fbpx

Zakladatel psychedelické kliniky: Do 3 let bychom mohli léčit s MDMA i psilocybinem Dalších 3 fotografií v galerii
Stanislav Milotínský (foto: Zdeněk Strnad)

Psychedelická klinika Psyon se profiluje jako zdravotnické zařízení nabízející tzv. psychedeliky-asistovanou psychoterapii (PAP). Jak v rámci ní probíhá péče o klienty a je třeba pečovat i o jejich terapeuty? A jak s tím vším souvisí mindfulness?

Zveřejněno: 6. 12. 2022

Stanislav Milotínský v roce 2017 zjistil, že v USA existují kliniky, kde lidem nabídnou něco víc než jen povídání a antidepresiva. A za pouhé tři roky už se svými kolegy otevíral v Praze psychedelickou kliniku Psyon, která jako první zařízení v Evropě nabízí ketaminem asistovanou psychoterapii. V rozhovoru přiblížil průběh terapie, její kontraindikace i to, jak by to v Česku mohlo být s legalizací dalších psychedelických látek. 

S jakými obtížemi lidé na vaši kliniku přicházejí a jak se o ně dokážete postarat? Předpokládám, že to není tak, že by u vchodu dostali piluli ketaminu a pak někde čekali na židličce, než si s nimi popovídá doktor.

No, část populace si to tak určitě představuje, protože se jmenujeme Psychedelická klinika Psyon. Ale tak to opravdu není, my se snažíme profilovat jako zařízení léčby komplexních duševních obtíží budoucnosti. Máme několik pilířů: jeden z nich je klasická psychiatrie, druhým je klasická psychoterapie nebo klinická psychologie a třetím jsou právě psychedelika, respektive ketaminem asistovaná psychoterapie. Tu poskytujeme až lidem, u kterých je to vlastně poslední šance dostat se z určitých psychických problémů. No a čtvrtý pilíř, na který se chystáme příští rok, jsou skupinové expresívní terapie: pojďme ze sebe dostat problémy malováním, pohybem, aplikací dechových cvičení. Vždy se snažíme dát klientům to, co aktuálně potřebují.

Ono to zní hrozně dobrodružně, ale možná to až takové nebude. Jaké obtíže se pomocí této terapie dají léčit, a kdo to naopak nemůže absolvovat?

Tato terapie kloubí dva hlavní přístupy. První je takzvaná farmakoterapie čili člověk dostává léky, například antidepresiva nebo anxiolytika. To je pro část populace užitečná a účinná léčba. Části populace ale nefunguje a části jen tak napůl. Ten druhý hlavní proud je psychoterapie. Psychoterapií jsou řádově stovky různých přístupů a je to hodně o tom, že člověk sedí s terapeutem, povídají si, nebo třeba pracují s tělem. 

V úrazové medicíně nebo v anestezii se používají řádově desetinásobné dávky ketaminu, než máme my. To znamená, že člověk je úplně mimo a neví o sobě. U nás lidé zůstávají při vědomí a to umožňuje takový akorát odstup sám od sebe a od problémů. 

Symptomy, kterým my často říkáme duševní onemocnění, postupně odchází a člověku se daří lépe. Ketaminem asistovaná psychoterapie snoubí tyto dva proudy. Díky tomu, že ketamin je léčivo, které má velmi výhodné antidepresivní a často i anxiolytické účinky, tak člověku pomáhá cítit se rychle mnohem lépe. Když se to skloubí s psychoterapií, tak je léčba o něco efektivnější než běžné léčby samotné.

Jak taková konkrétní terapie probíhá? Pro koho je určena?

U nás člověk má nejprve preparační setkání, kde se mluví o tom, jak ten psychedelický zážitek bude vypadat, a také bychom měli navázat nějaký vztah. Věříme totiž, že to, co doopravdy léčí, je vztah dvou lidí. Potom probíhá samotná ketaminová zkušenost, u nás trvá přibližně tři hodiny.

