Sezóna chřipky je v plném proudu. Za týden zemřelo v nemocnicích v Česku 112 osob, hovoří se o pokračující epidemii. Není to žádná novinka, každoročně jsou respirační choroby příčinou tisíců hospitalizací a až 5,6 procenta úmrtí v Česku. Dopady nejsou jen zdravotní, ale i ekonomické. Podle Hospodářské komory nás samotná chřipka připraví ročně o 27 miliard korun. V tomto kontextu se znovu otevírá otázka, kdo má Česko očkovat.
Průzkum: lidé chtějí očkování u lékaře
Praktičtí lékaři se opírají o reprezentativní průzkum agentury INRES, který si nechaly zpracovat jejich profesní organizace. Výsledky jsou podle nich jednoznačné: téměř 83 procent lidí chce být očkováno u praktického lékaře nebo specialisty, zatímco očkování v lékárně by zvolilo jen 3,4 procenta respondentů.
„V Česku se proti chřipce očkuje sedm procent lidí, pokud budou očkovat i lékárníci, můžeme se posunout na devět. Ale pokud chceme třicet nebo čtyřicet procent, musíme změnit celý systém.“
Podle předsedy Sdružení praktických lékařů MUDr. Petra Šonky by ani plné využití této malé skupiny zásadní obrat nepřineslo. „I kdyby se naočkovali všichni, kteří deklarují ochotu jít do lékárny, proočkovanost to zásadně nezvýší,“ uvedl Šonka na tiskové konferenci.
Proti chřipce se dnes v Česku očkuje zhruba sedm procent lidí. „Když budou očkovat lékárníci, můžeme se posunout na devět. Ale pokud chceme třicet nebo čtyřicet procent, musíme změnit celý systém,“ dodává Šonka.
Problém je dostupnost
Jiný pohled nabízí hlavní epidemiolog IKEM Petr Smejkal. Ten uvedl, že omezení kompetencí pouze na praktické lékaře a vybrané specialisty vede k nízké proočkovanosti.
„Dnes však mohou očkovat pouze praktičtí lékaři a vybraní ambulantní specialisté. Výsledkem je, že proočkovanost populace zůstává na pouhých sedmi procentech. Hlavním důvodem přitom není cena, ale složitá dostupnost – pacient se musí domluvit se svým lékařem, ten vakcínu objedná a následně stanoví termín očkování. Pokud chceme proočkovanost skutečně zvýšit, je nezbytné tuto kompetenci rozšířit a očkování lidem maximálně zjednodušit.“
Podle Šonky je však realita jiná. „Dennodenně své pacienty přesvědčuji. Osmkrát nebo devětkrát z deseti mě odmítnou,“ popisuje zkušenost z ordinace. Podle něj je hlavní bariérou nedůvěra a podceňování chřipky, nikoli logistika.
Podobně situaci hodnotí i předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost MUDr. Ilona Hülleová. „Rodičům vysvětlujeme, proč je důležité dítě očkovat. Stále bojujeme s předsudky,“ uvádí. A dodává jasně: „Nechceme, aby šly vakcíny jinam. Máme pořadníky.“
Kvalifikace a odpovědnost
Podle Šonky lékárníci v současnosti nemají potřebnou formální kvalifikaci k aplikaci vakcín. Nejde podle něj jen o samotné technické podání injekce, ale o schopnost vyhodnotit zdravotní stav pacienta, rizika, kontraindikace a případné interakce s dlouhodobou medikací.
„Očkování není jen vpich do ramene,“ zaznívá z řad praktiků opakovaně. Součástí výkonu je rozhodnutí, zda je pacient skutečně vhodný kandidát, zda netrpí akutním onemocněním, zda není nutné odložit termín nebo zohlednit chronickou diagnózu. Praktik má podle nich výhodu v tom, že zná zdravotní historii pacienta dlouhodobě a v širších souvislostech.
Z tiskové konference praktických lékařů. Zleva: MUDr. Petr Šonka, MUDr. Ilona Hulleová, MUDr. Svatopluk Býma, moderátorka debaty
Šonka zároveň připouští, že pokud by lékárníci absolvovali odpovídající vzdělání, lze o změně diskutovat. Podmínkou je ale rovnost pravidel. To znamená samostatnou aplikační místnost, odpovídající hygienické zázemí, vybavení pro řešení případné akutní reakce, okamžitý zápis do centrálních registrů a informování registrujícího lékaře v reálném čase.
Bez těchto podmínek by podle něj vznikal paralelní systém bez jasného rozdělení odpovědnosti. A právě odpovědnost je v celé debatě klíčové slovo.
Pro praktiky není očkování izolovaný výkon, ale součást kontinuální péče. Je to moment, kdy mohou zkontrolovat chronickou léčbu, upravit medikaci, probrat prevenci dalších onemocnění nebo reagovat na změnu zdravotního stavu. Vytrhnout tento úkon z kontextu podle nich znamená oslabit roli praktického lékaře jako koordinátora péče.
