Je fascinující, jakou intelektuální akrobacii nám skýtá moderní digitální svět, kde se i ta nejniternější úvaha o svobodné volbě – například o tom, zda do tohoto komplikovaného světa přivést další bytost či nikoliv – dokáže během několika minut v diskusi zvrhnout v bitvu, která by svou intenzitou zahanbila i versailleský dvůr těsně před revolucí.
Sociální sítě se staly prostorem, kde se odvaha měří počtem úhozů do klávesnice a kde se „diskuze“ mění v přehlídku nepochopení, neboť většina glosátorů se málokdy obtěžuje s četbou přesahující první věty textu. S pozvednutým obočím sledujeme tento sport, v němž lidé investují své nejprudší emoce do témat, která prozkoumali s hloubkou letmého pohledu na perex.
Biologický poplach u šňůry na prádlo
Často nezbývá než žasnout, co se strhne pod anonymním komentářem, pod politickým sloupkem nebo klidně pod prostým snímkem prádla, vlajícího ve větru. Pro náš nervový systém totiž není rozdíl mezi jedovatou poznámkou uživatele, který si právě potřeboval ulevit od frustrace, a dýkou v temné uličce.
Minimální ekologie komunikace vyžaduje jistou míru askeze – schopnost nekomentovat to, čemu nerozumíme, a nesoudit to, co jsme nepřečetli. Pokud se diskuse zvrhne v hledání vašich charakterových vad místo řešení podstaty textu, vězte, že stojíte uprostřed faulu, který je vizitkou oponentovy bezradnosti, nikoliv vaší chyby.
Proces, který profesor Stephen Porges definuje jako neurocepci, nás vrhá do stavu akutního ohrožení dříve, než náš rozum stačí zaregistrovat, že dotyčný útočník pravděpodobně nečetl dál než za první tři slova titulku. Je to krutý žert evoluce; naše tělo reaguje na digitální slovo jako na fyzický úder, a právě tady začíná naše skutečná svoboda – v pochopení, že tento vnitřní poplach je jen ozvěnou dávných časů, nikoliv objektivní pravdou o naší hodnotě.
Štít z perel: Škola Dorothy Parker
Někdy je nejlepší obranou elegance. Spisovatelka Dorothy Parker, známá svým břitkým slovníkem, ovládala umění neutralizovat agresi pomocí vtipu, ironie nebo nečekaného zvratu, který energii útoku vrátí zpět odesílateli.
Když Parkerové jeden mladík u dveří s neskrývanou arogancí řekl: „Já hlupáky nesnesu,“ ona jen s úsměvem ustoupila a odvětila: „To je zajímavé, vaše matka to zjevně dokázala.“ Zastavila agresi tím, že jej proměnila v intelektuální frašku. Vtip je neviditelná hranice, přes kterou agresi nepustíte k srdci. Virtuální hrdinství je totiž poháněno fenoménem online disinhibice, stavem, v němž absence očního kontaktu odhazuje i ty nejzákladnější společenské zábrany. Pokud vám někdo vyčítá nevhodný způsob věšení košil s intenzitou, jako byste právě zradili národní dědictví, je to on, kdo prohrává souboj s vlastní příčetností.
Fauly v digitálním blátě a ekologie diskuze
Nejoblíbenějším sportem titulkových hrdinů je nepochybně Ad hominem, tedy útok na osobu místo argumentu. Místo aby se diskutující obtěžoval přemýšlet nad tím, co říkáte, rovnou zaútočí na vaše morální kvality. To, zda je váš argument pravdivý, jej nezajímá; podstatné je, že jste byli diagnostikováni jako morálně závadní. Vrcholem této disciplíny je pak hlubokomyslný vzkaz, že vaši rodiče si měli váš vznik raději dopředu rozmyslet.
Hned v závěsu za útokem na osobu pokulhává Slaměný panák. To je technika, při níž útočník překroutí vaše tvrzení do absurdní podoby, aby na tuto karikaturu mohl vzápětí vítězoslavně zaútočit. Zatímco vy mluvíte o svobodné volbě a upřímnosti k sobě samému, „panákobijec“už ve vašich slovech vidí řízenou likvidaci lidstva.
V jeho očích najednou nejste člověk s názorem, ale sebestředný jedinec, kvůli kterému budeme všichni žít v chudobě, nebo nás rovnou nahradí lidé z Asie. Je totiž mnohem snazší pálit „slaměného strašáka“, který údajně ničí planetu a pohrdá přírodou, než se zamyslet nad tím, jestli na té vaší úvaze náhodou něco není.
Minimální ekologie komunikace vyžaduje jistou míru askeze – schopnost nekomentovat to, čemu nerozumíme, a nesoudit to, co jsme nepřečetli. Pokud se diskuse zvrhne v hledání vašich charakterových vad místo řešení podstaty textu, stojíte uprostřed faulu, který je důkazem oponentovy bezradnosti, nikoliv vaší chyby.
Vnitřní dividendy ticha
Když se kdysi slavný klavírista Liberace doslechl, že jej tisk podrobil sžíravému výsměchu, prohlásil, že si onen text přečetl s upřímným smíchem právě ve chvíli, kdy ve svém voze mířil do banky pro honorář.
Reklama
Tato historka představuje mistrovskou formu psychologického přerámování, kdy urážka narazí na pevnou hradbu naší skutečné reality. Pro nás ostatní je tou „bankou“ náš nedotknutelný vnitřní klid a fakt, že zatímco útočník věnuje drahocenné minuty svého života pilování urážky, vy už s požitkem žijete svůj reálný život mimo obrazovku.
Skála uprostřed digitálního příboje
„Stůjte u skály a urážejte ji. Co tím získáte?“ ptal se Epiktétos. Pokud urážku nepřijmeme za svou, zůstává jen ozvěnou v éteru. Ticho v tomto kontextu není slabost, ale projev nejvyšší kontroly nad sebou samým. Praktikovat dichotomii kontroly znamená pochopit, že jediným vlastníkem urážky je ten, kdo ji vypustil, pokud mu my sami nenabídneme útočiště ve své mysli.
Skutečná integrita spočívá v právu nevyjádřit se ke všemu, co se nám snaží vnutit svou důležitost. Bitva v komentářích končí přesně v okamžiku, kdy odložíte telefon a vydáte se na procházku, neboť život se odehrává v prožitku, nikoliv v reakci na cizí předsudky.