Po ní přichází takzvaná integrační fáze. To jsou další setkání, kde probíráme to, co se stalo v průběhu té zkušenosti, jak se člověku mění život, co zažil, a pomáháme to dávat do souvislostí tak, aby ta změna byla co nejtrvanlivější.

Aby ta terapie byla úspěšná, potřebujete s klientem navázat vztah. Kolik těch klientů takhle vůbec zvládnete?

Naši terapeuti mají maximálně jednu až dvě zkušenosti s ketaminem týdně. My se snažíme o naše terapeuty co nejvíce pečovat, protože ketaminová zkušenost může být intenzivní jak pro klienta, tak pro terapeuta. Chceme, aby byli co nejsvěžejší, nebyli vyhoření. Aby o klienty měli opravdový zájem.

Jakým způsobem ketamin na lidské tělo působí? Jaký je rozdíl v množství dávky, kterou dostávají klienti u vás, a toho, když si to někdo vezme v obýváku?

Ketamin je disociativní anestetikum. Disociace znamená odstup a anestetikum tlumí. Takže ketamin způsobuje trošičku odstup sám od sebe a takové ztišení.

img 9396

Číše, ze kterých se ketamin pije. (foto: Zdeněk Strnad)


V úrazové medicíně nebo v anestezii se používají řádově desetinásobné dávky, než máme my. To znamená, že člověk je úplně mimo a neví o sobě. U nás lidé zůstávají při vědomí a to umožňuje takový akorát odstup sám od sebe a od problémů. Klienti mají různé bolesti a zranění a díky tomu příjemnému odstupu na ně mohou nahlédnout z jiného úhlu pohledu, mohou je prožít. Díky ketaminu to není tak bolavé, mohou to zpracovat a dostat se dál.

Nebo se o tom přestanou bát mluvit nebo se stydět.

Přesně tak. I z těchto důvodů býval ketamin velmi oblíbená rekreační droga. Tam ty dávky mohou být stejné jako u nás. Zásadní rozdíl je, že my máme celou péči rámovanou tou asistovanou psychoterapií. Pracujeme se záměrem, lidé vědí, proč sem jdou, a celou dobu jsme jim po ruce a provázíme je tím. Důležitá je ta látka, terapeut a klient. Dohromady to tvoří takovou léčivou triádu.

Jak dlouho to trvalo od doby, kdy jste se rozhodli kliniku založit, do doby, než se otevřely dveře pro prvního klienta? Jaké problémy jste na té cestě museli překonat?

Je to cesta, která má spoustu výzev a vyžaduje spoustu energie. Nápad přišel během výcviku psychedelik asistované psychoterapie, který jsme absolvovali v roce 2017 v San Franciscu.  Viděli jsme, že spousta kolegů vlastní ketaminové kliniky měla.

Určitě ne všichni odejdou vyléčeni a cítí se skvěle. U někoho dojde k velkému posunu, že to vypadá až zázračně, u někoho středně, u někoho trošku. Ale na to, že to jsou lidé, u kterých předchozí léčby často selhaly, je to velký pokrok.

Tam je to velký boom od roku 2016. Takže v tom roce 2017 byl první nápad, v roce 2018 jsme zakládali firmu, potom jsme pronajali barák a první klienti přišli na konci roku 2020. Neměli jsme takové potíže, jako když se třeba začínalo léčit s konopím, protože ketamin je registrovaný léčivý přípravek, je v lékopise, ví se, jaké má účinky. Používá se 50 let, i u dětí, u dospělých je extrémně bezpečný. Co jsme museli udělat, bylo vytvořit si protokol, v rámci kterého ketamin používáme takzvaně off label.

Vaši klienti většinou odcházejí spokojeni. Někteří ale píší také recenze špatné, protože jim není poskytnuta taková péče, jakou si asi představovali. Co pro vás tyto negativní recenze znamenají?

