Mrazivý obraz ze silvestrovské noci 2025 ve švýcarském středisku Crans-Montana: v moderním baru Le Constellation začíná hořet strop. Místo okamžitého úniku však na videích vidíme skupinu mladých lidí, jak klidně stojí a plameny si natáčejí na telefony. Výsledkem je tragická bilance 40 obětí.
Záběry z místa zachycují kritických patnáct až dvacet vteřin, kdy plameny olizují akustickou pěnu na stropě – materiál, který měl zlepšit zvuk, se vznítil během několika sekund a oheň se šířil rychlostí, která téměř neposkytla čas na reakci. Přesto hudba hraje dál. Lidé na parketu se nehýbou směrem k východu; stojí, drží telefony v úrovni očí a sledují katastrofu skrze čočky jako bizarní světelnou show.
Pro nás, kteří jsme vyrostli s vědomím, že nebezpečí vyžaduje okamžitý pohyb, je to nepochopitelné. Cítíme hněv, vidíme lhostejnost. Ale pravda je složitější: jedním z možných vysvětlení je, že v životě těchto mladých lidí bylo méně situací, kdy museli reagovat okamžitě a bez pokynů. Vyrůstali v prostředí, kde za ně riziko vyhodnocují čidla, alarmy a algoritmy. Jejich vnitřní radar není mrtvý – jen neměl příležitost se probudit.
Radar čekající na pokyn
To, co jsme viděli v Crans-Montaně, ale není jen příběh jednoho večera. Mnozí mladí lidé dnes žijí v „outsourcovaném světě“. V jejich realitě existují čidla, sprinklery a algoritmy, které mají nebezpečí ohlásit dřív, než ho zachytí nos. Jejich vnitřní radar čeká na signál zvenčí. Dokud hudba hraje a nikdo oficiálně nevyhlásil konec zábavy, jejich mozek nemá zkušenost, která by mu řekla: „Tohle není normální. Musíš jít.“
S tou nejčistší rodičovskou láskou jsme pro své děti vybudovali svět bez ostrých hran. Uprostřed nebezpečí tak jejich tělo zůstává v šachu a čeká na „pokyn shora“, protože nikdy nemuselo spoléhat samo na sebe.
Čím víc spoléháme na digitální kontrolu, tím míň příležitostí dostává náš mozek k vytvoření vlastních map nebezpečí. Telefon v ruce v ohni není hloupost – je to biologický štít. Bariéra mezi „já“ a situací, ve které mozek nemá žádnou natrénovanou odpověď.
Slabost, kterou máme všichni
Je snadné vinit technologie, nicméně pravda je, že tuhle slabost máme všichni. Výzkumy lidského chování dlouhodobě dokumentují: lidé v hořících budovách často váhají s útěkem – dokončí jídlo, dopovědí větu nebo čekají, až někdo řekne, že je opravdu čas jít. Tento jev, kdy mozek odmítá přijmout realitu katastrofy a lpí na představě normálního běhu věcí, psychologové označují jako normalcy bias.
Reklama
Přesto lze uvažovat o tom, že dřívější generace měly častější příležitost tento reflex zpochybnit a přepsat – pádem ze stromu, popálením u ohně, ztrátou v lese. Malé krize, které mozku říkaly: „Tvůj pocit, že je všechno v pořádku, může být lež. Nauč se číst signály sám.“
Telefon jen zviditelnil slabost, kterou máme všichni. Mladí lidé nejsou lhostejní k vlastnímu životu; často jen nemají tolik natrénovaných odpovědí na situaci, která nemá v jejich zkušenosti precedens. Náš hněv je možná jen skrytý strach, že jsme jim dali méně příležitostí naučit se reagovat.
Trénink, ne ochrana
Studie zaměřené na interocepci – vnímání vlastního těla – ukazují zajímavou souvislost: lidé, kteří umí rozpoznat jemné tělesné signály (zrychlený tep, napětí v žaludku, stažený hrudník), reagují v krizích výrazně rychleji. Čím lépe vnímáme signály vlastního těla, tím dříve se rozhodneme jednat. Jenže tohle se nedá naučit z učebnice – vyžaduje to praxi.
Pokud chceme, aby naše děti dokázaly reagovat, když je to potřeba, potřebují dostat příležitost prožít malá rizika. Potřebují se učit sami sobě naslouchat, důvěřovat vlastním pocitům, jednat i bez souhlasu davu nebo oficiálního pokynu. Skutečné bezpečí není v absenci rizika, ale ve schopnosti s rizikem pracovat.
