Žít v cukrárně? Doslova a do písmene. Chutě jsou tak neovladatelné, že mám někdy pocit, že jen při procházce městem mě ty nejlepší zmrzlinárny, lahůdky a kavárničky skutečně volají jménem a šeptají: Kristýno, pojď na chlebíček s očkem, máme maracujovou zmrzlinu nebo skvělý mrkvový dort. Jenže to bych musela být milionářka, abych kromě jídla mohla ještě co týden měnit celý šatník. Letní šaty jasně ukazují, že bujné poprsí už nepojmou, kalhoty vytáhnu ke kolenům. Aspoň to ale vysvětluje ty změny nálad…
Přibírám i při pohledu na rohlík
„Vždycky jsem byla typ člověka, co si v pohodě dal dvě kremrole po večeři a ráno měl břicho jak desítiletý kluk,“ vypráví Hanka Horáková (52 let), která si ještě před pár lety připadala skoro nesmrtelná. Pak ale přišla padesátka, návaly horka, noční pocení a s tím i velmi nepříjemné zjištění u lékaře: hypotyreóza, tedy snížená funkce štítné žlázy.
„Najednou jsem měla pocit, že když se podívám na rohlík, mám o kilo víc,“ směje se dnes, ale v té době jí moc do smíchu nebylo. „Byla jsem jak ve zpomaleném filmu. Unavená, strašně se mi měnily nálady a tloustla jsem doslova před očima. Nedalo se s tím vůbec nic dělat, nefungovaly diety ani omezení jídla a to si myslím, že jsem fyzicky hodně aktivní. I tak jsem najednou musela přemýšlet, jestli si dám k večeři polívku... nebo radši nic. A i když vyhrálo to nic, stejně jsem měla zase o kilo víc.“
Podle studií zpomaluje snížená činnost štítné žlázy metabolismus, což vede k únavě, přibírání a problémům s udržením váhy. Přidejte k tomu ještě nevyhnutelnou menopauzu, kdy klesá hladina estrogenu, což podle odborníků dále podporuje ukládání tuků, a máte recept, který by s klidem mohl být zařazen do kuchařky: Jak přibrat za měsíc 4 kila, i když děláte vše tak, jak máte.
Ženské tělo spaluje tuky během menopauzy pomaleji. Zároveň ovšem zvyšuje hladinu inzulínu, takže po sladkém byste se utloukly, a zároveň snižuje citlivost na leptin – hormon, který říká mozku, že jste sytí.
Aby toho nebylo málo, tělo v menopauze začíná jinak rozkládat i sacharidy a tuky, takže tradiční zdravá strava často nestačí. Zatímco dřív jste energii rychle spálili, teď ji tělo syslí jako poklad na horší časy. Ono asi i umírání je celkem dřina, což je to, co mě děsí nejvíc.
Když tělo saje tuky z vody i ze vzduchu
Možná jste si mysleli, že voda a vzduch nemají kalorie. Ale pro tělo ženy po padesátce to neplatí. Jakmile hormony zdivočí a štítná žláza pracuje na úsporný režim, váha stoupá i bez viditelného důvodu. Madla lásky se změní ve vaky, bujný dekolt vás obtěžuje a váš šatník odchází do věčných lovišť. Bazální metabolismus se zpomalí, což znamená, že spálíte méně kalorií, i když děláte přesně to samé co dřív.
Monika Korecká (55 let) si prošla podobnou zkušeností. Svěřila se Flowee: „Během prvního roku menopauzy a diagnózy hypotyreózy jsem přibrala dvanáct kilo. A to jsem jedla dokonce méně než předtím! Šílela jsem, fakt jsem měla deprese a problémy,“ popisuje. „Moje endokrinoložka mi vysvětlila, že problém není v množství jídla, ale v hormonálním řízení těla.“
Všichni asi víme, že ženské tělo spaluje tuky během menopauzy pomaleji. Ono ale také zvyšuje hladinu inzulínu, takže po sladkém byste se utloukly, a zároveň snižuje citlivost na leptin – hormon, který říká mozku, že jste sytí.
