fbpx

Šichta od 9 do 12? V Austrálii testují zákaz pracovních e-mailů po pátečním poledni 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Někdo po vás v práci něco chce v pátek odpoledne? Smůla, už bylo dvanáct!

Zveřejněno: 3. 3. 2023

Společnosti a pracoviště po celé Austrálii se v rámci boje proti vyhoření zaměstnanců rozhodly zavést nová, nestandardní pravidla. Mezi ně patří i zákaz posílání pracovních e-mailů po pátečním poledni.

Nová směrnice prý funguje

Griffithova univerzita v Canbeře v roce 2020 zavedla směrnici, která zaměstnancům nařizuje v pátek po dvanácté hodině neposílat interní e-maily. A nový způsob jak komunikovat, nebo spíše nekomunikovat se odsvědčil. V roce 2023 pravidlo stále zůstává v platnosti a těší se všeobecné oblibě pracovníků.

Účelem ale určitě není, aby všichni v pátek v poledne hodili všechnu práci za hlavu a bezstarostně vyrazili vstříc pohodovému víkendu. Pokud jste si tedy představovali tento koncept jako „v pátek se nepracuje“, tak vás musíme trochu zklamat. Je to spíše něco na způsob „v pátek se nepracuje na ničem novém“. Zaměstnanci tímto způsobem dostávají možnost dokončit nesplněné úkoly nebo si třeba roztřídit doručenou poštu bez obav, že jim do klína spadne něco nového. Odpadá tak stres z nově přijatých pracovních zadání těsně před odchodem z práce a začátkem víkendu.

Pro a proti

Hlavním a nezpochybnitelným kladem nového pravidla je posilování bariéry mezi pracovním a osobním životem. Taková bariéra je pro zdravý život bez stresu prakticky nezbytná. Zákaz pracovní korespondence v určité lhůtě zaměstnancům poskytne dostatečnou časovou rezervu na úkony, které se často na konci týdne hromadí. Minimálně z části jim tak uleví od pracovních starostí, které by si s sebou tahali domů na víkend.

Dostáváme se do fáze, kdy nejrůznější skupiny, nebo dokonce vládní představitelé diktují zaměstnavatelům, jak řídit jejich byznys tak, aby náhodou nezranili citlivé duše svých zaměstnanců.

Mít šťastné a spokojené pracovníky by chtěl každý zaměstnavatel a podobná pravidla jsou určitě způsobem, jak toho docílit. V potaz ale musíme vzít i pracovní efektivitu a možné dopady na fungování společností nebo institucí. Občas se objeví problémy, které je potřeba řešit hned, a každá promarněná minuta může znamenat ztráty. V některých scénářích by se podobná pravidla mohla stát pro některé subjekty až zničující.

Důležitou otázkou zůstává, jestli si lidé v posledních letech nezačali až příliš zvykat na větší osobní svobodu na pracovišti. A také jestli celkově tak trochu nezlenivěli. Nastupující generace se jen těžko budou smiřovat s něčím, jako je docházení do zaměstnání od 9 do 5 pětkrát týdně. Některé obory a pozice, a není jich málo, stále vyžadují neustálou přítomnost člověka na pracovišti a počet kvalifikovaných lidí, kteří jsou schopni tento režim zvládat, pomalu ale jistě ubývá.

Existuje alternativa?

Pokud bude tento nový trend upravování pracovního prostředí v rámci minimalizace šance vzniku sebemenší psychické újmy zaměstnanců, brzy budeme číst zprávy o zákazech pracovních telefonátů v pondělí dopoledne, protože je začátek týdne. Nebo také o zákazu svolávání osobních schůzek ve středu, protože v půlce pracovního týdne je přece potřeba si oddychnout.

Jak už to mají lidé často v oblibě, i zde oscilujeme mezi dvěma extrémy. Není tomu tak dávno, co většinu pracovníků nechránil žádný zákoník práce a neexistovaly pracovní smlouvy nebo zdravotní pojištění. Dnes se naopak dostáváme do fáze, kdy nejrůznější skupiny, nebo dokonce vládní představitelé diktují zaměstnavatelům, jak řídit jejich byznys tak, aby náhodou nezranili citlivé duše svých zaměstnanců.

Související…

Psychologické výhody dojíždění do zaměstnání: Bez něj nám hrozí stres i vyhoření
Michal Švehla

foto: Shutterstock , zdroj: Body and Soul

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...