Eva Kejíková bolest dlouho potlačovala. Nechtěla ji poslouchat, nechtěla se zastavit. Ale endometrióza si vzala slovo – hlasitě a neústupně. A tím změnila úplně všechno. V otevřeném rozhovoru Eva sdílí, jaké to je žít v neviditelné bolesti, která rozebere život na kusy. Mluví o vztazích, které skončily, o ženství, které musela znovu hledat, i o vnitřní síle, která se zrodila z ticha a tmy.
Vzpomínáš si na první moment, kdy jsi cítila, že s tvým tělem není něco v pořádku? Kdy sis poprvé řekla: „Tohle není normální?“
Začalo to nenápadně. Jako by tělo šeptalo, že se něco děje. Ale šeptalo jinak, než bych čekala. Nejprve se objevily bolesti při sexu. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to zvládnout. Skutečný zlom přišel s trávením – bolest při vyprazdňování, střídavé průjmy a zácpy. Právě proto mě ani nenapadlo, že by šlo o gynekologickou diagnózu. To mi přišlo absurdní. Až moje gynekoložka nadhodila slovo, které jsem do té doby znala jen matně – endometrióza.
Začalo klasické kolečko vyšetření – gastroenterologie, kolonoskopie, testy. Výsledky nic neukázaly. Ale bolesti se stupňovaly. Už to nebyly jen „běžné“ menstruační bolesti. Byla to neustálá bolest, kterou neutlumily ani silné léky.
Poslední nadějí byla laparoskopie. Jenže i k té vedla trnitá cesta. První lékař, ke kterému mě poslali, byl hodně laxní. Cítila jsem se tam špatně. Tělo to asi vycítilo – dostala jsem angínu a operace se musela zrušit. A tak jsem se rozhodla vzít osud do vlastních rukou. Našla jsem lékařku, ke které jsem šla už z vlastního přesvědčení. Byla přísná, přímá, ale cítila jsem k ní důvěru. U ní jsem nakonec laparoskopii podstoupila.
Reklama
Pamatuji si, že jsem ležela na pokoji s dívkou, která absolvovala stejný zákrok u toho prvního lékaře. Zatímco já po pár hodinách chodila, ona se svíjela v bolestech. Tehdy mi došlo, jak zásadní je, komu své tělo svěříme. Že máme právo hledat dál a zvolit si lékaře, kterému opravdu důvěřujeme.
Jak jsi prožívala moment, kdy lékaři konečně vyslovili diagnózu? Co se v tobě odehrávalo?
V tu chvíli se ve mně odehrálo něco zvláštního. Na jednu stranu to byla úleva. Konečně jsem měla jméno pro to, co mě už tak dlouho ničí. Už to nebyla jen neuchopitelná bolest, kterou každý zlehčuje. Najednou jsem nemusela dál bojovat s pocitem, že si snad všechno jen namlouvám. Už jsem nebyla ta „přecitlivělá“ nebo „předrážděná“. Měla jsem důkaz. Ale s tou úlevou zároveň přišel i strach. A zloba. A hlavně bezmoc. Řekli mi, že se to nedá vyléčit. A protože jsem o endometrióze tehdy nevěděla skoro nic, byla ta konzultace jako ledová sprcha. Jednou z prvních vět bylo, že bych měla co nejdřív otěhotnět. Jenže já neměla partnera. A rozhodně jsem neměla v plánu někoho honem shánět jen proto, abych „stihla“ dítě. Druhou možností byly hormony. Měly mi zastavit menstruaci. Tak jsem se zeptala: „Pomůže mi to? Zmírní to bolest?“ A najednou jsem viděla, jak i lékařka váhá. Najednou nebyly odpovědi jisté, jasné. A moje důvěra se začala drolit.
Nejsem typ, co by hltal každý příbalový leták. Ale když přišel den, kdy jsem měla s léčbou začít, něco se ve mně zlomilo. Tělo mi řeklo dost. Z ničeho nic jsem se rozbrečela, bez důvodu. Nebo spíš… důvod tam byl. Intuice. Tak jsem si ten leták vzala a začala číst. Pátrala jsem na internetu, hledala informace. A nakonec jsem se rozhodla. A léky skončily v koši. Nechtěla jsem umělý přechod. Nechtěla jsem být bez menstruace. Cítila jsem, že tohle není moje cesta. Rozhodla jsem se, že na to půjdu jinak. Že to zvládnu sama. Ale zároveň vím, že tohle není řešení pro každého. Není to jednoduchá cesta. Není rovná. A často bolí.
Jak ses naučila s nemocí žít?
