I.
„Barborko?“
Davem se proplétá dítě ve žlutém kabátku s knoflíky, pobíhá chladným ránem, prosluněnou ulicí, vesele poskakuje po kamenných dlaždicích.
„Barborko!“
Smích.
Děvčátko zamířilo k mladé elegantně oblečené ženě, která měla v účesu přichycený decentní černý klobouček. Na okamžik se k ní přivinulo a pak pokračovalo ve své hře.
Hop. A hop. Hop. Hop. Hnědé rozpuštěné vlasy se mihly před pánem v tmavě modrém saku, jenž se za třeštidlem popuzeně ohlédl, pak se ale usmál.
Byla šťastná, milovaná, nezkrocená. Broukala si dětskou říkanku a kroužila kolem postav bez tváří, mysl v oblacích, srdce na dlani.
„Barborko!“ zaznělo z dálky.
Holčička se bezstarostně ohlédla a čekala, že mezi těly křižujícími pěší zónu spatří tu, která ji volá. Dáma však zmizela z jejího dohledu.
„Mami?“
Kolem dívky se začaly rojit stíny. Polekala se. Lidé pospíchali, aby se vyhnuli blížící se tramvaji. Nevšímali si ztraceného dítěte. Cítila, jak se slzy pokoušejí utopit její oči.
„Mami…“ Co má dělat? Kudy má jít? Přešlapovala v hladkých hnědých střevíčkách a pomalu se otáčela po vlastní ose. Zmatená, ztracená.
Zdálo se jí, že mezi rukávy shromážděných občanů zahlédla lesklý vínový šátek, který měla její maminka uvázaný na uchu kabelky. Vyrazila tím směrem. Prodrala se mezi taškami, jež se jí snažily zabránit v průchodu, pár metrů utíkala. Zbytečně.
„Mami, kde jsi?“
Rozhlížela se. Všichni se jí zdáli stejní. Zlí, šediví panáci, co jí bránili, aby se znovu přitiskla k úzkému pasu, aby svou matku objala, aby si potvrdila, že je vše v pořádku. Ať pátrala sebevíc, nepřestávali dívce stínit.
Strach.
Zrak se jí zastřel slanou vodou. Nejprve zaplnila koutky očí, pak se ale přehoupla přes víčka a začala stékat dítěti po tvářích.
Panika.
Vždyť před chvílí tu stála. Přímo tady! Pamatovala si to, vzpomínala si. Tudy běžela. Sledovala vlastní odraz ve výloze s cukrátky a předtím – než se zahleděla na bíle zaváté koblihy…
Nedočkavě se obrátila k místu, kde její maminka stála jen před pár minutami. Čekala, že ji na tom nyní prázdném místě každou chvíli znovu uvidí. Jakkoliv to znělo bláhově, byla si jistá.
Vzduch se zavlnil, čas se na chvíli odklonil od svého obvyklého směru. Plynul naopak a všechno se vracelo zpátky spolu s ním, až nakonec děvčátko zůstalo stát tváří ke známé ženě, která hovořila se svou přítelkyní. Nehledala jej. Ještě ne. Měla přece Barborku pořád na očích.
Dítě si ručkami otřelo obličej. Konečně mámu našlo, v duchu zajásalo a pro jistotu se na elegantní dámu s tmavě červeným šátkem na kabelce pověsilo.
Žena na Barborku mrkla a jemně jí přejela dvěma prsty po vlhké kůži.
„Proč pláčeš, Barborko?“ zajímalo ji.
„Nepláču,“ prohlásilo děvče vzdorovitě, když jej máma vzala do náručí, „myslela sem, že sem tě ztratila.“
„Jsem tady,“ žena opřela tvář o čelo dívenky, „jsem tady s tebou.“
Zuzana Přívratská
Milovník cool i necool filmů, mytologie a knižní fantastiky, nenapravitelný přepisovač a dlouholetý autor příběhů do šuplíku. Po dlouhé pauze nakopla své stydlivé pozadí, postupně zveřejňuje a dokončuje i patnáct let staré projekty - spánkové deprivaci navzdory. V nejskrytějším koutě duše doufá, že náš přeplněný trh čeká právě na ni. Tajná fanynka young adult démoní literatury, korejských televiznich dramat a Sebastana Stana - aneb své guilty pleasure si nevybíráš, ono si vybere tebe. Její dílo konečně mezi vámi!
II.
S úlevou jsem vypadl z dveří klubu, mnul si bolestivé předloktí i klouby. Utrpěly, když jsem se ohnal pěstí. Znovu jsem porušil slib, který jsem ti dal.
