Velký pátek Karla Křivana: Jak jsme vyhnali Ježíše až do nebe

Kamarád byl překvapen, že je v pátek volno. Netušil proč. Velikonoce stejně jako Vánoce pro mnoho lidí dávno nemají nějaký transcendentální, myšlenkově hlubší, k zamyšlení nutící a běžný šrumec každodennosti přesahující význam. Jsme rádi za delší volno a z tradice (přelož si „ze zvyku“) jíme určitá jídla, čímž si snad naivně myslíme, že tím cosi oslavujeme. Ani předkřesťanští předkové ale neslavili v tyto dny jezením velkého množství vepřů, jejichž kosti našli archeologové v okolí Stonehenge, nýbrž uctívali síly, které podle jejich víry měly na svědomí příchod nového začátku. Že se přitom bavili, pili a jedli, je pravda, ale souvislost byla zajímavější. Chcete-li ne pouze lidská, pozemská.

Na letošní Velikonoce jsem si domluvil setkání s lidmi, které jsem už dlouho neviděl a pohříchu měl. Budeme hodně pít a jíst. A vést řeči o věcech lidských. Abych trochu uklidnil svoje duchovní já, přečetl jsem si pár textů, které otázky byznysu a reklamy přesahují. Jeden mě zaujal velmi.

O velikonoční popravě

Napsal ho pastor a spisovatel Brian Zahnd a nazval Vnímáme násilí jako legitimní způsob tvarování našeho světa. Získal si mě již tím, že velikonoční příběh popravy Ježíše nasvěcuje citacemi z mé oblíbené knihy Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Přemýšlí nad tím, zda jsme Ježíše jen pohodlně nepřijali (tedy někteří z nás) jako „osobního spasitele“, ale zda spolu s tím „ohromně neignorujeme jeho názory na pokoj, násilí a lidskou společnost“.

Ježíš opravdu nebyl nějaký objekt na obláčku. Jeho příběh je vyprávění o člověku, který rozuměl kořenům chyb v uspořádání lidské společnosti.

Nejde prý jen o slib, co bude po smrti, podstatné jsou i jeho názory, které Ježíš kázal a které tak rozčílily mocné té doby. Otázkou pak je, zda jeho názory jsou nyní méně radikální a důležité než tehdy. Vidím-li Piláty dneška, tak si musím odpovědět, že rozhodně ne. Pilát neměl podle autora tak strach z Ježíše jako Boha, obával se ho jako člověka. A my děláme chybu, že nevnímaje jeho názory, řešíme si naše pozemské problémy způsoby, které jsou velmi vzdálené tomu, jak chtěl změnit náš pozemský svět on. Přesunuli jsme ho do vzdáleného nebe a zde jsme se zařídili, jak potřebujeme. Během volného pátku snad zvládnete delší citát ze zmíněného textu:

„Pokud by se Ješua spokojil s tím, že se omezí k vysněnému světu očekávání posmrtného života, a nepřechovával by revoluční názory ohledně lidské sociální struktury, Pilát by to viděl jen jako malý důvod k tomu, aby se s Ješuou obtěžoval, natož ho ukřižoval. Ale Ješua měl revoluční názory. A byly to Ješuovy názory o alternativním uspořádání světa – uspořádání, které by se nejlépe dalo nazvat ,pokoj‘. To mělo za následek jeho smrt skrze státem podpořenou popravu.“

Kdo se bojí vyřčeného slova

Proč má podle mě smysl nad takovými myšlenkami přemítat? Protože je dobré si uvědomit, že o budoucnosti se rozhoduje tady a teď. Nepomůže nám víra v lepší a zářivější příští, víra v potrestání gaunerů nějakou vyšší vzdálenou mocí, či se dokonce spoléhat na její zásah. Ježíš opravdu nebyl nějaký objekt na obláčku. Jeho příběh je vyprávění o člověku, který rozuměl kořenům chyb v uspořádání lidské společnosti.

Začít můžeme tím, že to nebyl pokrytec. Když nic jiného, tak je na evangeliích zajímavé, jak si nedělal iluze o lidských slabostech. Byl si jich vědom i u svých nejbližších. Ta parta kolem něj nebyli nějací vyvolení, nebyli to Mirkové Dušínové. Neobracel se tolik na jedničkáře, ti ho spíš nemohli vystát, ale na outsidery.

„Ty myslíš, nešťastníku, že římský prokurátor propustí na svobodu člověka, který vede takové řeči jako ty? Nevěřím tvým názorům!“ říká mu Pilát v Bulgakovově skvělé knize. To vědomí, že po zuby ozbrojení vládci se tolik bojí obyčejného nahlas vyřčeného slova, je možná nejnadějnější poselství svátků, které nás čekají a o kterých většina z nás ví tak málo.