Všechny postavy jsou vymyšlené, nemají korelaci s reálnými lidmi. A nic proti městu, kde se tohle všechno odehrálo. Jenom tak radši pro sichr, chápete.
-Sigrid
Pavlína Čížková
Všechno to začínalo v mých nedobrovolných asociálních epizodách během dospívání, kdy jsem začala tvořit svoje vlastní světy plný kosmu a čehokoliv, co nejsou lidi. Postupně se můj život i vkus ale vybarvili tak, že píšu hlavně o lidech. Nejraději zasazuju osudy hlavních postav svých literárních výtvorů do prostředí, který má co dočinění s anti-utopií, dystopií, post-apem, sci-fi a klidně i klasickým fantasy, ale hlavně cyberpunkem. Žiju skrze svý texty v těch futuristických civilizacích pravidelně a fanaticky, ale největším tajemstvím je, že do nich potají beru své milované přátele. Většina z nich ale odmítá číst knihy, takže se to nikdy nedozví.
„Seš v pohodě?“ zeptala se Datura.
„Nic to není, za chvíli jsem na nohou,“ odpověděla a prohlédla si viníka stojícího, byť nyní už ležícího za jejím bolavým pantem. Něco mu vypadlo z kapsy. Natáhla se a sebrala matně hnědý poškrábaný motýlek. Pohodila si s ním v ruce a sama sebe nadchla tím, že si ještě pamatuje, jak takový nůž stylově otevřít a zase zavřít. Přiblížila si čepel k obličeji – zdála se být pěkně ostrá.
„Tak tohle si necham,“ prohodila, a aniž by cokoliv dala najevo, zalil ji studený pot ze zjištění, že byla by Datura bývala nezakročila, asi by se ji právě tímhle pokusil ubodat, „dobřes‘ mi zachránila prdel.“
„To k tomuhle všemu patří,“ Datura si povzdechla a přitom, co vstávala, otřepávala si bordel z oranžový mikiny a v duchu počítala těla vyřízených nešťastlivců. Jeden se choulil u obrubníku oddělující chodník od neudržovanýho trávníku, torzo druhýho zůstávalo nehybně obmotaný kolem nahnutý a posprejovaný dopravní značky, třetí se rozcabeně vyvaloval přímo uprostřed přechodu pro chodce a čtvrtýho Sigrid právě zbavila nožíku, který si zastrčila do kapsy.
Dnes se akce rozhodně nechýlila ke konci. Jelikož nechaly ze scény utéct dva živý, první, za kým tenhle zbytek běžel, musel logicky být jejich nadřízený, kápo, velitel. Jakkoliv tomu chtěli říkat. Sigrid a Datura si na tuhle postapokalyptickou gangovou hierarchii nehrály.
Jejich existence nikdy tak strašně moc nepozbývala tíhy, jako v totálně zhrouceným světě – prostě se staraly o barák ve vesnici sousedící s městem, ve kterým se právě teď rozhodly prolévat krev, protože kdyby tak neučinili, někdo by dozajista brzy prolil tu jejich. Problém nicméně tvořila skutečnost, že to zmíněný město dokázalo vychovat parchanta i z nejjemnější duše na světě. Člověk mohl odjet tisíce kilometrů daleko, a nátura s příběhy Hořovic stejně zůstaly vpáleny hluboko do jeho nitra. Proto se Sigrid s Daturou ani nikdy nepokusily někam daleko uniknout.
Ještě před týdnem seděly za orosenýho mlhavýho rána na verandě a vedly jednu z těch konverzací.
„Vypadneme odsud, ne?“ Ptala se Datura, přičemž se jemně nakláněla tam a zpět v houpacím křesle a obsesivně si snažila urovnat svou havraní ofinu, „Max a Chloe taky nezůstaly dřepět na jednom místě. Vždycky jsme chtěly bejt jako ony, neztrácíme tady čas?“
Jenže Sigrid věděla, že tohle nebyla Arcadia Bay, a ani jedna z nich neuměla vracet čas.
„Ne, dokud žije. Bude mě hledat, dřív či později,“ Fialovovlasá punkerka svírala teplý čaj v dlaních a netušila, že celkem věrohodně předpovídá budoucnost, „nechci tuhle nákazu šířit dál než je potřeba.“
A teď stály tady, a čekaly, až ona nákaza konečně po několika letech ukáže svůj obličej.
Z dálky přiburácel zvuk motoru. Sigrid se vyšvihla na nohy a chytla Daturu za ruku. Krátce se políbily. Mrazivý tušení se brzy změnilo v obraz bílý zablácený ostudy všech Citroënů mířící do ulice obklopený dávno opuštěnými zruinovanými bytovkami. Vůz zastavil dobrých patnáct až dvacet metrů od dívek, a tak Sigrid ještě stihla popojít k jedný z rozpadajících se budov a sebrat cihlu ležící u základu zdi. Následně se vrátila zpět k Datuře. Cvaknutí otevírajících se dveří auta za sebou nikdy nezanechalo hlasitější ozvěnu.