Tím, že jsem si už prošla kolečkem lékařů a těžkými emocemi, začala jsem se na nemoc dívat jinak. Ze začátku jsem byla plná smutku a vzteku, pořád jsem si kladla otázku „proč zrovna já?“ Endometriózu jsem vnímala jako něco, co nesnáším. Ale časem jsem změnila pohled. Nemám ráda, když mi někdo říká, že něco nezvládnu, nebo že bych se měla smířit s tím, že mé tělo něco nedokáže. U nás v rodině máme zakořeněné, že když někdo řekne „nejde to“, my mu dokážeme opak. V mém případě to souviselo i s tlakem ohledně těhotenství. Lékaři mi doporučovali, ať otěhotním co nejdříve, protože později by to už nemuselo jít. Jenže já v té době ani nevěděla, jestli vůbec někdy děti mít chci. A už jen ten pocit, že bych se nemohla sama rozhodnout, jestli ano, nebo ne, mě děsil. Ta slova „teď nebo nikdy“ ve mně spustila silnou vlnu odporu. Obrovskou výzvou pro mě bylo i to, že endometrióza je nevyléčitelná. Řekla jsem si: „Fajn, tak já vám ukážu, že to jde.“
Ta bolest nikdy nepřestává. Je trvalá. A žít ve stálé bolesti – to není život, to je přežívání.
Rozhodla jsem se vydat na cestu zkoušení. Vyzkoušela jsem opravdu hodně věcí. Stálo to spoustu peněz, ale také mě to mnohému naučilo. Pochopila jsem, že žádná vnější pomoc mi nepomůže, pokud nenajdu sílu uvnitř sebe. A že i když biorezonance, tradiční čínská medicína nebo doplňky stravy mohou na chvíli ulevit, skutečnou změnu musí udělat člověk sám v sobě.
Velký zlom přišel, když jsem odletěla na Nový Zéland. Žila jsem tam v osadě, vstávala se sluncem a usínala s ním. Byla jsem mimo všechno známé, v jiném prostředí, mezi jinými lidmi. A najednou jsem se cítila lépe. Fyzicky i psychicky. Teprve tam jsem pochopila, jak moc velký vliv má psychika na tělo a bolest.
Po návratu jsem věděla, že musím jít na psychoterapii. Začala jsem také zásadně měnit stravu. Měla jsem štěstí na skvělou gynekoložku, která mi doporučila omezit lepek, laktózu a cukr. To mi tehdy hodně pomohlo od zánětů. I na Zélandu jsem jedla půl roku hlavně ovoce, bez lepku a bez mléka. Po návratu jsem přešla na nízkosacharidovou dietu, která mi vydržela asi půl roku. Pak ale přišly průjmy, takže jsme to s odborníkem znovu upravovali – přidal trochu ovoce, ale s mírou, abych se nevrátila zpět do zánětů.
Strava pro mě byla naprosto zásadní. Po měsíci změn jsem cítila příliv energie, jako by mi bylo zase dvacet. Ten první měsíc byl ale opravdu náročný. Vysadit cukr není žádná legrace. Měla jsem abstinenční stavy, třes, bolesti hlavy. Zkoušela jsem i vegetariánství, ale hlavní změna přišla právě po vynechání cukru. Předtím jsem vypila klidně šest káv denně a stejně jsem byla unavená. A najednou – energie, elán. V tu chvíli jsem si řekla, že už nikdy nechci jíst jinak. Ten pocit za to stál.
Kdybys měla někomu endometriózu přiblížit – člověku, který o ní nikdy neslyšel – jak bys ji popsala?
Je to nemoc, která se týká žen, a přestože jí trpí každá desátá z nás, pořád se o ní ví zoufale málo. Patří mezi dvacet nejbolestivějších onemocnění na světě, ale navenek ji neuvidíš. Neprojevuje se sádrou, náplastí nebo krví. Vypadáš „normálně“. A přesto ti bolest zasahuje do života úplně všude.
Mnoho lidí si myslí, že je to jen bolestivá menstruace. Ale ta bolest může být kdykoli během měsíce. A někdy ta bolest nikdy nepřestává. Je trvalá. A žít ve stálé bolesti - to není život, to je přežívání. Abych to přiblížila... Představ si, že tě bolí zub. Jeden den to zvládneš. Dva taky. Ale co když ta bolest trvá týdny, měsíce? Začneš být vyčerpaná, podrážděná, nemůžeš spát, jsi pořád unavená. Tělo jede naplno, jen aby to nějak udrželo.