Co říkají lékárníci
Česká lékárnická komora naopak dlouhodobě prosazuje rozšíření kompetencí farmaceutů a poukazuje na to, že systém primární péče je přetížený. Prezident komory Aleš Krebs v podcastu Seznam Zpráv uvedl, že očkování v lékárnách by mohlo pomoci zejména lidem, kteří se ke svému praktickému lékaři obtížně dostávají – ať už kvůli pracovní době, vzdálenosti nebo kapacitě ordinací.
Podle něj existuje skupina pacientů, kteří „se z časových důvodů ke svému praktickému lékaři nedostanou, ale kolem lékárny chodí častěji“, a právě těm by rozšíření kompetencí usnadnilo přístup k prevenci.
Podle lékárníků by rozšíření kompetencí nepředstavovalo konkurenční boj, ale doplnění systému, který by mohl být flexibilnější a dostupnější.
Komora zároveň argumentuje zahraniční zkušeností. V řadě evropských zemí farmaceuti očkují proti chřipce běžně a podílejí se i na dalších preventivních programech. Podle lékárníků by rozšíření kompetencí nepředstavovalo konkurenční boj, ale doplnění systému, který by mohl být flexibilnější a dostupnější.
Z jejich pohledu nejde o oslabení role praktických lékařů, ale o rozšíření sítě míst, kde může pacient prevenci získat. Klíčovým argumentem je pohodlí a rychlost.
Léky přímo v ordinaci
Zajímavý obrat nastává u výdeje léků. Zatímco očkování do lékáren praktici odmítají, u některých léčiv navrhují opačný směr – umožnit praktikům jejich přímý výdej v ordinaci. Více než polovina respondentů by tuto možnost uvítala.
Podle lékařů nejde o snahu „konkurovat lékárnám“, ale o řešení konkrétních situací. V menších městech a na venkově bývá dostupnost lékáren omezená, někdy je v obci jen jedna, případně žádná. Ordinace přitom často fungují déle než lékárna. Pokud lékárna zavírá v pět odpoledne a pacient odchází od lékaře krátce před zavírací dobou, může se stát, že se k předepsanému léku dostane až druhý den.
To je podle praktiků problém zejména u akutních stavů: infekcí, horeček nebo zvracení u dětí. „Když přijde maminka s dítětem ve zhoršeném akutním stavu, bylo by přínosné, kdybychom mohli rovnou vydat potřebná antibiotika nebo lék proti zvracení,“ říká Hülleová.
Dalším argumentem je eliminace opakovaných cest. Lékaři upozorňují, že se běžně stává, že pacient dostane tři recepty, ale lékárna má skladem jen dva léky. Třetí musí objednat a pacient se vrací. Pro seniory nebo handicapované osoby to znamená logistickou komplikaci, někdy i nutnost dalšího cestování.
Právě zde se podle praktiků propojuje otázka dostupnosti s otázkou komfortu pacienta a paradoxně obrací logiku debaty. Zatímco lékárníci argumentují dostupností očkování, praktičtí lékaři mluví o dostupnosti samotné léčby.
Obchod versus zdravotní služba
Velmi ostrý moment přišel při tématu výdeje léků. „Je veřejným tajemstvím, že v lékárnách dochází k dohodám s farmaceutickými firmami,“ uvedl Šonka. Podle něj nejde o jednotlivé excesy, ale o systémové nastavení, ve kterém distributor či výrobce nabídne lékárně výhodnější obchodní podmínky výměnou za preferenci konkrétního přípravku.
Kdo rozhoduje? Lékař, pojišťovna, nebo obchodní model řetězce?
Výsledkem je situace, kdy pacient neobdrží přesně ten lék, který mu lékař předepsal, ale jiný se stejnou účinnou látkou. Z hlediska farmakologie může jít o rovnocennou variantu. Z hlediska systému však podle praktiků vzniká otázka: kdo rozhoduje? Lékař, pojišťovna, nebo obchodní model řetězce? Šonka připomíná, že pokud lékař respektuje úhradovou politiku zdravotní pojišťovny a předepíše ekonomicky zvýhodněný přípravek, ale v lékárně je nahrazen jiným, logika úspor veřejných prostředků se vytrácí. Pacient rozdíl většinou nepozná – zejména pokud jde o léky bez doplatku. V systému však podle něj vzniká napětí mezi medicínským rozhodnutím a obchodním zájmem.
Z průzkumu zároveň vyplývá, že téměř 40 procent lidí má zkušenost s tím, že jim byl při výdeji receptu nabídnut doplněk stravy. Další třetina se s tím setkává alespoň výjimečně. Praktici upozorňují, že zejména starší pacienti se obtížně orientují v rozdílech mezi lékem a potravinovým doplňkem a mohou podlehnout tlaku na další nákup.
Celá debata o očkování tak v jejich podání není jen otázkou odborné kvalifikace. Je to spor o kontrolu nad tokem peněz ve zdravotnictví. O to, kdo rozhoduje o tom, co pacient dostane – a kdo z toho ekonomicky profituje.
Zatímco lékárníci mluví o dostupnosti a komfortu, praktičtí lékaři varují před rozmělněním odpovědnosti a komercializací péče. Konflikt, který se vrací už několik let, tak není jen technickou debatou o aplikaci vakcín. Je to střet dvou představ o tom, jak má vypadat české zdravotnictví a kdo bude určovat pravidla hry.