Z místa řidiče vystoupil vysoký muž. Vítr cuchal jeho pruh blonďatých vlasů tyčící se mezi vyholenými stranami hlavy.
„Jak dlouho jsi ho vlastně neviděla?“ Prohodila Datura.
„Devět let,“ odpověděla. V hlase jí zabrnkala struna agrese probouzející se z roky trvajícího spánku, „nechyběl mi.“
Datura jen vypustila chápavé „hm“. Chlápek za sebou zabouchl dveře, čímž uzavřel i brány k jakémukoliv způsobu, jak z nadcházejícího konfliktu vycouvat. Rozhlížel se po svých padlých kamarádech, ale neprojevil jedinou emoci lítosti. Místo toho se mu hnusácky pozvedl pravý koutek úst, jako by si scenérii plnou utrpení a vytrácejících se životů užíval, jako by mu přišla snad i vtipná.
Dlouhými a pomalými kroky se blížil k dívkám. Černý úzký džíny vytvářely iluzi, že jsou jeho protáhlý a hubený nohy ještě protáhlejší a hubenější. Když si Sigrid z dálky všimla záblesku jeho bledě modrých očí, zvedl se jí žaludek. Hořký sliny sbíhající se po pomstě už nešlo zastavit. Vydala se mu naproti.
„Tak jsem slyšela, že sis se mnou chtěl vyřídit účty, Werdere,“ nahnula hlavu ke straně. Držení cihly v jediný ruce jí z nenadání přestalo připadat namáhavý, „škoda, že jsme se k tobě dostaly dřív my, než ty k nám.“
„Moje malá holčičko,“ slizký úsměv jej neopouštěl, přičemž natáhl paži k dívčině tváři, jako by ji chtěl pohladit. Plesk. Volnou rukou ji odrazila a ryzí pobouření v jejím obličeji se prohloubilo do chladný grimasy. Jednou jedinkrát nemrkla.
„Chcípni.“
„Notak, ty víš, že si se mnou nemůžeš měřit síly,“ nahlédl jí přes rameno, „a ani ta feťačka ne. Stalo se přesně to, co jsem ti říkal, že se stane, viď? Naučila tě brát drogy?“
Sigrid zabrněla ruka, ale spolkla každou emoci, která by ji v tu chvíli mohla vyvést z míry. Vztek z ní ale vyloženě planul. Nic z toho nebyla pravda, ale ona tu nestála od toho, aby ho o čemkoliv přesvědčovala. Místo toho se krajně nechala nakazit jeho zvráceností a od srdce se zasmála.
„Já si s tebou síly měřit nemůžu, ale tahle cihla určitě jo.“
Napřáhla se s míněním naložit jeho na první pohled jemnýmu obličeji pořádnou dávku plastický chirurgie, a máchla. Werder se skrčil, nabral ji a povalil na zem. To byla ta chvíle, kdy se do šarvátky připletla Datura – skočila mu na záda a loktem skřípla hrdlo, čímž odtrhla váhu jeho těla ze Sigrid. Z pohledu třetí osoby musela rvačka vypadat jako chomáč lidských těl polapených v chaosu.
Datura s Werderem se odkulili stranou, zatím co se Sigrid snažila vzpamatovat z dalšího pádu na zem. Když otočila hlavu, aby se podívala, jak situace vypadá, tělem jí prosvištěla další střela adrenalinu. Klečel nad Daturou, držel ji pod krkem a vší silou tiskl k zemi. Snažil se ji uškrtit, a Sigrid se před očima na zlomek sekundy blýsknula vize minulosti, ve který tam místo Datury ležela právě ona. Tohle. Tohle ji přesvědčilo, že ho dneska prostě zabije. Vysápala se na všechny čtyři, vrhla se k nim, pozvedla cihlu k nebesům a pak ji vší silou zarazila Werderovi mezi žebra.
Jeho bolestný heknutí pro její sluch představovalo sladkou serenádu těch zvukově nejmalebnějších orchestrů. Svalil se a začal se plazit pryč od Datury. Ta akorát párkrát vystřídala sýpání s chrchláním šedesátiletýho kuřáka. Sigrid se jedním krokem dostala mezi ni a Werdera.
Už se k ní nepřiblíží ani na krok, pomyslela si, ale přesto litovala, že ho netrefila přímo do páteře. Když někdo někoho přetáhne těžkým předmětem přes záda ve filmech, běžně ho prostě znehybní nebo mu přerazí vaz. On se ale furt plazil, byť třeba se zlomenýma žebrama. Furt se snažil přežít, a víc než to.
Přiběhla k němu a pořádně ho nakopla do boku. V ten moment se Werder ze zesláblýho raněnýho chudáka proměnil ve stratéga plnýho skrytý síly, popadl ji za kotník a strhnul k zemi. Sigrid se mu sápala po obličeji a on dělal všechno pro to, aby její zápěstí udržoval co nejdál od svých tváří.
„Holčičko prosím, nechci ti ublížit,“ nadzvedl obočí a na čele se mu zkřívaly smutný vrásky. Nebyly ale upřímný, stejně jako každý jeho pokus o empatii.
