Jako matka tří dětí se Katarína Král nebála udělat drastický skok do neznáma, vedená touhou dělat věci, které mají hlubší smysl, než je jen profit. V následujících řádkách otevírá nejen téma skutečné reality válečných zón, ale i neuvěřitelnou sílu žen, které v troskách svých domovů dokáží znovu vykřesat naději.
Cesta Kataríny Král není klasickým příběhem humanitární pracovnice, která se pro obor rozhodla v lavici vysoké školy. Prošla zpravodajstvím televize Markíza i vysokými posty ve finančním sektoru, aby nakonec až jako matka našla definitivní odpověď na otázku, co je v životě skutečně důležité.
Její poslední profesní zastávka v komerční sféře se symbolicky týkala udržitelné módy, protože už tehdy ji zajímalo, jakou stopu za sebou produkt zanechává. Dnes je tou stopou pomoc v místech, která se většina z nás bojí navštívit. Když Katarína mluví o Sýrii, nepoužívá politické fráze, ale hovoří o skutečných lidech. O Nour, která ji v polorozbořeném domě s absolutní samozřejmostí pohostila čajem, nebo o syrských ženách, které se po čtrnácti letech války musí učit hospodařit v krajině, kde dva roky nespadla ani kapka deště.
Pomoc není jednorázová emoce, ale stabilní závazek ke světu, v němž chceme žít. Krize nepřicházejí zničehonic, ony se dlouho, tiše rodí. A my bychom měli být připravení dřív, než se z nich stane titulní stránka novin. Jestli nechceme o svůj velice pohodlný způsob života přijít, musíme být solidární a snažit se zlepšovat kvalitu žití, kdekoli je to možné a dává to smysl.
Co se odehrává v hlavě ženy, která vyměnila bezpečí kanceláře za neprůstřelnou vestu, a jak to vysvětluje svým dětem? Katarína Král do krizových oblastí nepřináší jen pomoc, ale hlavně víru v lidskou důstojnost a spravedlnost. Její mise na Ukrajině nebo Blízkém východě ji naučily mimo jiné být nekompromisní vůči lhostejnosti.
Jaká je vaše cesta od módy ke krizové zóně? V minulosti jste pracovala v marketingu a brand managementu, co vás přimělo udělat tak drastický přeskok do humanitární práce ve válečných zónách?
Mám za sebou skoro 20 let v brandingu, marketingu, hlavně retailovém marketingu. Já jsem studovala žurnalistiku a politologii a poté pracovala ve zpravodajství televize Markíza. Tehdy jsem po 4 letech v televizi dostala nabídku, kde jsem vedla velké týmy ve finančním sektoru a retailu. Ale když působíte na poměrně vysokých pozicích a vidíte hodně dovnitř, uvědomíte si, že ten rytmus vás nedělá úplně šťastnými. Vidíte, kolik se toho vyrábí a kolik se toho prodá, a začnete si klást otázky, co se děje s tím, co se neprodá, kam s tím, proč se to ničí a tak dále. Takže zkoumáte trochu jinak cestu produktu, a já jsem po několika letech, které se blíží téměř dvacítce, vlastně velmi přirozeně chtěla od toho odejít. Můj poslední retailový engagement souvisel právě s udržitelnou módou a designem, kde se dbá nejen na profit, ale i na cestu produktu.
No a potom se mi narodily děti. Tři poměrně rychle po sobě, pro mě to byl další impulz klást ještě větší důraz na práci s věcmi, které dávají větší smysl. Tak jsem se vlastně dostala až sem, do organizace CARE.
Na to musí člověk mít sakra odvahu...
Ano, když jedete do válečných zón, je to riziko. Ale k té práci to patří. V té chvíli vypínáte strach a vidíte více příležitosti a dobré věci, které se kolem vás dějí.
Nedávno jste byla na misi v Sýrii, před pár měsíci i v ukrajinské frontové oblasti. Co vás nejvíce zasáhlo a co si nesete v hlavě i srdci, co vás překvapilo?