Proč –? Proč se vždycky nechám strhnout? nadával jsem sám sobě. Přitom plán zněl jasně: Nevyčnívat.
Z podpaží jsem vytáhl šedý kabát a začal se do něj soukat, aniž bych se zastavil. Kráčel jsem rychle podél řady domů, klopy vytažené k uším, aby bránily chladnému zimnímu větru dostat se mi na zátylek.
Venku bylo šero. Pár bíle svítících lamp spoře osvětlovalo noční nábřeží. Tu a tam se z oblohy snesla sněhová vločka, na vlhké zemi ale vždycky rychle roztála.
Co teď? ohlédl jsem se, abych se přesvědčil, že mě nikdo nesleduje. Možná se přece jen nebudu muset stěhovat jinam. Zatím.
Žádní lovci v patách, žádnej podělanej strach o tenhle podělanej život. Jenže sám, neustále sám. Zlej sen, moje soukromá noční můra.
Mohl bych jít domů. Za pár hodin se stejně rozední, došlo mi při pohledu na oprýskané hodinky. Mohl bych jít spát.
Zkoušel jsem si představit, jak by to dopadlo: Ležel bych v tom chladném, temném podkroví bez oken, tupě bych zíral do tmy, na strop, který by na mě padal, stěny by mě chtěly udusit.
Deset měsíců na jednom místě, v jednom čase a prostoru. Což byl zřejmě rekord – z téhle perspektivy jsem si připadal téměř jako výherce „Šťastných deset“. I když v těch samozřejmě už dávno nikdo nevyhrává.
Ledabyle jsem minul odbočku, která by mě zavedla do postele – v té špelunce bych vážně zdechnul. Místo toho jsem pokračoval po tiché, promáčené silnici směrem k nádraží. Silné světlo reflektorů nad vzdáleným nákladním depem mě k sobě podvědomě lákalo jako nedosažitelné slunce.
Měl bych se vrátit a urovnat to? Začít jinak... nějak úplně jinak. Najít jejich slabinu, obelstít je, najít tě. Hlavou mi letěla spousta bláznivých nápadů. Všechny jsem bezezbytku zahnal.
„Jsi zbabělec,“ vynadal jsem si a kopl do kamene, který mi stál v cestě, jako bych to říkal jemu. Nebo to říkal on mně? Dlaní jsem si promnul unavený obličej.
Jasně, že jsem zbabělec. Kluk, co odmítá dospět, co před vším jenom utíká a vymlouvá se přitom na slib, který jsi mě donutila ti dát. Kdyby to bylo obráceně... kdyby mě chytili, dodržela bys ho? Nehledala bys mě? Pochybuju, Báro, vážně o tom pochybuju.
Šel jsem ještě nejméně čtvrt hodiny. Potkal jsem několik obrněných aut, před nimiž jsem se skryl v postranní uličce, a zatoulanou kočku, která pronikavě zaprskala, jen mě spatřila.
Taky si myslí, že tu nemám co dělat? Koneckonců, kočky se vždycky v mé přítomnosti chovaly trochu zvláštně. Nebo se chovaly prostě jako kočky?
Pokračoval jsem chvíli podél kolejí a zastavil se až ve stínu průjezdu vedoucího na dvorek nádražního domu. Mříž byla zamčená, zapečetěná policejní páskou. Opřel jsem se zády o zeď a ruce zabořil do hlubokých kapes.
Zkřehlými prsty jsem si ubalil cigaretu, odhrnul si vlasy z čela, vložil si retko mezi rty a vytáhl zapalovač. Pára, která se už dříve tvořila u mých úst, se změnila v kouř. Znovu jsem potáhl a sedl si na patník na nároží.
Kdybys konečně udělal něco pořádně, možná by ses nemusel sám před sebou stydět. Ani těm vojclům, když už ti to ujede, nedokážeš zatopit tak, jak by si zasloužili, nadával jsem si.
Jasně, moh bych u toho umřít. Co už. Mohli by mě chytit – a to znělo o dost hůř. Už jsem to zažil. U Ingrid, u Matese, u tebe. Píchali jsme do vosího hnízda a skončili tak, jako všichni před náma.
Nikdo samozřejmě přesně nevěděl, kam lidi mizí. Fakt byl, že mizeli. Při domovních prohlídkách, cestou ze hřiště… Mizeli v hlubinách státního aparátu. Každý, kdo jen trochu dokázal nahlédnout za závoj prostoru a času, se nakonec stal lovnou zvěří.
