídkou bezpečného místa. Zároveň je dobré nabídnout informace o odborné pomoci, aniž byste na ni vyvíjeli tlak. A pokud si nejste jistí, můžete se sami anonymně obrátit na specializovanou organizaci a poradit se o bezpečném postupu. Pokud by ale hrozilo bezprostřední nebezpečí, je samozřejmě na místě kontaktovat policii. Nikdy se ale nesnažte o přímou konfrontaci s agresorem, ta může situaci jen zhoršit.“ Pomoc někdy začíná větou, která nic neřeší — ale drží dveře otevřené.
Minuty, které rozhodují
Agenda AlexandryUdženije nekončí u domácího násilí. Patří sem i proměna pražské záchranné služby směrem k větší individualizaci péče — například při psychických krizích nebo paliativní péči. „Mám veliké štěstí, že naše pražská záchranka je mimořádně profesionální a otevřená inovacím, a právě díky tomu jsme se v posledních letech mohli u psychických krizí nebo paliativní péče posunout i k individualizovanému přístupu. Její hlavní úlohou je samozřejmě poskytovat odbornou přednemocniční neodkladnou péči lidem v metropoli a v tom je skutečně mezi světovou špičkou. Přesto ale společně přicházíme s nápady, které se snažíme realizovat, když nám dávají skutečný smysl a reflektují změny v potřebách pacientů i demografický vývoj společnosti. Ty dva konkrétní příklady, které jsou zmíněné v otázce, pomáhají jak lidem, kteří potřebují specializovanou péči, tak zlepšují kvalitu zásahů, šetří čas zdravotníkům a zajišťují, že pacienti dostanou přesně to, co v kritické chvíli potřebují.“
Novorozenecká sanitka přináší více bezpečí i komfortu pro malé pacienty i jejich rodiče. (foto: archiv Alexandry Udženije)
Od dubna 2024 navíc funguje novorozenecká sanitka. „Tak tohle je opravdu moje srdcovka. Od dubna 2024 tu opravdu jezdí první sanitka pro miminka a brzy k ní přibude další, ještě vylepšená. Každý bezpečný převoz miminka je strašně důležitý. Jde tu o vteřiny a o péči, která zachraňuje ty nejkřehčí z nás. Od zahájení provozu tenhle speciál vyjíždí každý den k plánovaným i akutním transportům a převezl už více než 1000 nejmenších pacientů.
Během cesty děťátko dostává intenzivní neonatologickou péči, je monitorováno a případně podporováno přístroji, které by v klasické sanitce nebyly k dispozici. Velmi důležité je, že v nové sanitce už budou moci být i jeho rodiče, což uklidňuje malého pacienta i jeho rodinu. Hlavním přínosem je tedy kombinace bezpečí, odborné péče a lidského kontaktu: děti dostávají přesně to, co potřebují, a rodiče mají jistotu a klid.“
A co je na tom nejtěžší? „U takto malých pacientů je kritické úplně všechno: čas, stabilita prostředí i přesnost zásahu. Novorozenec, zvlášť nezralý nebo s komplikacemi, potřebuje bezpečnou, nepřerušovanou péči po celou dobu cesty. Technicky je náročné zajistit, aby sanitka byla plnohodnotnou jednotkou intenzivní péče, vybavenou inkubátorem, ventilátorem a monitory. Personálně je klíčové mít v posádce kombinaci zkušených záchranářů a neonatologů, kteří přesně vědí, co dělat v každé situaci. Mám ohromnou radost, že se nám tohle podařilo zabezpečit.“
Pomoc je blíž, než si myslíte
Město spustilo kampaň Pomoc je na dosah, která má oslovit lidi s psychickými potížemi dřív, než se jejich stav vyhrotí. „Hlavním cílem naší kampaně je, aby se nikdo nebál nebo se nestyděl říct si o pomoc, když ji potřebuje. Má lidem dodat odvahu udělat první krok. Chceme jim ukázat, že oslovit odborníky není známka slabosti, ale odvahy, a že v Praze máme síť služeb a odborníků, kteří jim pomůžou.
Reklama
Součástí kampaně jsou i webové stránky Pomocnadosah.cz, kde je vedle dalších informací o duševním zdraví i přehled desítek kontaktů na odborníky a podpůrné služby, nebo nový modul duševního zdraví v aplikaci Záchranka, který město spustilo právě proto, aby ta pomoc byla skutečně „na dosah“. A samozřejmě ruku v ruce s tím jde destigmatizace těchto témat. A hlavní myšlenka, kterou by si měl člověk odnést? Nejste v tom sami. Pomoc je blíž, než si myslíte.“
Když vyhoření není jen téma, ale zkušenost
Sociální agenda je psychicky náročná. A i politici jsou jen lidé. „Popravdě, naučit se najít rovnováhu mezi pracovním a osobním životem mi docela dlouho trvalo. V oblasti sociálních věcí a zdravotnictví pracuji už dlouhé roky a každý den se setkávám s tak hlubokými příběhy, že je jen těžké „si je s sebou nebrat domů“.
Potom jsem se ale sama dostala na hranici vyhoření a úzkostí. Také jsem si tehdy dlouho nechtěla připustit, že bych si o tom měla promluvit s odborníkem. Moc mi to ale pomohlo a dnes už mám pár technik a záchytných bodů, které mi pomáhají „přepnout“ a nabrat sílu: cvičení, procházky s naším pejskem, čtení, večery strávené s rodinou a kamarády, anebo jen sama se sebou a s vypnutým telefonem. Tyhle malé rituály mi dávají klid a energii, učí mě zpomalit a nabrat síly na další den, do práce, kterou mám upřímně moc ráda.“
Možná právě tahle věta je nejdůležitější. Přiznat, že i člověk ve vedení města může potřebovat pomoc. Protože bezpečné město nezačíná u budov. Začíná u ochoty říct: teď to nezvládám sám.