To je skvělá otázka. Každý, kdo měl možnost po Ukrajině cestovat, pochopí, jak moc nám je ta země blízká. Ať už chceme, nebo ne, spojuje nás kus historie a společného historicko-společensko-geografického prostoru a je to vlastně, jako kdyby ta válka byla u nás. Nikdy prosím nezapomeňme na to, že kousek od nás probíhá plná konvenční válka, kde jsou stejní lidé jako my, naši rodiče, prarodiče, kamarádi, příbuzní, kteří už čtyři roky čelí brutálnímu tlaku a útoku na vlastní normální život.
Tým CARE na projektu v Kramatorsku. (foto: CARE ČR)
Největší překvapení pro mě bylo, když jsem viděla, jak neuvěřitelně odhodlaní a odolní jsou úplně normální lidé, kteří brání svoji zemi. Nejen na frontě, ale i v jejich každodenním životě. Snaží se v těch podmínkách přežít 4 roky a to už je hrozně dlouhá doba. Prostě 2. světová válka trvala 6 let, takže už se blížíme k období, které začíná být podobné. Je to jiná válka než na začátku, už je to dlouhé a myslím si, že musíme udělat vše pro to, abychom to pomohli zastavit.
Jak se během vašich posledních cest proměnila situace žen, třeba v Sýrii? V čem je to jinak než před pár lety?
Situace v Sýrii je hodně komplikovaná. I když hlavní konflikt už oficiálně utichl, tak po čtrnáctileté válce se bude region dlouho vzpamatovávat. Stále tam nejsou jasné vztahy ani uvnitř země, stále tam platí pouze dočasný establishment. Je tam kombinace řady problémů – velkého občanského válečného konfliktu, lokálního konfliktu, extrémistických a nenávistných teorií, klimatické krize a komplikovaných mezinárodních vztahů.
Takže změny jsou asi obrovské?
Já jsem byla v Sýrii těsně před válkou a teď těsně po ní a rozdíl v krajině je obrovský. Pro mě je to úplně apokalyptická část světa: severovýchod byl předtím zelený, bylo tam hodně vody, lesy, fungující města a infrastruktura.
Sýrii sužuje sucho. (foto: CARE ČR)
Sýrie byla samostatná země a dokázala být sama sobě zdrojem obživy. To teď vůbec neplatí. Lesy jsou pryč, geopolitická situace zastavila vodu, takže je tam sucho a není tam žádný ekosystém.
A co muži a ženy?
No, muži jsou z vesnic v podstatě pryč, protože trpěli tím extremistickým režimem. V některých částech země jsou prakticky jen ženy a děti, takže si asi umíte představit, jaké to pro ženu, která má 5 dětí a nemá jim dát co jíst, aktuálně je. Jediným jejich zdrojem obživy jsou teď ovce, kozy nebo malá pole, takže my se snažíme jim dát alespoň semínka rostlin, která jsou odolná vůči suchu.
Ano, v této oblasti je to teplo a sucho skutečně neúprosné...
Když jsem byla v Sýrii naposledy, spadlo tam pár kapek ani ne na půl hodiny a místní kolegové mi řekli, že je to první déšť za poslední dva roky. Bylo to jen poprchávání a tam se z toho stalo téma na celý den. Situace je tam teď fakt komplikovaná.
Ve své komunikaci často upozorňujete, že Češi jsou štědří, jen když hoří, ale dlouhodobá podpora chybí. Jak se podle vás dá změnit přístup veřejnosti, aby si uvědomila hodnotu dlouhodobé humanitární pomoci?
Myslím si, že Češi mají obrovský smysl pro spravedlnost a taky velké srdce. Když se stane přírodní katastrofa nebo vypukne válka, které rozumíme, okamžitě reagujeme – jako by tu existoval nějaký společný instinkt: „Musíme pomoct.“ A to je skvělé. Jenže krize nezmizí po týdnu. Většina lidí, které ve světě potkávám, žije v dlouhém, nekonečném období „po požáru“. A právě tam se ukazuje hodnota dlouhodobé pomoci.