Jenže doby, kdy mi na tom záleželo, jsou pryč. Ten luxus je pryč. – Ne. Když jde o kejhák, není prostor na hrdinství.
A tak jsem všechny opustil, odešel od rodiny a vzdal se veškerých nadějí. Abych se mohl vymazat a nenávidět se. Nenávidět tuhle shnilou parodii na život. Stát se samotářem, zbabělcem bez vyššího smyslu.
Tak proč se své existence držim jak batole mámina prsu? Copak můžu ještě někomu prospět? Vážně jsem o tom pochyboval.
–
Všiml jsem si jí, když jsem típal svou třetí cigaretu. Zjevila se z prázdna, vystoupila jako přízrak z noční mlhy.
Zastavila se na peróně – asi sedmdesát metrů ode mě. Drobná, asi dvacetiletá dívka se krčila ve slabé bundě, ruce zkřížené u pasu. Tiskla svůj trup pevně, jako by se bála, že se rozpadne.
Zlomená, napadlo mě. Kdo to asi je? A co přimělo mladé děvče přijít uprostřed noci na opuštěné civilní nádraží? Nebojí se, že ji chytí? Proč nejde spát? Nemůže? Nechce?
V dálce zahoukal vlak. Blízký železniční přejezd se začal s rachotem uzavírat.
Na co čeká? Nezastaví. Nikdy nestaví. Už skoro rok, však to musí vědět. Musí vědět, že je všechno jinak. Nic už není jako dřív.
Stála téměř nehnutě na protějším nástupišti. Hleděla vstříc blížící se záři. Kdo ví, na co myslela. A na co jsem myslel já.
Dál jsem seděl jako v mrákotách, jako by se mě její osud netýkal. Už ji nešlo zachránit. Teď a tady bylo pozdě. Semknul jsem víčka.
Bohové – mohl bych ji zkusit zadržet, měl jsem čas. Měl jsem... strach. Kdyby znovu stála tam, co předtím, kdyby jí vítr opět cuchal hnědé pokroucené vlasy, kdyby jí něco vykouzlilo na její bezvládné tváři zapomenutý úsměv… ztratil bych na čas svou záruku, svou tajnou uličku k přežití.
Byl jsem si jistý, že se hezky směje. Smála. Dřív.
Srát na to.
Zaťal jsem zuby a v hlavě se mi zvířily myšlenky, vzpomínky se hemžily, kroužily v kruzích a pomalu utvářely rychle pulzující tornádo. Napůl neochotně jsem se začal vracet ve svých stopách zpět. Teprve když se svět kolem přestal houpat, váhavě jsem otevřel oči.
Seděl jsem dál na nároží blízko kolejí, pod botou pouze jeden nedopalek cigarety. Super, právě jsem kvůli pár minutám promrhal desetiměsíční cestu zpět. Teď to ještě nepodělat.
III.
Z perónu vyhlížela vlak, z tváří si utírala slzy. Cítila se křehká, nesnesitelně zranitelná. Už toho měla dost, přála si, aby to přestalo. Už to nebude dlouho trvat.
Všimla si, že se k ní kolejištěm blíží vysoká mužská postava. Hubený mladík s bledou pletí, ostrými rysy a tmavými rozcuchanými vlasy. Ruce zabořené v moderním šedém kabátě. Jak se soustředil, aby nešlápl mimo pražce, ofina mu spadla do čela a zakryla mu oči.
Vzpomněla si, že v příbězích někdy smrt přichází v různých podobách. Neměla by být personifikace té její ošklivější? Ale smrt je krásná. Musela být. Dívka se krátce zamračila na nezvaného diváka svých posledních chvil. Odvrátila se. Popotáhla.
„Slečno?“
Celá sebou trhla. Nečekala, že na ni promluví. Měla ho za další mlhavou postavu, kterých cestou sem minula desítky. Nikoho nezajímala.
„Slečno, jste v pořádku?“ ptal se zdvořile a mhouřil oči. Jeden ze světlometů tyčících se nad dva kilometry vzdáleným depem ho mírně oslňoval. Stál opodál, uprostřed kolejí čelem k ní. V obličeji nakloněném na stranu zkoumavý, lehce ustaraný výraz. Opravdu se o ni strachoval? I kdyby jí chtěl ublížit, co na tom už záleželo.
V pořádku? Mohla by znovu být? Brzy jí bude dobře.
