PONDĚLNÍ ROZCVIČKA ZDEŇKA STRNADA. Na konci ledna si mohli žáci základních škol vyzkoušet přijímačky nanečisto. Drtivá většina z nich absolutně propadla, náročnost vyděsila i učitele. „Nevím, jakým způsobem Cermat zkušební otázky vybírá, ale tohle se nepovedlo, proklatě těžké to opravdu bylo. Vybraly se úlohy z minulých let. Klíčem asi bylo v tématu vzít vždy tu nejobtížnější,“ píše v komentáři Tomáš Chrobák z portálu EDUin, učitel matematiky ze základní školy Baška. „Úloha na postupný poměr zarazila na nějakou dobu i mě, chvilku mi trvalo, než jsem přišel na to, jak ji řešit. V patnácti letech bych to možná vůbec nezvládl,“ připouští pedagog Marek Valášek.
To, že by střední školství zůstalo standardem, se spoustě lidí nelíbí. A nemusí to být jen rodiče žáků, kteří si do jejich vzdělání projektují své nesplněné vlhké sny. Mohou to být třeba také ředitelé gymnázií, kteří ze stejných důvodů virtuálně soupeří o vstup do pražské Ivy League.
Jenže pokud dostanou i ti nejnadanější polovinu bodů, zcela logicky je to pro spoustu mladých lidí demotivující. Zvláště v okamžiku, kdy součástí testů jsou i úlohy, které ještě ve škole nebrali. „Do ostrých zkoušek zbývají ještě dva měsíce, za tu dobu se děti nejen budou mít možnost procvičit v úlohách, ale na řadě škol teprve proberou část učiva, na které se zatím nedostalo,“ povzbuzuje šéfka CERMATu Barbora Rosůlková. „Jak učitelé, tak rodiče dětem často kladou na srdce, že ty přijímačky ovlivní celý jejich život. Takže ony do toho nejdou s tím, že „teď dělají nějaký test na pár let“, ale že těch 130 minut rozhodne o celém jejich zbytku života. To je tak obrovský stres, který by těžko zvládla i většina dospělých, a tady mluvíme o duších ve vývoji,“ upozorňuje školní psycholožka Julie Rakosová.
Proč jsou přijímačky tak těžké? Možná chceme opravdu „v době umělé inteligence další kohorty vyučených číšníků či pomocných kuchařů“. To, že by střední školství zůstalo standardem, se spoustě lidí nelíbí. A nemusí to být jen rodiče žáků, kteří si do jejich vzdělání projektují své nesplněné sny. Mohou to být třeba také ředitelé gymnázií, kteří ze stejných důvodů virtuálně soupeří o vstup do pražské Ivy League: Kepler, Neruda, Nad Štolou, Patočka, Zatlanka (možná další, podle osobních preferencí).
Přičtěte si k tomu přestárlé školství, kde se učitelé nedokážou adaptovat na nové osnovy, měnící se často rychleji než daňové předpisy, cenu přípravných kurzů a doučování, které se často vyrovnají školnému na průměrné střední. Ve výsledku máme nakročeno k obřím rozdílům, kdy na jedné straně bude privilegovaná intelektuální menšina a na druhé straně pokorná masa lidí zlomených průběžným stresem doslova a do písmene už od základky. Stresem a ponížením z toho, že nejsem dost dobrý na to, abych mohl studovat střední školu. Ostatně vyvolání stresu bylo nedílnou součástí strategie. „Děti si zvykají na zkouškový stres, jiné prostředí i lidi. I to ke zkouškám patří,“ pochvaluje si Vít Beran, ředitel ZŠ Kunratice. A že je to záměr, pochvaloval si dnes už bývalý ředitel CERMATu Miroslav Krejčí v podcastu Marie Bastlové: „Školy se snaží, aby děti nepotkal stres, a pak se diví.“
Studium na soukromé střední škole přijde na zhruba tolik jako doučování na přijímačky, ale zato děti nestráví stovky hodin přípravami na první velkou, pečlivě aranžovanou životní prohru
„Pocit, že nejsou dost dobré, že možná za nic nestojí a že pokud ve svých patnácti letech u přijímacích testů selžou, zničí si tím potenciálně celý zbytek života, je startovní čára, přes kterou se těžko dostávají i odolnější jedinci, natož pak citlivější děti,“ píše Tereza Engelová z Hlídacího psa. Není se tedy co divit, že kdo může, dává děti na soukromou střední školu: studium přijde na zhruba tolik jako doučování na přijímačky, ale zato děti nestráví stovky hodin přípravami na první velkou, pečlivě aranžovanou životní prohru. Kdo může, dopřává dětem dětství, které se jim současný systém přijímaček snaží sebrat. Je to možná nespravedlivé, ale když už nemůžete zachránit svět, snažíte se alespoň postarat o ty, kteří jsou vám blízcí.