Rodiny v Sýrii bojují o přežití. (foto: CARE ČR)
Myslím, že změna přijde ve chvíli, kdy začneme víc mluvit o tom, co se děje potom. Co se stane, když kamera odjede. Jak žena v syrské vesnici potřebuje vodu každý den, ne jen první týden po bombardování. Jak rodiny v Jordánsku stojí před volbou, zda nakoupit jídlo, nebo poslat děti do školy. Když lidé vidí příběhy, které pokračují, začnou chápat, že pomoc není sprint, ale maraton. A že i malý, ale pravidelný krok dokáže měnit životy. Dokonce daleko víc než jednorázová vlna solidarity.
Sama máte tři děti. Jak se vám daří být matkou a zároveň někým, kdo se vydává do rizikových oblastí pomáhat? Co pro vás rodičovství znamená ve světle toho, co vidíte při misích?
Daří se mi to hlavně proto, že moje děti s tím souhlasí, dokáží se se mnou o tom bavit a máme vztah, který je svobodný. Od malička se spolu na toto téma bavíme, snažíme se nemít nějaké předsudky a přijímat věci tak, jak jsou. A na základě toho rozebíráme různé situace, které se nám dějí každý den jako všem ostatním. Vždy jim otevřeně říkám, kam jedu. Nepoužívám žádné milosrdné výmysly. Vědí, proč tam jedu, proč je to pro mě důležité.
Samozřejmě mám podporu širšího okolí, mám skvělé kamarády a sousedy, kteří občas dokážou vykrýt nějaké komplikované chvíle, ale samozřejmě vidět utrpení například syrských dětí je těžké. Ale to je realita a je třeba si uvědomit, co je potřeba změnit.
Jak připravit zemi, jako je Česká republika, na podobné krize? Co by podle vás měla Česká republika změnit, aby byla připravena pomoci v humanitárních krizích dlouhodobě?
U nás máme talent reagovat rychle a improvizovat. Ale svět se mění tak rychle, že improvizace už nestačí. Potřebujeme se naučit nejen „hasit“, ale budovat něco jako společnou odolnost. Znám to z projektů CARE: když máte plán, partnerství v terénu a jasnou strategii, překvapí vás jenom máloco. A pak je tu ještě uvědomění toho, že je správné dělit se o komfort a bezpečí, které máme. A taky si ho vážit.
Katarína Král
Ředitelka neziskové organizace CARE Česká republika. Ve své práci se věnuje hlavně strategickému řízení organizace, jednotlivé projekty pravidelně osobně monitoruje. Vloni navštívila například ukrajinský Kramatorsk nebo Slovjansk, jen pár kilometrů od frontové linie, kde CARE podporuje mobilní lékařské týmy starající se o civilisty a seniory, kteří nemohli odejít. Na podzim se pak vydala do severovýchodní Sýrie, do krajiny, kterou válka a extrémní sucho proměnily v apokalyptické místo. Právě tam CARE ČR podporuje zejména ženy, aby si dokázaly zajistit to nejzákladnější: vodu, obživu a možnost postavit se na vlastní nohy. Její práce stojí na přesvědčení, že humanitární pomoc není jen o reakci na krize, ale o dlouhodobém budování odolnosti a o příbězích konkrétních lidí, kteří v nejtěžších...
Ano, stále častěji slýcháme, jak moc velké štěstí máme v tom, kde žijeme...
Jistě. Měli bychom se ale naučit chápat, že pomoc není jednorázová emoce, ale stabilní závazek ke světu, v němž chceme žít. Krize nepřicházejí zničehonic, ony se dlouho tiše rodí. A my bychom měli být připravení dřív, než se z nich stane titulní stránka novin. Jestli nechceme o svůj velice pohodlný způsob života přijít, musíme být solidární a snažit se zlepšovat kvalitu žití, kdekoli je to možné a dává to smysl.
Myslíte si, že humanitární pomoc dnes musí klást větší důraz na genderovou rovnost, nejen pomoc ženám, ale třeba i na možnosti postarat se o rodinu, které mají ženy v konfliktu? Jak se to proměňuje?
Určitě ano. A není to žádná módní vlna, je to realita, kterou v terénu vidím každý den. Ženy nesou ve válkách a krizích největší tíhu. Starají se o rodiny, shánějí vodu, udržují domácnost, často jsou jediným stabilním bodem v chaosu. A přitom mají nejméně prostoru tyto situace ovlivnit. Když se mě lidé ptají, proč tolik pracujeme právě se ženami, odpovídám jednoduše: protože když pomůžete ženě, změníte život celé rodině. A často celé komunitě.