Sem přicházejí lidé, kterým předchozí léčba nepomohla. I přesto vidíme, že přibližně u 70–80 % z nich nastane nějaká forma zlepšení. Určitě to neznamená, že všichni odejdou vyléčeni a cítí se skvěle. U někoho dojde k velkému posunu, že to vypadá až zázračně, u někoho středně, u někoho trošku. Ale na to, že to jsou lidé, u kterých předchozí léčby často selhaly, je to velký pokrok. Někteří říkají, že to není nic zázračného, že tu neměníme svět, ale myslím si, že naše péče je další střípek k o něco zefektivnění dosavadní péče. Jsme hrozně moc legislativně omezeni, jsou různé indikace, komu můžeme a nemůžeme pomoci.  

Proč by to nemohlo být legislativně možné, když je celá ta léčba legální?

Je tam to kritérium, že aktuální léčba člověka se musí ukázat jako neefektivní. Takže třeba k nám přijdou a nechodí ani k psychiatrovi, ani na psychoterapii a ta podmínka není splněna. Musíme jim říct: Přijďte za půl roku, až zkusíte psychoterapii. Pokud pořád nebude efektivní, tak my vás třeba vezmeme.

Rozumím. Jako by člověk přišel k doktorovi a řekl: Bolí mě hlava, dejte mi morfin. A on mu řekne ne, nejdřív vám dám Ibuprofen, pak Tramal, a když to nezabere, tak se uvidí.

Přesně. Takže toto my musíme lidem říkat, a ne každý to libě nese. Anebo třeba přichází lidé v tak náročných stavech, kdy my si myslíme, že by pro ně byla léčba nebezpečná. A jelikož nás vnímají jako poslední naději, tak se jich to může dotknout a můžou reagovat naštvaně, že z nich třeba taháme peníze, to také slyšíme.

Lidé vám zanechávají negativní komentáře, ale ty pozitivní už ne, protože nechtějí být spojováni s chozením na psychoterapii. Proč je vůbec starost o duševní zdraví u nás takovým způsobem ještě stigmatizována?

Psychoterapie byla ještě před dvěma dekádami primárně asociována s ústavní psychiatrickou léčbou. A lidé na ni koukali skrze prsty. Ze širšího úhlu pohledu to na mě působí tak, že je to vývoj lidstva.

I přesto, že psychedelika dle aktuálních výzkumů budou zřejmě efektivním nástrojem ve spojení s terapií v léčení duševních obtíží, tak bych se bál toho, že společnost s nimi ještě není v souladu.

Nejdřív stabilizuju věci, které jsou nejvíc vidět, to znamená fyzické bezpečí, potom přichází normální a somatická medicína a postupně se dostáváme i k tomu měkkému, nehmatatelnému, v minulosti možná nedůležitému. A to se teď mění. Vidíme třeba i to, že jednou z priorit českého předsednictví v EU je duševní zdraví. Vidíme to u mladé generace, že už se nebojí říct, že mají psychologa.

Konopí bylo vlastně pro léčebné využití u nás legalizováno v roce 2013. V současné době se připravuje zákonná úprava, která de facto legalizuje konopí i pro rekreační využívání v České republice. Co si o té snaze myslíte, mělo by to platit i pro jiná psychedelika než jen pro konopí?

Kdybyste mi řekl: Hele, Stando, dneska je pátek, co kdybychom v sobotu plně legalizovali všechna psychedelika? Tak já bych řekl, že se mi to popravdě moc nelíbí. I přesto, že psychedelika dle aktuálních výzkumů budou zřejmě efektivním nástrojem ve spojení s terapií v léčení duševních obtíží, tak bych se bál toho, že společnost s nimi ještě není v souladu. Kdyby si celá populace v sobotu užila psychedelika, tak části by to pomohlo a části by to určitě uškodilo. Já bych byl mnohem raději, kdyby to byl dlouhodobý proces, abychom společnost s nimi naučili pracovat.

Která je podle vás nejrozšířenější a nejškodlivější psychoaktivní látka v České republice?