„Slečno!“ vykročil směrem k ní.
„Já,“ bezděky couvla a jemným posunkem jej přiměla, aby se víc nepřibližoval.
„Nevím,“ přiznala. Měřila si mladého muže pohledem a rozpačitě si mnula loket. Nepočítala s tím, že by ji tu mohl někdo vyrušit.
„Tady už nic nestaví. Možná tu čekáte zbytečně.“
„Možná,“ pronesla dívka téměř neslyšitelně.
„Mohu vám nějak pomoct?“ chtěl jít za ní, ale ona se opět vzdálila.
Chvíli na sebe jen hleděli. Pronikavost mladíkových šedých očí dívku na okamžik uhranula.
„Mám odejít?“ zeptal se.
Téměř neznatelně zakroutila hlavou. Proč vlastně? Pořád jí připadal jako přízrak. Možná je tu opravdu od toho, aby jí pomohl dostat se tam, kam míří.
„Posadím se tady, ano?“ ukázal na hranu nástupiště těsně u svého boku.
Mlčela. Nic nenamítala.
Ticho prolomilo vzdálené houkání blížícího se vlaku. Už jede.
Dívka zaváhala, už si nebyla tak jistá. Nebyla si jistá, jestli to dokáže. Má ho poslat pryč? Už je pozdě. A přece nechce, aby ji opustil. Jen ať se dívá. Přikročila k okraji a snažila se dohlédnout tmou tak daleko, aby zachytila reflektory blížící se lokomotivy.
„Prosím, neskákejte,“ zašeptal přímo za jejími zády.
Chtěla uskočit. Vrhnout se do kolejí. Vlak už dojel skoro na dosah.
Její ramena sevřely mužské ruce a nedovolily jí utéct. Zmítala se, naříkala, ječela, kopala. Mladík ji nepustil. Táhl ji za sebou doprostřed nástupiště. Snesl několik špatně mířených ran, obrátil dívku čelem k sobě a zamkl ji v prostoru mezi svými pažemi. Jemně, ale dostatečně pevně, aby mu nemohla uniknout.
Zvedl se vítr. Nákladní souprava prosvištěla nesmírnou rychlostí kolem nástupiště. Za okamžik nádraží znovu utichlo.
Bezmocná dívka začala vzlykat a zhroutila se do náručí neznámého muže. Díky oblečení nasáklému kouřem voněl velmi povědomě. Trochu ji to uklidnilo. Zůstala zakleslá v jeho objetí, i když sevření povolil, a celá se třásla.
IV.
Bohové. Co to dělám, nevěřícně jsem si odfrkl a na moment tak z nosu vyhnal známý pach vlhké omítky. Visací zámek, který dosud udržoval vchod do domu zamčený, jsem ukryl do kabátu.
S vědomím, že toho budu později litovat, jsem zmrzlou dívku táhl vzhůru po potemnělých schodech prázdné dvoupatrové budovy. Na cestu jsem nám přitom svítil slabou kapesní baterkou o velikosti kobylky a síle světlušky.
Poté, co se ze svého nevydařeného pokusu o sebevraždu trochu uklidnila, se nechala překvapivě snadno přemluvit k chůzi. Pohled jí ztvrdl, nos měla stále hodně červený – což zvláštně kontrastovalo s jejíma jasně modrýma očima.
Cestou nebrečela. Kdyby ano, nejspíš bychom nezvládli projít okolo jediné hlídky. Stačil jeden snaživec s detektorem Návratu a celá tahle moje pošahaná hrdinská akce by vzala za své. Na to, aby odhalili tenhle hrdelní zločin spáchaný jen před pár minutami, by fízláci ani nemuseli mít k dispozici extra nový model. Dobře by posloužil i pět let starej krám.
Konečně jsme se dotrmáceli k oprýskaným dveřím vedoucím na půdu. Strčil jsem své apatické garde dovnitř o něco jemněji než prve do vrat ve dvoře.
„Tudy,“ ukázal jsem do tmy bludným světlem ukrytým v mé dlani a zároveň dívku tím směrem tlačil rukou umístěnou vprostřed jejích zad.
Teprve když jsem za námi zaklapl podomácku vyrobenou závoru a opatřil ji kladkou, oddechl jsem si.
„Klíč nechám v zámku,“ řekl jsem, i když jsem si nebyl jistý, jestli holka poslouchá, „záchod je o patro níž v bytě napravo.“
Stiskl jsem tlačítko na přenosné lampě, odložené na stolku vedle dveří. Malá baterka za slabého cvaknutí dopadla na dno kapsy kabátu, který jsem si automaticky svlékl.