A výsledek? Chronický hlad, únava, deprese a přibývání, které vás demoralizuje.
„Nejhorší bylo, že jsem se cítila provinile. Jako že jsem líná nebo neschopná. Začala jsem mít pocit, že každé sousto, které sním, se rovnou změní na tuk a teleportuje se mi na břicho,“ přiznává Monika. „Přitom šlo o čistě biologickou záležitost. Trvalo mi rok, než jsem pochopila, že se musím přestat nenávidět a začít se svým tělem spolupracovat, ne proti němu bojovat.“
Malý velký hormonální převrat
V době, kdy by většina z nás, žen v menopauze, chtěla konečně žít v klidu, cestovat a nosit volné šaty bez výčitek svědomí, si naše těla „postaví hlavu“ a spustí totální biochemickou party. A ta má tři hlavní hvězdy: spalování tuků, inzulín a leptin.
Reklama
„Za normálních okolností naše tělo tuky efektivně přeměňuje na energii, tzv. lipolýzou. Nicméně během menopauzy a při snížené funkci štítné žlázy se spalování zpomaluje o 20–25 %. Hormon estrogen klesá a právě on měl původně podpůrnou roli v aktivaci enzymů, štěpících tuk. Jak estrogen mizí, enzymy se stávají lenivými a tělo tuk raději ukládá, než aby ho pálilo. Je to normální, ale chápu, že je to pro nás ženy velmi těžké,“ říká pro Flowee lékařka Jana Pavlíčková.
Inzulín je hormon, který pomáhá tělu přeměnit glukózu (cukr) z krve na energii. Pokud ale tělo zaznamená hormonální šok, což menopauza rozhodně je, stane se něco podivného: buňky začnou být na inzulin méně citlivé, jak vysvětluje lékařka. Tělo musí produkovat víc a víc inzulínu, aby dostalo cukr tam, kam patří. Díky jeho nadbytku se tuk hromadí – hlavně v oblasti břicha, tzv. viscerální tuk. Tento mechanismus se v angličtině krásně popisuje jako „belly fat trap“, tedy past břišního tuku.
Monika Korecká dodává: „Ráno jsem snědla dva kousky melounu nebo jakékoli ovoce či zeleninu a měla jsem břicho jak v šestém měsíci. Ať jsem dělala, co jsem dělala, tuky se usazovaly přesně tam, kde jsem je nikdy neměla.“
Hlásí se i leptin
Kromě pomalejšího spalování, vysokého inzulinu a tedy i hromadění tuku v oblasti břicha je tu ještě jeden aktér do trojky. Leptin, tedy hormon, který posílá do mozku zprávu: Jsi plná. Už nejez. To díky němu jíme víc, aniž bychom to vědomě chtěli. „Když totiž hladina estrogenu klesne, tělo začne být na leptin méně citlivé. To v praxi znamená, že i když sníte dost, i když máte fyzicky plný žaludek, mozek dostává zpožděnou nebo slabou informaci, že už byste neměli dál jíst,“ dodává Jana Pavlíčková.
Takže dámy, není to naše slabá vůle. Je to prostě fakt, že signály „dost už!“ přicházejí pozdě, anebo vůbec.
„Já si opravdu myslela, že jsem ztratila pud sebezáchovy,“ říká Hanka. „Jedla jsem normálně jako dřív, ale nikdy jsem neměla pocit, že jsem opravdu najedená.“
Naše tělo už nefunguje jako ve třiceti. Nestačí „jíst zdravě“ a „víc se hýbat,“ je potřeba jíst jinak a hýbat se chytřeji.
A ona to nebyla ztráta pudu sebezáchovy, ale leptinová rezistence. Nikoli slabá vůle, ale hormonální dezorientace. A tato vražedná kombinace všech tří faktorů tvoří ideální podmínky pro to, abyste za rok přibraly klidně deset kilo, aniž byste změnily styl života. A pokud se přidá hypotyreóza, která zpomaluje metabolismus ještě víc, je to, jako kdyby vám tělo tajně psalo do kalorického deníku o 500 kalorií víc denně.