Křik. Řev plný absolutní, nefiltrovaný nenávisti, kterou v sobě Sigrid dusila už od svých patnácti let.
„Rozkoušu tě na hovna ty parchante!“ Zařvala z plných plic.
Nevěděla, kde v sobě sebrala sílu k tomu přetlačit ho a svalit na záda, ale zároveň ji to ani neděsilo. Tvrdě dopadl, načež se na něj hbitě vyšvihla. Ještě nebyl čas vytáhnout eso z kapsy, přestože každou sekundou, kterou jejich souboj protahovala, snižovala svý šance na úspěch. Čapla ho za límec plandavýho černýho trika a svou druhou dlaň semkla do křečovitý pěsti.
První. Druhá. Sázela pěsti, jako by se učila přímo v hospodských rvačkách. Třetí už ale nezasadila. Werder zastavil její pěst svým vlastním úchopem těsně před obličejem a jedním pohybem obrátil karty ve svůj prospěch. Sigrid teď ležela pod ním a snažila se mu za každou cenu vzepřít. Z delirický potřeby zmasakrovat mu ksicht vystřízlivěla až ve chvíli, kdy ucítila kapku krve z jeho rtů dopadnout na svou bradu. Ta pomalu stékala níž a níž, dokud se na Sigridině krku nesetkala s ostřím nože.
„Ty jsi stejně narušená jako před devíti rokama,“ zakňoural lítostně, byť v jeho podání se slova spíš podobala chvále. Provokoval, aniž by tušil, že každou, soudě dle Sigridina dojmu, stupidní a manipulativní prupovídkou, jen rozdmíchává oheň vařící její už tak žhnoucí krev.
„Jo, kurva by mě zajímalo, kvůli komu,“ stiskla mu zápěstí. Nešlo ale o nic víc než odlákání pozornosti od čehokoliv, co se odehrávalo mimo jeho zorný pole.
„Já se ti jen snažil pomoct,“ zvýšil hlas a zatřásl rukou držící nůž u dívčina krku.
Náhle svět ztichl. Země se snad přestala točit. Nikdo nevydal ani muk; ani Datura, která tomu všemu jen hypnotizovaně přihlížela. Tak nějak tušila, že by do jejich drastickýho, ale přece jen celkem soukromýho argumentu neměla vstupovat. Všechny tři zalilo nejslastnější ticho světa, dokud se mu Sigrid nezakousla do tepen slovním ekvivalentem jedu černý vdovy.
„Ty ses mi snažil pomoct?“ Ujistila se udýchaně tím, o čem se ji i po všech těch letech stále snažil přesvědčit. „Čím? Jak? Zneužíváním? To byla tvoje pomoc?! Ty pokusy o vraždu byly pomoc?! Já byla jenom dítě!“
Po čepeli motýlku se vydaly na cestu rubínový potůčky, ale tady Sigrid nekončila. Čepel vytáhla, a znovu zabořila. Druhý bodnutí. Třetí. Čtvrtý. Pátý. Šestý. Tentokrát už ji neměl kdo zastavit. Jen co jí ostří zmizelo z hrdla, odstrčila Werdera od sebe a nechala ho svalit se na cestu stejně prašivou jako byl on sám. Skončil na boku přímo vedle chodníku, ale ona se nad něj opět vydrápala. Po tvářích se jí valily horký výtrysky rozpolcených pocitů. S každým prudkým pohybem zuřivě zavzlykala. Zabořila mu prsty do roztřepených vlasů, vytáhla jeho hlavu do vzduchu a záhy ji přirazila k obrubníku, a pak znova a znova. Pustila se, až když ji za ramena popadla Datura a jedním trhem od něj oddělila.
Sigrid sklopila zrak na svý zakrvácený ruce. Vztyčila se nad ním, popošla o pár kroků vzad a motýlek odletěl hodem o několik metrů dál. S hrůzou pozorovala muže svíjejícího se v nervových záškubech a marných pokusech to všechno rozdejchat. Pozvedla roztřesenou dlaň a zakryla si ústa.
„Moh tě fakt jednoduše zabít, víš,“ Datura jemně přistoupila ke svý přítelkyni a opatrně ji chytla za volnou rozehřátou dlaň, „bála jsem se, že když ho začneš bodat, podřízne tě.“
„Já nevím,“ Sigrid se obrátila celým tělem k Datuře a pokrčila vyděšeně rameny, „proč to neudělal.“
„Asi to… nečekal?“
„Měla bych bejt mrtvá,“ rozbrečela se zase, „už od patnácti jsem měla bejt mrtvá. A od teď taky.“
„Tohle už bylo naposled,“ objala Datura punkerku, „potřetí už tě nebude moct skoro zabít.“
Ten den v Sigrid zanechal nevyléčitelný zánět nejrůznějších emocí, nočních můr, pochybností a otázek zabývajících se morálkou, existencí, odpuštěním, a animalistickou stránkou psychiky, která dřímala v každým z nás. Jedna důležitá skutečnost však přebíjela to vše:
válka skončila. Mohly si sbalit kufry, nasednout do Datuřiny stříbrný škodovky a vypadnout.
Reklama
foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek
