fbpx

Zdraví Zveřejněno: 27. 10. 2025
Michal Novotný. (foto: Profimedia)

Bolest. Slovo, kterému se chceme vyhnout, ale dříve či později se s ním stejně setkáme. A když na to dojde, hledáme rychlé řešení – prášek, masáž, tejp. Hlavně, aby to přestalo bolet. Jenže bolest není porucha. Je to signál.

A právě v tom je podstatný rozdíl, který světově známý fyzioterapeut Michal Novotný neúnavně vysvětluje svým klientům: pokud chceme, aby bolest nezmizela jen na chvíli, ale nadobro, musíme pochopit, proč vůbec vznikla. 

V rozhovoru s Michalem Novotným se nebavíme jen o těle a svalech, ale o člověku jako celku. O tom, jak nás formuje způsob, jakým se hýbeme, dýcháme, myslíme i cítíme. A také o tom, proč změna bolí, proč nestačí „opravit“ bolavé místo – a proč skutečné uzdravení často začíná úplně jinde, než kde nás to právě bolí.

Je pravda, že si většina lidí raději nechá "opravit" bolavé místo, ale už je nezajímá, proč vůbec začalo bolet?

Ano, je to pravda. Většina lidí si skutečně přeje jen rychlou úlevu od bolesti, „opravit“ problém, ale už je méně ochotná zabývat se hlubšími příčinami, které ke vzniku bolesti vedly. Chtějí řešení, ne porozumění. Chtějí výsledky, ne proces. A přitom právě pochopení souvislostí, kontextu a vzorců je tím, co dělá rozdíl mezi trvalým řešením a návratem bolesti.

Bolest není problém. Bolest je informace. Neřeším jen místo bolesti, ale důvod, proč tam vůbec vznikla. Pracuji s pohybem, vzorcem, s hlavou i s biochemií. Neopravujeme tělo, ale ladíme celý systém.

Je těžké přesvědčit sportovce nebo běžného klienta, že problém není třeba v bolavém koleni, ale v držení těla nebo někde úplně jinde?

Ano, je to těžké. Protože většina sportovců i běžných klientů chce slyšet, že bolí koleno, protože se přetížilo, nebo že potřebuje jen tejp, obstřik nebo „to rozmasírovat“. Jenže tělo není izolovaný systém, je to celek. A koleno často jen křičí za něco, co dělá špatně kotník, kyčel, páteř nebo mozek.

Proč je pro lidi tak strašně těžké udělat ve svém životním stylu změnu?

Protože změna není jen o tom dělat věci jinak, ale stát se někým jiným. Mozek miluje komfort a rutinu. Šetří energii a každá nová cesta ho stojí úsilí. Navíc změna bolí, tělo reaguje únavou, odporem a to většinu lidí odradí.

Chronická bolest nevzniká proto, že by byla neřešitelná, ale proto, že jsme ji od začátku nepochopili správně. Neřešíme problém tam, kde bolí. Řešíme ho tam, kde vzniká.

Chceme výsledky hned, ale změna je pomalý proces. A nakonec, pokud se člověk nevidí jako někdo, kdo je zdravý a disciplinovaný, nikdy mu nový režim nevydrží. Změna proto není jen o návycích. Je o identitě. O tom, kým se rozhodneme být.

Jaký je největší omyl, který lidé dělají, když se snaží bolest řešit sami doma?

Lidé vnímají bolest jako izolovaný problém. Bolí záda – nalepíme tejp, namažeme mast. Jenže bolest je jen kontrolka, která signalizuje hlubší problém. Pokud ji zakryjeme, tělo sice chvíli pojede dál, ale systém uvnitř se může „zadřít“.

Chronická bolest nevzniká proto, že by byla neřešitelná, ale proto, že jsme ji od začátku nepochopili správně. Neřešíme problém tam, kde bolí. Řešíme ho tam, kde vzniká.

Proč podle Vás zdravotnický systém stále často funguje stylem „zachraňujeme až v krizi“, místo aby se řešila prevence?

