Úzkost má tři podoby. Kterou zažíváte vy a jak se s ní vypořádat?

Stažený hrudník, potíže s dýcháním, pocit horka nebo knedlík v krku. To jsou některé z fyzických pocitů, které se pojí s úzkostí. Je to nepříjemné, strašné. Ale pro mnohé je to téměř každodenní realita. Případy úzkosti řeší už více než dvacet let psycholožka Jonice Webbová. „Úzkost je obecný pojem, ve skutečnosti má ale mnoho různých podob, velikostí a forem,“ píše Webbová ve svém textu pro Psychology Today. V něm také popisuje několik příběhů, na nichž ilustruje, že způsob, jakým se úzkost vyvinula a jak byla zvládnuta, může vypadat zcela odlišně.

Roxanne měla úzkosti vždycky. Co si pamatuje, její dny byly vždy poznamenány pocity strachu a neklidu. Nyní má ale ještě větší potíže – stěhuje se totiž přes celou zemi, přechází do nové práce a nedávno se vdala. Roxanne ví, že kvůli všem změnám bude její úzkost mimořádně vysoká. Neznámé totiž snáší obzvlášť těžce.

Někteří lidé mají úzkostné sklony už v DNA. Mnohdy se totiž úzkost dědí z generace na generaci.

Shawn často pociťuje tlak na těle i v mysli. Po dlouhém pracovním dni, návštěvě rodičů nebo společenském setkání se cítí ztuhlý a napjatý. Shawn často říká, že je ve stresu, ale má problém určit proč.

Zoe vyrůstala v rodině, která si velmi cenila tvrdé práce a vzdělání. Na střední škole byla v basketbalovém týmu, taneční skupině a navštěvovala téměř každý kroužek, který se jí vešel do rozvrhu. Rodiče ji za samé jedničky každoročně odměňovali prázdninami a po domě hrdě rozvěšovali její vysvědčení a medaile. Teď, když je Zoe na vysoké škole, začíná přemýšlet nad tím, že má tendence pracovat až příliš mnoho. Chce si najít čas na odpočinek a užít si vysokoškolský život, jenže kdykoli se má jít bavit, pociťuje úzkost.

1) Genetika

Úzkost není pouze vedlejším produktem náročných zážitků. Ve skutečnosti mají někteří lidé úzkostné sklony už v DNA. Mnohdy se tedy úzkost dědí z generace na generaci. Právě to se podle Webbové pravděpodobně stalo Roxanne. Zažívá své vzestupy a pády a pozoruje, že se její úzkost zvyšuje během významných životních změn. Je to něco, co je její součástí od narození a bude pokračovat po celý život, dodává Webbová.

Pokud vaši rodiče při výchově nevěnovali pozornost vašim pocitům a citovým potřebám, zažili jste citové zanedbávání. Potlačovali jste své pocity, abyste se přizpůsobili. Potlačování emocí však neznamená, že zmizí – ve skutečnosti zůstávají uvězněny pod povrchem, číhají a čekají, až budou moct být propuštěny.

Jak to zvládnout: Pokud trpíte biologickou úzkostí a potřebujete nástroje pro její zvládání, zvažte návštěvu kognitivně-behaviorálního terapeuta a/nebo psychiatra. Nástrojů pro účinné zvládání úzkosti je mnoho. Webbová například doporučuje nepodléhat pokušení zabývat se vlastními úzkostnými myšlenkami. Další možností je podle ní soustředit se na přítomnost tady a teď.

2) Citové zanedbávání v dětství

Pokud vaši rodiče při výchově nevěnovali pozornost vašim pocitům a citovým potřebám, zažili jste citové zanedbávání. Potlačovali jste své pocity, abyste se přizpůsobili. Potlačování emocí však neznamená, že zmizí – ve skutečnosti zůstávají uvězněny pod povrchem, číhají a čekají, až budou moct být propuštěny. To vytváří napětí a neklid – jinými slovy: úzkost, upozorňuje Webbová. S pochopením svých emocí má podle ní potíže i Shawn. Náročné dětství ho donutilo postavit si mezi sebou a svými pocity zeď. V důsledku toho k nim nemá přístup, nedokáže je identifikovat ani prožívat, což vytváří zmatek, úzkost a fyzické napětí v jeho těle.

Jak to zvládnout: Pokud jste v dětství zažili citové zanedbávání jako Shawn, prvním krokem ke zvládnutí úzkosti je podle Webbové pomalé odbourávání zdi, která stojí mezi vámi a vašimi emocemi. „Začněte věnovat pozornost svým pocitům, identifikujte je, snažte se jim porozumět, přijměte je a vyjádřete je slovy. Když to uvedete do praxe, začnete pociťovat emocionální i fyzickou úlevu,“ říká psycholožka.

Pokud vám úzkost říká, že nemůžete napravit staré vzorce, vězte, že můžete. A napravíte je. Protože můžete identifikovat svou úzkost, pochopit její příčinu a rozhodnout se podniknout kroky, které vás povedou k životu, jaký chcete žít.

3) Osobní růst a změna

Třetí typ úzkosti se objevuje, když se chystáte podniknout kroky, ať už velké nebo malé, abyste zpochybnili nezdravé vzorce ve svém životě. Je totiž nepříjemné dělat něco jiného a vaše mysl a tělo jsou zvyklé fungovat určitým způsobem – i když vás to nevede tam, kde chcete být. Když tedy podnikáte kroky směrem k emocionálnímu nebo psychickému růstu, může vás úzkost snadno odradit a držet vás na mrtvém bodě, upozorňuje Webbová. Zoe identifikovala nezdravý vzorec naučený z dětství – její hodnota „závisela“ na tom, čeho dosáhla. V cestě k překonání tohoto mylného přesvědčení jí stojí úzkost, kvůli které se cítí nesvá. Přestože je pro ni tedy takové rozhodnutí zdravé, zároveň ji děsí.

Jak to zvládnout: Když se úzkost objeví ve chvílích, kdy se snažíte změnit staré vzorce, vzpomeňte si na toto: Úzkost je nepříjemná, ale není nebezpečná. Uvědomte si, že signalizuje nepohodlí, ale zároveň se jí nenechte zastavit. Dovolte, aby existovala, a zároveň pokračujte v krocích směrem k novým, zdravým vzorcům, radí Webbová.

Dělejte pravý opak

Pro Zoe je nezbytné, aby si i navzdory úzkosti dopřála odpočinek a zábavu. Pokaždé, když udělá krok od produktivity směrem k odpočinku, programuje svůj mozek tak, aby chápal, že odpočinek z ní nedělá „horšího člověka“. Ve skutečnosti je odpočinek nezbytný a zdravý. Webbová proto dává jednu obecnou radu: Udělejte opak toho, co vám úzkost radí. Pokud vám říká, že jste v nebezpečí, připomeňte si, že tomu tak není. Pokud vás přesvědčuje, že nemáte trávit čas s přáteli, travte s nimi čas. „Pokud vám úzkost říká, že nemůžete napravit staré vzorce, vězte, že můžete. A napravíte je. Protože můžete identifikovat svou úzkost, pochopit její příčinu a rozhodnout se podniknout kroky, které vás povedou k životu, jaký chcete žít,“ vzkazuje Webbová.