Odmalička jsme vychováváni k tomu, že trpělivost růže přináší. Že když něco chceme, tak se musíme opravdu hodně snažit, a že na konci dlouhé cesty čeká sladká odměna. „Když se ti něco nepodaří napoprvé, zkoušej to znovu a znovu a znovu,“ říká jeden z mnoha motivačních citátů, klasicky připisovaný kdekomu od skotského krále Roberta Bruce až po Winstona Churchilla. „Co tě nezabije, to tě posílí,“ řekl Friedrich Nietzsche. Tomáš Alva Edison se zase jednou nechal slyšet: „Není to tak, že bych tisíckrát neuspěl. Prostě jsem objevil tisíc způsobů, jak věci nedělat, až to prostě vyšlo,“ řekl známý vynálezce a položil na stůl prototyp žárovky. Jenže pro spoustu lidí se prostě nekonečná řada menších či větších selhání negativně podepisuje nejen na náladě, ale také na zdraví.
Co říká věda: Hlavou zeď neprorazíš
Anglický magazín New Scientist popisuje studii, která odhalila, že lidé, kteří se nedokázali mentálně oprostit od pocitu viny za nesplnění cílů, měli vyšší hladiny kortizolu a zánětlivých markerů. „Výsledkem je, že jsme mnohem více náchylní ke kardiovaskulárním chorobám a také například k alzheimerovi,“ říká se v New Scientistu. Oproti tomu když se zřekneme svých cílů, bude nás podle výzkumníků míň bolet hlava, nedostaneme zácpu a nebudou nás trápit ekzémy. Dokonce nás to může i ochránit před infekčními chorobami. Výzkumníci měřili schopnost odpoutat se od nesplněných cílů u 131 dospělých a ti z nich, kteří vykazovali vysoké skóre („Na škále od 1 do 10, jak složité je pro vás vybrat si nový cíl, když se vám nedaří?“), hlásili méně infekčních onemocnění. Ne proto, že by se zázračně posílila imunita, ale proto, že nižší emoční stres méně oslaboval tělo.
Motivační průmysl je rád, když nezvládáme
Je mi jasné, jak se na tento vědecky podložený fakt koukají třeba osobní koučové, kteří si na vašem neúspěchu vybudovali kariéru. Jejich byznys často stojí na tom, že nikdy „neuspějeme dost“. Cílem všech motivátorů, mentorů, rádců a guruů osobního rozvoje není, abyste problém vyřešili, ale abyste ho řešili pořád.
Jsme bombardováni pečlivě aranžovanými příklady vítězství vůle: hluboké lidské příběhy, insta reels, motivační citáty, hacky produktivity… Algoritmická doba navíc působí dojmem, že na konci duhy opravdu leží bájný kotlík plný zlata, jen je potřeba pořád si klást vyšší a vyšší cíle. Jak to říkala ta babička té vnučce, když v trafice kupovala dvě stovky stíracích losů. Když se jí vnučka ptala, proč to dělá, tak odvětila: víš, Mařenko, když chceš vyhrát, musíš do toho prostě nejdřív hodně nasypat. Přitom pravděpodobnost, že vyhrajete ve sportce, je zhruba stejná, jako že se vám podaří objevit svého vnitřního boha či bohyni. Alternativně, pokud si kladete přízemní cíle, je zhruba stejné, jako že se vám podaří zhubnout, když si dáte novoroční předsevzetí.
Životní překážkový běh
Jenže společnost, která na nás klade nerealistické cíle, nás už od malička vystavuje pečlivě aranžovaným životním prohrám. Pro většinu z nás to začíná přihláškou na střední školy, kde je tragický nedostatek místa. Rodiče, kteří nás nutí vstávat denně ve 4 ráno na hokejový trénink v naději, že mají doma nového Jágra. Influencerská kultura okázalého luxusu z půjčovny.
@stevie.emerson When You Rent a Fake Private Jet to Take Instagram Pictures @Marcel Logan @Skye McDonald @Etherealdanyell @MikeyBrockmann @user6528114660842 #stevieemerson ♬ original sound - Stevie Emerson
Tlak na dokonalé tělo, který plodí ledňáčky, podle měsíce, kdy zaplatí celoroční předplatné do posilovny, aby se tam od února zase ani neukázali. Nemožnost sehnat solidní bydlení. Jedno se skládá k druhému a najednou prostě zjistíte, že schopnost přiznat si, že některých cílů prostě nedosáhneme, je jednou ze základních strategií přežití.
Když jsou naše cíle cizí
V loňském novoročním článku New Yorkeru s názvem Mám se na to vykašlat? se píše o tom, že nerealistická předsevzetí jsou symbolickým vyústěním neschopnosti přijmout existenciální hranice bytí a života vůbec. Pokud bychom si prostě kladli realistické cíle, byli bychom šťastnější. Je lepší být mentálně flexibilní a vážit si sebe sama na základě jiných hodnot než na tom, jestli nás společnost považuje za úspěšné. Je lepší, když si ty hodnoty stanovíme sami. A jedním z prvních kroků je prostě a elegantně na chiméry zlatem i životními moudry ověšených influencerů rezignovat. Už jen proto, že ti, co to dokázali, jsou šťastnější. To si nevymýšlíme, mají intenzívnější pocit šťastného naplnění života a také méně trpí úzkostmi. A není se co divit, že se dožívají vyššího věku.
Chtěli jsme být kosmonauti. Dnes si myslíme, že selháváme
Jedna z nejmilejších vzpomínek na dětství je ta, kdy si vzpomínáme na první povolání, kterým jsme chtěli být. Pokud bychom se nedokázali vzdát svých cílů, bylo by Česko plné popelářů, kosmonautů, řidičů, superhrdinů a superhrdinek, hereček, vědkyň a princezen. To, co je v dětství roztomilé, je ale v dospělosti základem moderních civilizačních chorob. Zatímco dětem se nikdo nediví, že ze superhrdinů vyrostou, u dospělých se podobný princip bere jako osobní selhání. Což ale nevede k ničemu dobrému. Musíme se prostě naučit říct si „takhle ne“.
Třeba už nikdy nebudete mít jachtu a nekoupíte si fotbalový klub, třeba už nikdy nebudete mít na břiše pekáč buchet, třeba už nikdy nenapíšete knížku a třeba už nikdy nebudete mít vilu s pěti ložnicemi a čtyřmi toaletami. Ale k čemu by vám to bylo, když můžete stejně spát jen v jedné posteli a sedět na jednom hajzlu? Prostě si přiznejte, že hodnoty, které vám implantuje společnost, nepřijmete. Osobní koučové vás budou nenávidět, ale vaši přátelé vás budou milovat a vaši nejbližší vám tisíckrát poděkují. Začněte hrát larpy, začněte běhat pro radost, začněte hrát na kytaru, dělejte, co vás bude opravdu bavit teď a tady.
A kdoví, třeba se jednou fakt dožijete i toho sixpacku na břiše. Ale už to nebude proto, že jste se tím zničili. Ale proto, že jste si prostě jednou řekli, že budete happy. A ono se to povedlo.