Podle mě není úkolem si říct, že třeba heroin při dlouhodobém užívání způsobuje masivní somatické poškození, nebo že po cannabisu se všichni budou hrozně přežírat. Toto je myslím ukázka myšlení trochu ze starého paradigmatu. Podle mě bychom měli od této otázky ustoupit do toho, jak zařídit, aby lidé ty látky přestali využívat tak, že to škodí jim i společnosti.

Já jsem se samozřejmě chtěl pobavit o alkoholu, který je v Česku nejrozšířenější. Jeho negativní dopady jsou mnohokrát zdokumentované a jsou oproti ostatním psychoaktivním látkám obří. A přitom alkohol má legální rámec, stát to kontroluje. Dokážete si představit, že něco podobného bude v budoucnu platit pro konopí nebo pro jiné psychoaktivní látky?

U psychedelik nebo MDMA tam vlastně směřujeme. Když uvedu příklad odsud z kliniky, my věříme, že ten, kdo s těmi látkami nakládá, musí mít vzdělání, musí s nimi umět pracovat, ideálně mít vlastní zkušenosti, pokud to legální rámec umožňuje. Náš tým je opravdu specializovaný, se zahraničními výcviky. Nikdy bychom tu nechtěli dopustit, aby takto mocné nástroje používali nekompetentní lidé a tím škodili.

Současná situace ohledně kratomu mi přijde bizarní v tom, že se nemůže prodávat jako potravina, a prodává se jako sběratelský předmět. Za následek to má to, že je velmi jednoduché se předávkovat. 

A ohledně regulačního rámce: u psilocybinu nebo MDMA brzy skončí proces takzvaného klinického hodnocení. Pokud vše půjde dobře, tak americká regulační autorita FDA schválí MDMA s asistovanou psychoterapií pro PTSD někdy na začátku roku 2024. Evropská medicínská asociace by to měla schválit během roku a potom bude záležet na českém SÚKLu, jak to schválí tady. U MDMA a psilocybinu se bavíme o roku 2025 nebo 2026, kdy by teoreticky mohl zaplout sem. Pravděpodobně to bude látka na předpis, bude to umožněno lidem, kteří mají adekvátní vzdělání, a bude to v rámci zdravotnictví. Nicméně se dá předpokládat, že postupně se regulace budou stejně jako cannabis uvolňovat, a možná to jednou bude i mimo kontext zdravotnictví.

Co si myslíte o kratomu? Ten má mnoho příznivců, ale také odpůrců.

Co by to přineslo, kdyby byl zakázaný? Doopravdy by tady nebyl? Kratom je látka, která dokáže řadě lidí přinést relativně krátké a něčím přínosné uvolnění, určitě ale má závislostní potenciál. Současná situace ohledně kratomu mi přijde bizarní v tom, že se nemůže prodávat jako potravina, a prodává se jako sběratelský předmět. Za následek to má to, že je velmi jednoduché se předávkovat. Není regulováno, jaký to má obsah alkaloidů, jak je to silné. Nevidí se, čím to ti farmáři v Indonésii vlastně hnojí, při jaké teplotě to suší. Takže my tady máme látku, u které neznáme čistotu, lidé nevědí, jak se má správně používat, neexistuje systém léčby, když se jim udělá po tom špatně. Takže to je jedna velká katastrofa.

V jednom z rozhovorů jste řekl, že bychom na školách měli vyučovat emoční gramotnost. Máte pocit, že ta schopnost lidem chybí?

Pro mě je emoční gramotnost schopnost rozlišovat své vlastní prožívání a potřeby, takže emoce. To samé dělat u druhých a zároveň dokázat emoce zvládat. Tyto dovednosti jsou předpokladem duševního zdraví. My třeba víme, že když je dítě malé a rodiče nemají prostor mu věnovat energii, nezrcadlí mu emoce, tak schopnost dítěte rozlišovat své vlastní prožívání se nevyvíjí. A pak když jdete věkem dál, přichází k vám spousta emocí a vy nevíte, co to je. Buď je potlačíte, nebo to z vás úplně tryská.