Klíčem ke svobodě od bolesti byla změna. Jídla, myšlení i přístupu k životu. (foto: se svolením)
Ženy, které už rodily, často popisují bolest při endometrióze jako porodní bolesti. Některé říkají, že je to dokonce horší. A když tohle zažíváš opakovaně, měsíce, roky, a nikdo ti pořádně nepomůže, tak se to promítne úplně do všeho. Do práce, vztahů, i do toho, jak vnímáš sama sebe. A právě proto o tom potřebujeme mluvit víc. Ne proto, abychom si stěžovaly, ale protože je čas, aby to bylo slyšet.
Můžeš popsat, jak se tvůj vztah ke stravě v průběhu času měnil? Jak jsi jedla předtím a co všechno jsi musela změnit, abys mohla svému tělu začít skutečně pomáhat?
Narodila jsem se s nedovyvinutými střevy, což ovlivnilo můj život od samého začátku. Rok jsem držela bezlepkovou dietu a vyhýbala se mléčným produktům, protože mé tělo to jednoduše nezvládalo. Později jsem mohla jíst úplně všechno a byla jsem plná energie – sportovala jsem, tancovala, byla jsem neustále v pohybu. Jako bych tehdy tušila, že tohle období nebude trvat věčně, a snažila jsem si to všechno užít, dokud můžu.
Změna přišla až s diagnózou endometriózy. Netušila jsem, jakou cestou se vydat, a najela jsem na Whole30 a gynekoložka mi doporučila knihu o protizánětlivé stravě – Jídlo na prvním místě. Tam je všechno krásně popsané: nejdřív se vysadí lepek, mléčné výrobky, obiloviny, luštěniny a umělý cukr. Po zhruba měsíci je možné některé potraviny opatrně zkoušet znovu a sledovat, co tělu sedí, a co ne. Spousta lidí to dělá i jako detox. Já jsem to dodržovala půl roku. A časem se ta strava pořád mění.
Strava mi opravdu hodně pomohla, ale nebyla to jediná věc. Postupně jsem upravovala i prostředí. Přešla jsem na netoxickou domácnost, netoxickou kosmetiku včetně dekorativní a šla jsem krok za krokem podle toho, co mi dávalo smysl. Zkoušela jsem třeba tradiční čínskou medicínu. Jehličky mi pomáhaly, ale čínské byliny mi vůbec nesedly. A tak jsem si nechala jen to, co fungovalo. Hlavně stravu. Postupně jsem ale došla k tomu, že klíčem je psychika. Tělo mi dávalo signály, že jdu proti sobě, a když jsem je ignorovala, přidalo bolest. Psychoterapie mi pomohla spoustu věcí pojmenovat. Po návratu z Nového Zélandu jsem skoro tři měsíce nebyla schopná mluvit o osobních věcech – ani s rodinou, ani s přáteli. Byl to obrovský šok. Ale díky tomu jsem si uvědomila, co všechno si v sobě nesu a že to musím začít řešit.
Dostala jsem se do bodu, kdy jsem věděla, co je špatně – třeba program „hodné holky“, nebo nevyřešený vztah s tátou. Ale zároveň jsem nevěděla, jak to změnit. Ten strach postavit se tomu čelem byl silný. A když jsem mluvila s dalšími ženami s endometriózou, zjistila jsem, že většina z nás má jednu společnou věc: hypersenzitivitu. Vadí nám vysoké tóny, ostré světlo, silně vnímáme emoce druhých lidí. Cítíme všechno hodně intenzivně.
Mamka mi celý život říkala, jak jsem silná. Že všechno zvládnu. Až ve 33 letech jsem jí řekla: „Ne, já nejsem silná.“ Protože právě tohle očekávání nás často drží v zajetí. Hodně žen říká, že s endometriózou bojují. Ale já už nechci bojovat. Když s něčím bojuješ, živíš to. Musela jsem se naučit ji přijmout. A to bylo to nejtěžší. Nenáviděla jsem ji, ale teď vnímám, že mi přišla do života jako dar. Donutila mě změnit věci, které bych jinak nikdy nezměnila.
Učila jsem se vůbec vnímat své tělo. Odpočívat. Bez výčitek. A přestala jsem chtít všechno zvládat. Začala jsem si všímat, že žijeme ve tříměsíčních cyklech. A že pokud chceme něco opravdu změnit, musíme to vydržet tři měsíce každý den. Jinak účinek nepřijde. Ale vůle není všechno. Objevila jsem i EFT – techniku emoční svobody. A ta mi otevřela další dveře.