Mohla byste dát nějaký příklad, prosím?
V Jordánsku jsou to například ženy, které díky šicímu kurzu a malému stroji dokážou v uprchlickém táboře uživit čtyři děti. Viděla jsem to v Sýrii, kde ženy po letech války a destrukce ve svých zničených vesnicích dokáží převzít tradiční mužské role a vést například setkání o tom, jak znovu nastartovat zemědělství. Ženy mohou být zranitelné. Ale taky neuvěřitelně silné, jen potřebují prostor a možnost, aby svou sílu mohly použít.
V mnoha krizích lidé dostanou ‚dočasnou pomoc‘, tedy potravinový balíček, léky, materiální pomoc. Co podle vás má skutečně dlouhodobý dopad, jak z pomoci udělat nový start, ne jen něco pro chvilkové přežití?
Tohle je otázka, kterou si v CARE klademe pořád. Jednorázová pomoc je nutná – zachraňuje životy. Ale teprve ta dlouhodobá dává lidem budoucnost.
Pro mě je klíčové slovo důstojnost. Když stojíte v prachu u syrské vesnice a vidíte zelené řádky rostlin, které vyrostly díky solárním panelům a pumpě, která tak může čerpat dříve nedostupnou vodu, tak je úplně jasné, že pomoc není o balíčku jídla, ale o tom, že lidé znovu získají kontrolu nad vlastním životem.
Skleník s úrodou v Sýrii. (foto: CARE ČR)
Dlouhodobý dopad vzniká tam, kde má člověk šanci plánovat, třeba i úplně malé věci: Poslat dítě do školy, koupit osivo, postavit si přístřešek, rozjet drobný byznys. To jsou nové začátky, které přetrvají i po skončení projektu.
Jaká byla vaše osobní proměna a co jste si přehodnotila? Po letech v humanitární pomoci, co jste se sama na sobě naučila? Co ve vás změnila setkání s lidmi, kteří zažili válku, ztrátu, trauma?
Já jsem po mém návratu z Ukrajiny, kde jsem byla 19 km od frontové linie, začala úplně jinak vnímat některé věci ve svém okolí. A tak jsem se například rozhodla, že vůbec nebudu kolem sebe tolerovat lidi, kteří jakkoliv zpochybňují utrpení, které se tam děje, protože ono je skutečné. My jsme si na to za ty roky zvykli a bereme to jako běžnou součást, ale je to velký problém, a čím více k němu budeme lhostejní, tím více to na nás bude mít přímý dopad. Myslím si, že je důležité nepodlehnout lidem, kteří dopad války bagatelizují a kteří si na tom postavili politickou kariéru.
Kdybyste mohla oslovit každého, kdo čte tento rozhovor, co byste mu chtěla říct, aby lépe pochopil nejen nutnost humanitární pomoci, ale i to, jak může přispět, nejen penězi, ale i postojem?
Možná jen tohle: Nenechte se odradit pocitem, že jste malí nebo že váš příspěvek nic nezmění. Mění. A to často víc, než si dokážete představit.
Reklama
Humanitární pomoc není vzdálený svět. Je to zrcadlo nás samých. Toho, jaký svět chceme tvořit. A pomoc má stovky forem: můžete být pravidelným dárcem, můžete sdílet příběh, můžete mluvit se svými dětmi o tom, co se děje ve světě. Můžete jen zůstat citliví a odolní vůči všem nenávistným projevům nebo vůči těm, kteří se snaží svoje působení postavit na tom, že si vyberou etnikum, národ, nebo skupinu a označí je za problém naší společnosti. Každý, kdo dokáže aspoň trošičku kriticky přemýšlet, přeci musí chápat, že takhle jednoduché to není. Nenávist ještě nikdy nepřinesla řešení. A zlo plodí jenom další zlo.
Každý krok, kdy člověk zvolí laskavost a pomoc, se opravdu počítá. A já mám velkou radost, že u nás v Česku těch kroků přibývá.