Protože zdravotnictví vzniklo v době, kdy hlavní hrozbou byly úrazy a akutní nemoci, a tento krizový model se udržel dodnes. Prevence je tichá, vyžaduje každodenní zodpovědnost a nenese okamžité zisky. Operace nebo léky se účtují snadno, ale pravidelný pohyb, kvalitní spánek a zdravý životní styl se do tabulek vejdou jen těžko. Proto se často čeká na krizi, místo aby se krizi předcházelo.

Existuje nějaký cvik nebo test, který dáváte lidem, abyste jim ukázal, že jejich problém je jinde, než si myslí?

Ano, často stačí jeden jednoduchý pohyb, aby člověk pochopil, že problém není tam, kde to bolí. Například dřep s rukama nad hlavou. Lidé si myslí, že mají problém s kolenem, ale během pár vteřin je vidět, že to celé začíná v kotníku, kyčli nebo hrudní páteři. Nebo zvednutí nohy vleže – když to bolí, ale při lehké aktivaci středu těla bolest zmizí, je jasné, že to není o kyčli, ale o řízení pohybu.

Stejně tak klik nebo prkno. Vydržet je problém ne kvůli slabým svalům, ale proto, že neumíme dýchat a držet napětí zároveň.

Tyhle testy nejsou o tom někoho diagnostikovat, ale otevřít mu oči. Ukázat, že bolest je důsledek. A že odpověď leží jinde, než čekal.

Co vám napoví při prvním pohledu na člověka (třeba když vejde do místnosti), že něco „nehraje“?

Někdy to poznám hned, někdy až za chvíli. A někdy vůbec ne – alespoň ne na první pohled. Jsou lidé, u kterých tělo prozradí hodně už ve chvíli, kdy vejdou. V tom, jak dýchají, jak drží ramena, jak pokládají nohy na zem. Někdy stačí pár kroků, jedno gesto, ticho mezi pohyby – a je jasné, že něco „nehraje“. Že se tělo chrání, uhýbá, přetěžuje. Že něco nese.

Ale ne vždy je to tak zřejmé. Jsou dny, kdy tělo klame. Kdy vypadá silně, a přitom je ztuhlé. Kdy působí uvolněně, ale uvnitř je v permanentním napětí. Proto nikdy nesoudím jen podle prvního dojmu. Spíš naslouchám. Sleduji rytmus, ladění pohybu, reakce na dotek. A někdy se první odpovědi objeví až při rozhovoru – třeba když mluví o tom, co zažili nebo čeho se bojí.

V takových chvílích často není třeba mluvit o bolesti. Ale spíš o tom, co všechno už tělo přestalo zvládat samo.

Jakou roli hraje psychika při chronické bolesti? Dá se vůbec příčina bolesti najít bez rozhovoru a pochopení souvislostí?

Psychika hraje velkou roli. Ale ne vždy je na první pohled vidět a už vůbec se nesmí zjednodušit na „to máte v hlavě“.

U chronické bolesti málokdy najdeme jednu jasnou příčinu. Je to spíš spleť pohybových vzorců, způsobu dýchání, biochemie, životního stylu a taky toho, co člověk prožívá. Stres, tlak, nevyřešené konflikty, to všechno tělo vnímá. Někdy se to projeví napětím, jindy ztrátou kontroly, a někdy prostě tím, že bolest přetrvává, i když už „by mělo být vše v pořádku“.

A právě tady je rozhovor klíčový. Bez toho, abych poznal člověka, jeho denní rytmus, jeho vnitřní nastavení, jeho příběh, nedává smysl hodnotit jen tělo. Můžu vidět, jak se hýbe, ale nevidím, co ho drží zpátky. A to bývá často právě něco neviditelného.

Takže ano, někdy se tělo ozývá, i když fyzicky „vypadá v pořádku“. A právě tehdy musím zpomalit, poslouchat víc a přestat hledat rychlé řešení.

Pokud se chcete s Michalem Novotným setkat naživo a naučit se, jak pracovat se svým tělem přímo od něj, navštivte celodenní seminář Cesta za zdravím, který se bude konat 22. listopadu 2025 v Praze. Pro čtenáře Flowee platí do poloviny září 10% sleva s kódem FLOWEE10.

Sdílejte článek