Žena, která kdysi podstoupila léčbu rakoviny bez jediné stížnosti a porodila několik dětí bez epidurálu, jednoho dne upadla na ulici. Najednou prožívala bolest tak extrémní, že ji u doktora hodnotila jako „80 z 10“. Poprvé v životě přiznala, že pokud to bude dál bolet, nechce už žít. Tou ženou byla matka neurochirurga Sanjaye Gupty.
Bolest identitu jeho matky zcela ovládla a pro Guptu tak nastal zásadní „aha“ moment: bolest není jen symptomem v těle, je to zkušenost, formovaná a určovaná mozkem. Prostě je v hlavě.
První stížností pacientů, kteří k lékaři přijdou, většinou bývá bolest – ať už způsobená nádory na mozku, vyhřezlými ploténkami nebo kompresí nervů v předloktí. Bolest je podle Gupty mnohem záhadnější než cokoli jiného v medicíně. Nejenže se liší od pacienta k pacientovi, ale může se výrazně lišit i u stejného pacienta. „Můžete se v úterý náhodou praštit kladivem do prstu a zažít úplně jinou bolest, než kdybyste si to samé udělali ve středu – a může to záviset na zdánlivě náhodných faktorech, jako je to, co jste měli k obědu, zda bylo hezké počasí, nebo zda jste právě měli náročný telefonát s jedním z rodičů. Přidejte k tomu dětská traumata, deprese nebo úzkosti a vaše vnímání bolesti bude nepochybně negativně ovlivněno všemi těmito faktory, i když zůstávají neviditelné,“ píše Sanjay Gupta v článku pro CNN.
Za hranice opioidů
Americkou medicínu značně přetvořila opioidová epidemie a diskusi o léčbě bolesti zúžila často pouze na pilulky. Ačkoli opioidy mohou v akutních situacích zachraňovat životy, Gupta zdůrazňuje, že potlačují přirozené tlumící látky těla (endorfiny) a v chronických případech rychle ztrácejí svou účinnost. Namísto toho, aby byly udržitelným řešením, často problém zhoršují.
Tělo si často „vede skóre“ a ukládá psychické rány jako fyzické utrpení.
Gupta zaznamenal také to, jak málo pozornosti se věnuje alternativám. Zaměření na opioidy úplně zastínilo slibné strategie, které pracují s přirozenými systémy těla. Jeho nová kniha „It Doesn’t Have to Hurt“ (Nemusí to bolet) zkoumá tyto přehlížené přístupy a přetváří bolest jako komplexní jev soustředěný v mozku.
Za všechno může mozek
Pro Guptu je jedním z nejdůležitějších poznatků to, že veškerá bolest nakonec sídlí v mozku. Není to pouze signál z poškozené tkáně, ale zkušenost vytvořená vnímáním, pamětí a očekáváním.
„Mnozí pacienti mají pocit, že tento přístup příliš často bagatelizuje jejich bolest. ´Myslíte si, že je to všechno jen v mé hlavě,´ odpovídají často frustrovaně. A přesto je to všechno v jejich hlavě, což lze říci o každém, kdo trpí bolestí. Koneckonců, pokud se váš mozek rozhodne, že nemáte bolesti, pak je nemáte. Mozek může vaši bolest odstranit a také ji může vytvořit z ničeho, jako je tomu v případě fantomové bolesti končetiny. Veškerá bolest nakonec spočívá v mozku,“ píše Gupta a dodává, že uznání neurologického původu bolesti ji nezmenšuje, ale naopak odhaluje nové možnosti léčby.
Teď versus dlouhodobě
Gupta připomíná zásadní rozdíl mezi akutní a chronickou bolestí. Akutní bolest, často ostrá a dočasná, slouží evolučnímu účelu: varuje před nebezpečím, jako jsou horké sporáky nebo ostré předměty. Chronická bolest naopak přetrvává měsíce nebo roky, často bez jasného biologického účelu. Vědci ji nyní popisují jako druh poruchy nervového systému, „vzpomínku, kterou nelze vymazat“.
Chronická bolest s sebou nese také emocionální zátěž. Jak napsal odborník na traumata Bessel van der Kolk, tělo si často „vede skóre“ a ukládá psychické rány jako fyzické utrpení. Gupta zdůrazňuje, že chronickou bolest je třeba chápat nejen jako lékařský problém, ale jako jev formovaný biologií, psychologií, kulturou a prostředím.
Měnící se postupy
Kulturní očekávání výrazně ovlivňují způsob léčby bolesti. „Je fér říci, že nikdo nemá rád bolest. Ve Spojených státech však k ní zřejmě chováme obzvlášť velký odpor. Přestože tvoříme pouze 4 % světové populace, spotřebujeme 80 % světových léků proti bolesti, provádíme více operací kvůli bolesti na obyvatele než jiné země a při rutinních zákrocích běžně používáme silná sedativa,“ říká lékař.
Reklama
Například ve Spojených státech je téměř každá kolonoskopie prováděna za použití sedativ, zatímco v Japonsku nebo Finsku podstupuje většina pacientů tento zákrok v bdělém stavu. V Česku se sedativa používají také běžně.
Objevují se však nové přístupy. V Maimonides Medical Center v Brooklynu jsou opioidy spíše poslední možností než první volbou léčby. Lékaři tam k léčbě bolesti používají nervové blokády, ketamin, a dokonce i virtuální realitu. „V den, kdy jsem tam byl, byl ošetřován 76letý muž se zlomeninou kyčle po pádu. Ačkoli by opioid byl snadnou volbou, lékař místo toho provedl nervový blok, který znecitlivěl periferní oblasti bolesti, místo aby sedativem ovlivnil mozek. Trvalo to asi 10 minut a zabralo to. Další pacientka, 67letá žena, přišla s hroznými bolestmi kolene. Sledoval jsem, jak ji lékařský tým poslal na výlet na krásnou indonéskou pláž pomocí brýlí pro virtuální realitu. Během 10 minut už bolest hodnotila jako 3 místo 8,“ popsal Gypta. Tyto případy ukazují, že přehodnocení očekávání a použití kreativních nástrojů může přinést významné výsledky.
Téměř 21 % dospělých Američanů (více než 51 milionů lidí) žije s chronickou bolestí. U 17 milionů z nich toto utrpení výrazně omezuje každodenní život. Navzdory své prevalenci je chronická bolest často považována za nevyhnutelnou součást stárnutí nebo zranění. Gupta tuto rezignaci důrazně odmítá.
Jeho výzkum a reportáže z celého světa ho přesvědčily, že bolest není trvalým trestem. Strategie jako všímavost, fyzioterapie, neopioidní léky, nervová stimulace, a dokonce i kulturní změny vnímání mohou přinést hmatatelnou změnu.
Bolest jako zážitek
Gupta volá po tom, abychom vnímali bolest nejen jako symptom, který je třeba utlumit léky, ale jako mnohostranný zážitek formovaný mozkem, tělem a prostředím. Rozšířením léčby nad rámec opioidů a uznáním ústřední role mozku se medicína může posunout k přístupům, které jsou bezpečnější a účinnější.
Uzdravení Guptovy matky bylo kombinací lékařského zákroku (kyfoplastiky ke stabilizaci páteře) a praktikování všímavosti. Vizualizací svého zranění a soustředěním se do svého nitra zažila okamžiky, kdy její bolest zcela zmizela. A zmizela i ve skutečnosti. Na svých každodenních procházkách Floridou nyní dokazuje, že bolest nemusí určovat zbytek života.
