Zatímco vy počítáte minuty v čekárně svého obvodního lékaře, kde dýcháte levnou dezinfekci, cítíte se rezignovaně a máte i trochu strach z toho, „co to bude tentokrát“, na druhém konci světa si tech-magnáti nechávají do žil pumpovat plazmu svých dospívajících synů. Ano, krev mladých se totiž stává lékem na stáří, stárnutí léčitelným hříchem a smrt pouhou nemocí, na níž je peněženka tím nejlepším lékem.
Příběh o muži, který nechtěl odejít
Představte si muže jménem Adam. Je mu pětatřicet, pracuje v korporátu a jeho největším biohackingem je, že si do kávy sype kolagen a občas si dá studenou sprchu. Pak je tu Bryan Johnson. Tenhle americký softwarový magnát utrácí dva miliony dolarů ročně za to, aby měl v šestačtyřiceti letech tělo osmnáctiletého kluka.
Bryanův den nezačíná kávou, ale stovkou tablet, přesně kalibrovaným cvičením a monitoringem každého prdu, a to doslova. Jeho projekt Blueprint je manifestem proti biologickému úpadku. Bryan není jen excentrik, ale je symbolem nové náboženské sekty, která uctívá data místo boha a věří, že smrt je jen špatně napsaný kód.
Zatímco tedy náš Adam v čekárně doufá, že mu doktor napíše neschopenku na virózu, Bryan v laboratoři pracuje na tom, aby jeho buňky zapomněly, kolik je jim let. Tato disproporce není jen nespravedlivá, ale je to začátek nové evoluční větve.
Senolytika jako úklidová četa pro buněčné zombie
Jedním z nejžhavějších témat v laboratořích, kam se běžný smrtelník podívá leda tak v dokumentu na Netflixu, jsou takzvaná senolytika. Jde o látky proti stárnutí, které mají za úkol vyhledat a zničit „zombie buňky“ neboli buňky, které se přestaly dělit, odmítají zemřít a místo toho kolem sebe šíří zánět, čímž urychlují stárnutí celého organismu.
Studie, publikované například v Nature Medicine, naznačují, že odstranění těchto buněk u myší dramaticky prodloužilo jejich zdravý život a zlepšilo fyzické funkce. Ale samozřejmě, ještě nemáme vyhráno. Zatímco myši v laboratořích omládnou o třetinu, lidské testy jsou stále v plenkách a koktejly jako dasatinib nebo quercetin si elity ordinují „off-label“ na vlastní riziko. Biohackeři si zkrátka nechtějí počkat na schválení úřady, protože ani smrt nečeká.
Parabióza, horor, nebo medicína?
Možná jste o tom slyšeli jako o městské legendě, ale v Silicon Valley je to realita: parabióza. Myšlenka, že krev mladých jedinců obsahuje faktory, které dokážou zregenerovat staré tkáně. Experimenty na hlodavcích, kde byli starý a mladý jedinec doslova sešiti k sobě, ukázaly fascinující, a poněkud děsivé, výsledky.
Dnes existují startupy, které za desítky tisíc dolarů nabízejí infuze plazmy od mladých dárců. Kritici mluví o novodobém upírství, zastánci o revoluci v regenerativní medicíně. Harvardská univerzita a její výzkumy v oblasti GDF11 proteinu naznačují, že mladá krev obsahuje klíče k obnově zdraví srdce a mozku. Otázka však zůstává: Kdo bude dárcem a kdo příjemcem v systému, kde se mládí stává komoditou?
Smrt jako třídní nepřítel
Faktem je, že díky vědeckému pokroku občas až zamrazí v zádech. I historicky byla smrt velkým srovnávačem, protože třeba král i poddaný skončili v zemi. Jenže pokud se stárnutí redefinuje jako „nemoc“, jak tvrdí například biolog David Sinclair ve své knize Lifespan (existuje i jako audiokniha), otevíráme Pandořinu skříňku.
Bohatí se „upgradují“, chudí se „udržují“.
Sinclair a jeho tým prokázali, že pomocí epigenetického reprogramování lze buňkám „resetovat“ jejich stáří. Pokud se tato technologie stane dostupnou, nejdříve si ji koupí ti, kteří už mají všechno ostatní. Hrozí nám tak vznik „biologické aristokracie“. Představte si svět, kde bohatí nejenže vlastní zdroje, ale žijí 150 let v plné síle, zatímco zbytek populace se dožívá 75 let, sužován civilizačními chorobami. A ne, zřejmě to není sci-fi, ale logické vyústění tržního zdravotnictví bez regulací.
Infrastruktura nesmrtelnosti vs. realita čekáren
Investigativní pohled na českou realitu je krutý. Zatímco globální elity investují do Altos Labs (společnosti zaměřené na buněčné omlazení, do které nalil peníze i Jeff Bezos), český zdravotní systém kolabuje pod náporem stárnoucí populace, která trpí nemocemi, jimž lze předejít.
Máme tu tedy bizarní dualitu. Na jedné straně špičkové kliniky v Praze nabízející nitrožilní vitaminové koktejly a genetické testy za statisíce, na straně druhé regionální nemocnice, kde je vrcholem techniky dvacet let staré CT. Propast se neprohlubuje jen v peněženkách, ale v samotné biologické podstatě našich těl. Bohatí se „upgradují“, chudí se „udržují“.
A chceme vůbec žít věčně?
Smrt dává životu strukturu. Je to deadline, který nás nutí tvořit, milovat a jednat. Máme prostě omezený čas a měli bychom se snažit využít ho co nejlépe, ať už to pro každého znamená něco jiného. Pokud smrt a vše, co s ní souvisí, odstraníme, nebo ji odsuneme na neurčito pro vyvolenou skupinu lidí, změníme definici lidství.
Reklama
Biohacking smrti je zajímavá cesta k pochopení našich limitů, ale nesmí se stát nástrojem definitivní segregace. Pokud má být stáří léčitelnou nemocí, musí být lék dostupný všem, nejen těm, kteří si mohou dovolit vlastní bio-laboratoř v suterénu své vily. Jinak se z nás stanou dvě odlišné rasy. Jedna, která stárne a odchází, a druhá, která jen nekonečně recykluje svou existenci.
A co vy? Chtěli byste žít věčně, kdyby to znamenalo, že se váš syn stane vaším dárcem krve? Možná je čas přestat se bát konce a začít se víc zajímat o to, jak kvalitní je ten čas mezitím. Protože zatímco miliardáři honí nesmrtelnost, v té zaprášené čekárně u obvoďáka se pořád ještě odehrává skutečný život, se všemi vráskami a konečností, která mu dává smysl.