No a právě tato schopnost emoční gramotnosti s tím může hrozně moc pomoci. S dětmi by se mohlo pracovat tak, že deset minut před školou by se jich učitel zeptal, jak se cítí. A když nevědí, jak to poznat, tak by si mohli říct, podle čeho to můžou poznat. A když si to ty děti začnou uvědomovat, jednak vnímají samy sebe, mají k sobě nějaký soucit, vnímají své potřeby a můžu to vnímat u ostatních.

m img 9395

Místnost, ve které probíhají ketaminová sezení či spíše ležení. (foto: Zdeněk Strnad)


Třeba v Kanadě jsou školky, kde děti dělají všímavost, mindfulness. Nebo i hasiči a policajti, učí se pracovat se svým vnitřním světem. A když si představím, že toto by se děti učily od první třídy, kde by ta naše společnost mohla být?

Mindfulness je oblast, na kterou je někdy nahlíženo lehce skrze prsty jako na takovou módní, trochu ezoterickou záležitost. Co je to pro vás mindfulness? Jak byste ji definoval a je to něco, co lidé potřebují?

Jedna z těch definicí by mohla být: Bytí v přítomném okamžiku bez hodnocení a ulpívání na něm. Je pravda, že je to teď módní. Okolo roku 2010 byl kolem toho exponenciální nárůst výzkumů. A tisíce výzkumů potvrdily, že to má pozitivní účinky. Takže ezověc to určitě není. Pomáhá to a já si myslím, že je to hrozně důležitý nástroj, který je dobré mít naučený a ve svém repertoáru.

Když jsem přítomen teď a tady, dokážu lépe vnímat různé složky bytí. A teď nemyslím bytí ve spirituálním slova smyslu, ale že se zastavím a začnu si uvědomovat doopravdy to, kdo jsem teď a tady, a vedle toho pak mohu vnímat své emoce do nějaké míry oddělené od toho, kdo doopravdy jsem, i tu racionální stránku. Jinými slovy myšlení. A to je hrozně užitečná věc, protože my jako lidé máme velkou tendenci zaměňovat to, že si něco myslíme a něco cítíme, s tím, že to je realita. A ono když se nám to zmixuje, tak pořádně nevíme, co je co, a je to pro nás zatěžující a hodně bolestivé. Když od toho myšlení a emocí získáme odstup a vnímáme jen to, že jsme teď a tady, tak nám to může dát velkou svobodu, sílu a duševní pohodu.

Oprostit se od minulosti, oprostit se od budoucnosti, vnímat jen to, co je tady, vnímat to pěti smysly. Mně to připomíná hodně subjektivní idealistickou filozofii Arthura Schopenhauera, který říká, že svět je pouze naše představa.

Částečně ano, ale pointa je trochu jiná. Není to o tom zahodit minulost nebo budoucnost, ale nenechat emoce i myšlení stoprocentně ve velení. Protože to mohou být skvělé nástroje. To, že se nějak cítím, mi dává nějakou zprávu, ale ta zpráva není vždycky úplně přesná. Protože je to třeba nějaké emoční zranění z minulosti. Myšlení je skvělý nástroj na řešení problémů, ale když nad nějakým problémem přemýšlím celý den, je to úplně neefektivní, stačilo by třeba pár minut. V takovém případě by bylo lepší, kdybych ty nástroje upozadil, na chvilku vypnul a užíval si to, že jsme tady spolu. Že to není nějaké ezo ve smyslu vypnu realitu, ale spíš vykalibruju ty mé lidské nástroje, které mám. Lidé jsou hodně upnutí na myšlení a zapomínají, že to je jen jeden nástroj v našem repertoáru.

Související…

Vyhánění čerta ďáblem? Na alkoholismus možná zabírá psilocybin
Oldřich Pospíšil

foto: Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu video z akce hned po akci

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu video z akce hned po akci

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až přijmeme, že si realitu tvoříme sami

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až přijmeme, že si realitu tvoříme sami

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o...