Můj host zatím stál uprostřed místnosti, přesně na místě, kde jsem ho odložil, a klepal kosu. Jako malé odvržené štěně. Povzdechl jsem si. Místo abych své svršky pověsil na opěradlo židle, přistoupil jsem k dívce a bez pardonu jsem ji do svého kabátu zabalil.
Tak co s tebou. Ve světle vypadala trochu starší. Pomněnkové oči mandlového tvaru rámovala slzami podrážděná kůže, na úzkém nose se krčilo několik sotva viditelných pih. Do čeho jsem se to, u všech bohů, zase namočil.
Z ničeho nic se začala naklánět k mému obličeji. Instinktivně jsem ji od sebe odstrčil. Začervenalým obličejem děvčete se rozlila vlna překvapení.
„Kvůli tomu jsem tě sem nebral,“ vysvětlil jsem hned. Ne, že by nebyla hezká. Ale své pravidlo ‚nespat s uslzenýma holkama‘ jsem nechtěl porušit ani tak.
„Tak proč?“ zeptala se ta bosorka zmateně. Zabalená v cizím oblečení – a s vlasy v barvě na pomezí hnědé a rudé – vypadala jako páreček v županu z listového těsta.
Potlačil jsem úšklebek a bezděky se podrbal na zátylku. No, proč vlastně?
„Měla by ses zahřát. Posaď se, udělám ti čaj.“
Poslušně se odebrala k jediné židli v místnosti.
„Ještě jedna věc,“ napadlo mě, jen co jsem z balíku vyprostil láhev s vodou, „můžu ti nějak říkat? Kdyžtak – já jsem Vítek.“
Kysele se na mě usmála, jako bych řekl něco nepatřičného.
„Bára,“ odtušila jen.
Uh… Mám já na vás štěstí. Dobře, no tak teda Bára číslo dvě.
V.
Bára ležela na úzké matraci vedle svého zachránce a stále k sobě tiskla jeho šedý kabát vonící kouřem. Hodil se k němu, hodil se k jeho očím – k duhovkám barvy cigaretového dýmu – hodil se k němu víc než jeho jméno.
V šeru hypnotizovala siluetu mužských zad, která jí nastavil poté, co rozhodl, že je čas jít spát. Nerozuměla tomu. Jestli ten divný kluk neztělesňoval jejího průvodce smrtí, tak kdo to měl být? Jakou roli má v jejím životě hrát?
Milenec se z něj nerýsoval. Pokaždé, když se ho pokusila na tuhle cestu svést, odbočil, utekl. Litovala, že mu není dost dobrá ani na jednu noc. Docela ráda by se nechala unášet jeho doteky, s úlevou by se topila v jeho divně světlých očích. Jen aby nemusela myslet, aby mohla aspoň na nějakou dobu zapomenout.
Měla v jeho přítomnosti zvláštní pocit. Jako by se odněkud ozývala stará dětská říkanka. Sálalo z něj něco známého, co sama pohřbila dávno ve svém nitru. Něco, k čemu se toužila přitulit. Být zase v bezpečí.
Jak to jen říkali? Že potenciál mají všechny děti?
Jenže proč museli odvézt zrovna její brášky? A proč ji vykopli na ulici, když se nabízela za ně. Ale to přece víš, ty huso, napomenula se. Protože jsi jim k ničemu. Zapomněla jsi to. Jako všichni dospělí. Jenže – možná ne všichni.
Byl jen neobyčejně všímavý, nebo se za jeho zásahem na nádraží skrývalo něco víc? To, jak žil, rozhodně nasvědčovalo pletkám s vrchností. Skrýval se. To bezpochyby.
Pokud je to pravda, pokud má důvod je nenávidět, stejně jako já… tu myšlenku vytřásla z hlavy, aniž by ji dokončila. Nikdo proti nim neměl šanci. Nikdo.
VI.
Tak tohle v plánu nebylo. Pomalu jsem nasál vůni jejích vlasů. Leželi jsme nazí pod dekou a odmítali jeden druhého pustit z objetí.
„Voníš mi po skořici,“ přiznal jsem se.
Uchechtla se. Přede mnou se mihl vodopád hnědých pramenů, ze kterých vykoukla její tvář. Úsměv ale k jejím modrým očím nedosáhl.
Vztáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po spánku. Ochotně se do mé dlaně opřela jako do kolébky. Znovu se ke mně naklonila a políbila mě. Dotek jejích rtů byl elektrizující. Naprosto jsem svůj předchozí nedostatek zdrženlivosti chápal.
Skoro to vypadalo, že se opět necháme unést samotou, touhou po těle toho druhého, touhou po rozkoši. Vtom se ode mě odlepila a chvíli si mě provokativně prohlížela, jako by uvažovala o tomtéž.
„Mám hlad,“ vypadlo z ní nakonec.
Rozesmál jsem se. Jedna nula pro Báru číslo dvě.
„Něco vyrobím.“
–
Jen co jsem nám naservíroval horké instantní nudle, zaslechl jsem kroky mimo byt.
Do prdele. Posunky jsem poslal již oblečenou Báru do zadní části místnosti a přes svůj černý svetr jsem si přehodil kabát. Bušení na dveře na sebe nenechalo dlouho čekat.
Odsunout dekl nad světlíkem pod námi, spustit se po tlustém laně až na dno temné komory. Bludné světlo chycené mezi zuby, Báru na očích. Čekat, až závora na dveřích o dvě patra nad námi povolí.
Křach!
A skrz byt v přízemí ven. Přímo do náruče tlupy lovců. Nedalo se nic dělat. Šli na jistotu. Byli jsme v pasti.
–
Jeden z mužů oděných v černém mým směrem zvedl malý přístroj, který okamžitě začal blikat o sto šest. Chlápek přimhouřil oči, jak se snažil něco vyčíst s displeje.
„Á, pan Herman. Docela dlouho jste nám unikal, že, Vítku?“
„Vidím, že ste získal novou hračku,“ ušklíbl jsem se. Databáze hledaných v detektoru Návratu byla novinka. Hádám, že i dosah poladili, když ze dvora dosáhl až na půdu dvoupatrové budovy.
„A ty přítelkyni,“ inspektor namířil detektor směrem ke krčící se Báře, „slečna Barbora Andělová.“
Andělová? Ta je tak maximálně mým andělem smrti.
„Je to jen pár týdnů, že? Jonášovi i Tadeášovi moc chybíte. Budou rádi, že vás zase uvidí.“
Báře po tváři přeběhl děs.
„Jak to myslíte?“ napřímila se, „řekli mi, že jsou oba mrtví.“
„Ou, hups. Chybička. Nejspíš zapomněli rozhovor s vámi zapsat do hlášení. Tak jako tak jdete s námi. A co se týká vás, pane Hermane,“ lovec namířil detektor zpět na mě, jako by to byla zbraň. Už mně s těma inovacema lezou krkem, „je mi to líto, ale zdá se, že jste nadělal až moc potíží.“
VII.
Znovu jsem ji držel ve svém náručí. Až na to, že toto objetí bylo naše první. Už se netřásla ani se mi nesnažila vysmeknout. Popotahovala a visela na mně celou svou vahou jako hadrová panenka. Nikde ani stopy po vlaku, pod který jsem jí zabránil skočit. Už dávno zmizel v temné dálce.
Kéž bych jí mohl dopřát čas, který potřebovala. Jednou jedinkrát, naposledy jsem nasál omamnou vůni jejích vlasů, než se mi podlomila kolena. Ostrá bolest v oblasti levého boku k mému překvapení nezmizela ani po Návratu. Neochotně jsem strhl Báru s sebou na chladný, mokrý beton nástupiště.
„Kurvy,“ ulevil jsem si. Lovci opět předčili moje očekávání. Zatímco já jsem seděl v noře jako zbabělá krysa, přišli na způsob, jak obejít zákonitosti času.
„Co –? Cože?“ vysoukala ze sebe dívka přes potůčky slz. Sebrala poslední síly, odtáhla se. Sykl jsem bolestí, když se o mě přitom opřela.
Nemám šanci jí to všechno vysvětlit. Musí na to přijít sama. Musí odtud pryč. Donutil jsem se pohlédnout do jejích uslzených, zmatených očí. Kéž bych je někdy viděl se smát.
Snažil jsem se zklidnit svůj dech, tentokrát se mi nepřerýval rozkoší způsobenou jejími polibky.
„Jsou naživu – oba,“ řekl jsem, jak nejpevněji jsem dokázal, zatímco má levačka snaživě tiskla místo, kudy z mého těla v tempu vytékala teplá krev. Aspoň něco hřejivého na téhle noci, „u-tí-kej.“
Reklama
foto: Zdeněk Strnad / Midjourney, zdroj: Autorský článek