Vnímala jsi hned od začátku, že nejde „jen“ o diagnózu, ale o něco hlubšího?
Ne, to mi došlo až později. Zlom nastal po návratu z Nového Zélandu. Intuice ke mně začala mluvit, ale často nedávala smysl. Ze začátku jsem ji potlačovala. Všechno jsem si logicky zdůvodňovala, snažila se mít věci pod kontrolou. Ale tělo mi dávalo signály. Třeba když mi lékaři doporučili hormony, měla jsem silný vnitřní pocit, že je brát nemám. A i když jsem o sobě pochybovala, nakonec jsem poslechla sebe, ne autoritu.
Až teď si říkám: „Já fakt můžu být šťastná. I bez výčitek.“
Původně jsem chtěla jen sdílet svou cestu. Chtěla jsem ukázat, že to jde i jinak. Jenže mi začaly psát další ženy. Jejich příběhy byly podobné, někdy až děsivě stejné. A já jsem najednou nevěděla, jak to všechno skloubit s prací, s běžným životem. Tak jsem začala hledat cesty. Zkoumat různé metody, učit se nové přístupy. A tehdy přišly i první konzultace. Jedna z metod, která mi úplně změnila život, byla právě EFT. Je to vlastně kombinace různých technik. A pro mě byla přelomová.
Když jsem začala rozplétat svoje vnitřní programy, začalo mi docházet, jak moc se všechno propisuje do vztahů – k sobě, k ostatním, k životu. Ale nebyla to rychlá cesta. Nejdřív to byly výkyvy, chvíli úleva, chvíli propady. Když jsem šla zpracovávat nějaké téma, hodně jsem o tom přemýšlela, analyzovala to, točila se v kruhu. A někdy jsem byla až naštvaná, že pořád něco řeším. Že nemám nikdy „hotovo“. Měla jsem tendenci se srovnávat s ostatními. Musela jsem se naučit přijmout, že já to mám jinak. A že je to v pořádku. Dneska už vím, že není potřeba soustředit se na samotný problém, ale na to, co s tím mohu dělat. Díky všem technikám, které jsem se naučila, mám dnes nástroje. Když ke mně něco přijde, vím, co s tím. A to je nesmírně osvobozující.
Říkala jsi, že endometriózu nevnímáš jako něco negativního, ale spíš jako dar. Co ti do života opravdu přinesla? A když se na to podíváme i z druhé strany, co ti naopak vzala?
V první chvíli bych řekla, že mi vzala hodně lidí. Ale když se na to dnes podívám zpětně, bylo to vlastně dobře. Odešli ti, kteří mě vyčerpávali, a i když to tehdy bolelo, dnes to vnímám jako osvobození. Ale ano, v tu dobu to bylo těžké. Máš kolem sebe lidi, kteří byli dosud součástí tvého života, a najednou zjistíš, že už tam nemají co dělat. Hodně se to projevilo i ve vztahu k mužům. Dřív jsem přitahovala manipulativní partnery, kteří mě ničili. Celý ten proces byl hodně náročný. A právě proto dnes chápu ženy, které si procházejí podobnou cestou. Chápu, že jsou někdy naštvané, vzdorovité, vyčerpané. Byla jsem tam taky. A právě v tomhle mám pro ně hluboké pochopení.
Co mi ale nemoc skutečně dala, je sebepřijetí. A to není jedno slovo, to je celý vesmír. V mém případě hlavně přijetí vlastní citlivosti. Jsem hypersenzitivní a dřív jsem si to vyčítala, snažila se to schovat, tvářit se „normálně“. Dnes už vím, že je to moje výbava, dar, ne slabost. A naučila jsem se s tou energií konečně pracovat. Jako introvertka jsem se také musela naučit otevřeně komunikovat. Říct si, co potřebuju. Nastavit si hranice. A hlavně – postavit se sama za sebe.
A možná to největší, co mi to celé přineslo? Dovolila jsem si být šťastná. Dřív jsem si to ani neuvědomovala, ale já jsem si prostě nedovolila cítit radost naplno. Vždycky tam byl nějaký podvědomý limit. Až teď si říkám: „Já fakt můžu být šťastná. I bez výčitek.“ A to je neuvěřitelně silný moment. A pak je tu ještě jedna věc – seberealizace. Díky té cestě jsem se začala skutečně poznávat. Pracovat na sobě. A to, co dělám dnes, je výsledkem právě toho. A s tím přišla ještě jedna krásná věc: jiní lidé. Když se změníš uvnitř, začneš přitahovat jiné vztahy, jinou energii. A to je ten největší důkaz, že to celé má smysl.
