Strach s lidskou tváří. Proč dáváme smrti lidskou podobu a katastrofám jména?

Personifikace je přirozenou lidskou vlastností. Pojmenovávat naše strachy a potenciální hrozby je automatickou reakcí na nepředvídatelné události, ve většině případů naštěstí neškodná. V některých případech ale může vést k podcenění skutečného rizika, které v danou chvíli hrozí. Vše závisí na tom, jaké konkrétní postavy vytvoříme a jaké jim propůjčíme vlastnosti.

Podle sebe soudím tebe

„Mezi lidmi existuje všeobecná tendence považovat všechny bytosti za podobné sobě samým a přenášet na každý předmět ty vlastnosti, které důvěrně znají a kterých jsou si u sebe vědomi,“ napsal skotský filozof David Hume ve své knize Přirozené dějiny náboženství a rozmluvy o náboženství přirozeném z roku 1757.

Hume tvrdil, že lidé se tímto způsobem vyrovnávají s všudypřítomnou nejistotu světa a s tím, co se vlastně může všechno stát. Tuto nejistotu popsal jako „neustálé napětí mezi životem a smrtí, zdravím a nemocí, hojností a nedostatkem, které jsou mezi lidský druh rozděleny z tajných a neznámých příčin.“

Geometrické tvary neměly nakreslené žádné obličeje ani končetiny a ani mezi sebou žádným způsobem nekomunikovaly. I tak ale většina účastníků experimentu popsala své zážitky z filmu způsobem, v kterém jednotlivým útvarům přiřadili různé osobnostní profily.

Tato tvrzení ale zůstala čistě teoretická až do 40. let 20. století, kdy Fritz Heider a Marianne Simmelová ze Smith College v Massachusetts provedli ikonický experiment, který Humeovy myšlenky potvrdil.

Zamilovaný trojúhelník

Experiment spočíval v tom, že účastníkům byl puštěn krátký animovaný film. V tom se po obrazovce pohybovaly tři geometrické tvary, a to větší trojúhelník, menší trojúhelník a kruh. Kromě tří tvarů se ve filmu nacházela pouze krabice, do které spolu v jednu chvíli menší trojúhelník a kruh zaplují.

Geometrické tvary neměly nakreslené žádné obličeje ani končetiny a ani mezi sebou žádným způsobem nekomunikovaly. I tak ale většina účastníků experimentu popsala své zážitky z filmu způsobem, v kterém jednotlivým útvarům přiřadili různé osobnostní profily.

Jeden z nich například zápletku interpretoval tak, že trojúhelníky mezi sebou soupeří o přízeň kruhu, přičemž větší trojúhelník má představovat agresivního a lstivého padoucha. Většina účastníků výzkumu se mimo jiné shoda na tom, že větší trojúhelník byl muž, a stejně tak na tom, že děj se soustředil na spor mezi milostnými rivaly.

Někdy je to užitečné

Personifikace může podle všeho být v některých případech také prospěšná. Podle výzkumu Lili Wangové a jejích kolegů z Čeťiangská univerzity v čínském Chang-čou personifikace nemocí lidem přibližuje hrozící nebezpečí a zvyšuje pocit zranitelnosti. To člověka může motivovat k přijetí vhodných preventivních opatření.

Antropomorfismus by tak mohl být užitečnou taktikou v kampaních v oblasti propagace veřejného zdraví. I když by mohly být užitečné i vizuální podněty, Wang říká, že nemusí být jednoduché trefit se do vhodného tónu. „Důležitou obavou však je, že by vizuální náznaky mohly působit příliš animovaně nebo roztomile pro tak vážné onemocnění,“ dodává.

Někteří vědci navíc tvrdí, že naše antropomorfní sklony mohly dát vzniknout některým náboženským božstvům. To potvrzuje i zjištění, že pocity nejistoty pravděpodobně zvyšují víru v náboženské nebo paranormální postavy. I skenování mozku ukázalo, že tyto formy víry mají často stejné nervové základy jako jiné formy antropomorfismu.