Nejsme bezmocné
Když Monika poprvé zaslechla od endokrinoložky slova „upravíme životosprávu“, měla chuť jí, vychrtlé a krásné, hodit kabelku na hlavu. Po roce boje s menopauzou, hypotyreózou a neúprosným růstem čísla na váze si připadala, jako by jí někdo svázal ruce i nohy a ještě si z ní dělal legraci. Co sakra ještě upravit, když už skoro nežiješ?
1. Bílkoviny, snídaně a stop dietám
První lekce, kterou Monika musela pochopit, byla jednoduchá a přitom těžká: naše tělo už nefunguje jako ve třiceti. Nestačí „jíst zdravě“ a „víc se hýbat“. Je potřeba jíst jinak a hýbat se chytřeji. Třeba tak, že si rozdělila jídlo do menších a pravidelných porcí během dne. Žádné hladovění, žádné nárazové obžerství. Jen tichý rytmus malých porcí každé tři až čtyři hodiny. „Na mě tohle opravdu fungovalo. Zjistila jsem, že hlad je ta nejzrádnější emoce. Naučila jsem se mít po ruce krabičku s oříšky, tvaroh nebo kousek sýra. Přestala jsem si hrát na hrdinku. Jíst včas a v malém je jako mít doma laskavého manžela, který tě nikdy nenechá na holičkách,“ směje se Monika Korecká. A zmiňuje ještě jednu věc: Monika, která kdysi považovala za luxusní snídani kávu s croissantem, a ani to většinou ne, protože moc nesnídala, teď klidně začala ráno rybou. „Řekla jsem si, že když Japonci snídají lososa, a vypadá to, že přežívají, tak to přežiju taky.“
Bílkoviny se totiž podle studií stávají s přibývajícím věkem hlavní municí proti ztrátě svalů, zpomalení metabolismu i únavě. A ano, i trocha sýra ke svačině je povolena.
2. Pohyb, ale s rozvahou
Pokud si ale myslíte, že to jde bez pohybu, pak ne. Ani tentokrát se tomu nevyhneme.
Hanka Horáková o sobě říká, že byla v mládí královnou spinningu. „Jenže po padesátce jsem najednou zjistila, že moje tělo nesnáší brutální nálože. Po hodině v posilovně jsem byla vyřízená jak po pětidenním přeběhu horského hřebenu,“ popisuje. „Pomalu jsem přešla automaticky na pomalou, ale pravidelnou chůzi, ale každý den jsem si dala pár set metrů navíc. Začala jsem víc dělat jógu, plavat a jen trochu posilovat doma s vlastní vahou. Ale to se fakt stalo mým denním rituálem.“
Hančina slova potvrzují i studie, jež dokazují, že kombinace lehkého pohybu, síly a kardiovaskulární aktivity funguje u žen po padesátce nejlépe. Tělo se nepřetěžuje, ale zároveň nezakrní.
3. A je to tady: Psychika
Stres, který si vyrábíme svým vlastním zklamáním ze sebe sama, funguje proti hubnutí jako motorová pila. Vysoký kortizol doslova brání tělu v tom, aby se zbavovalo tukových zásob. Proto je určitě lepší se nevážit každý den. Monika, která je po dvou letech trápení skoro zpět na své normální váze (i když by se už asi smířila i s tou sloní) říká: „Když jsem se přestala každé ráno vážit a místo toho jsem si začala zapisovat, co mi dělá radost, váha šla dolů skoro sama.“
„Zralost“ není o bitvě, ale o dohodě, o novém vztahu k sobě.
Tělo není nepřítel. Tělo je parťák. Potřebuje akorát, abychom ho přestaly sekýrovat a začaly ho znovu poslouchat.
Hanka si to uvědomila ve chvíli, kdy po měsíci striktní diety a hodin cvičení na rotopedu zhubla... půl kila. „Brečela jsem ve sprše, jak v laciném romantickém filmu. Pak jsem si otevřela skleničku oliv a řekla si, že takhle teda ne.“ A měla pravdu. Při snížené funkci štítné žlázy a během menopauzy totiž tělo potřebuje úplně jiný přístup. Žádné vyčerpávající diety, které zvednou hladinu kortizolu do nebes a pošlou metabolismus do ještě hlubší kómy. Žádné brutální tréninky, které způsobí další hormonální stres.
Mnohem lépe fungují jemnost, trpělivost a přizpůsobení se vlastní realitě. Nejde o to být dokonalá. Jde o to být v souladu se svým tělem. Jíst pravidelně, dostatečně a kvalitně. Hýbat se tak, aby to tělo vnímalo jako radost, ne jako ohrožení. A hlavně – přestat se nenávidět za to, že potřebujete jiné tempo než svět kolem vás.
Které chyby dělají ženy po padesátce nejčastěji
Když Markéta Skálová (54 let) zjistila, že má hypotyreózu, vrhla se na internet a hltala články, diskutovala na fórech, stahovala jídelníčky. Výsledkem byl zmatený koktejl informací, kde se jednou doporučovalo nejíst sacharidy vůbec a podruhé cpát se quinoou každé dvě hodiny. „Byla jsem jak zbloudilá ovce. Jedla jsem jenom zeleninu, cvičila každý den a váha stejně stála. Navíc jsem byla unavená jak po pěti nočních směnách,“ vzpomíná.
„Jednou z největších chyb, které ženy v této fázi dělají, je právě radikální omezení jídla. V domnění, že „méně je více,“ sníží příjem kalorií pod bazální metabolismus, tělo zpanikaří a začne si ukládat tuky ještě víc než předtím,“ říká lékařka Jana Pavlíčková. I studie potvrzují, že příliš nízký příjem kalorií v kombinaci s hormonálními změnami zvyšuje hladinu kortizolu a spouští ukládání tuku v oblasti břicha.
Druhou častou chybou je vyčerpávající cvičení, které tělo vnímá jako další stres. „Po tréninku jsem tři hodiny ležela na gauči a nedokázala si dojít ani pro vodu,“ popisuje Markéta po víkendovém soustředění „Jak přežít“, kam se zapsala s myšlenkou, že zhubne rychle a naučí se nové zvyky. Výsledkem nebyla ani štíhlejší postava, ale ještě větší únava a výkyvy nálad.
Třetí pastí, do které se ženy chytají, je ignorování štítné žlázy. Markéta měla měsíce pocit, že problém je v ní samotné, v její slabé vůli, lenosti, neschopnosti se ovládat. Navíc nechtěla brát léky, pořád doufala, že to půjde jinou, přírodnější cestou. Nakonec ale zobe prášky, dávku jí nikdo nezvyšuje a cítí se dobře.
Jídlo je moje radost, nikoli hřích.
A pak je tu ještě jedna, možná ta největší chyba: boj se sebou samou. Tlak na výkon, potřeba vypadat „jako dřív“, vnitřní kritika za každé deko navíc. Ale pravda je, že jsme, ženy, neselhaly. Naše tělo nám jen ukazuje, že nastal čas změnit taktiku. Že „zralost“ není o bitvě, ale o dohodě, o novém vztahu k sobě.
Život v cukrárně nemusí být váš osud
I já si to pamatuju jako dnes. Stojím před vitrínou v malé cukrárně na rohu, ve které to voní po másle, vanilce a čokoládě. V kabelce mám přitom fitness tyčinku, kterou jsem si koupila. A v hlavě mám jen jedinou myšlenku, která mě ničí ještě více než tři větrníky, vdechnuté během sekundy. „Podívej se na sebe. Stařena. Slabá vůle. Nemáš žádnou disciplínu.“ Znám to moc dobře.
Velmi pomalu, ale postupně si uvědomuju i já, že tahle válka se sebou samou mi už asi nic moc nepřinese. Jídlo jsem vždycky milovala a bude to tak jistě i nadále. A koneckonců, můžu tu být klidně i dalších 40 let. Dlouhověkost máme v rodině. Jídlo je moje radost, nikoli hřích. Nechci se pořád omezovat ani žít ve stínu kalorických tabulek. Nebaví mě už sedět o Vánocích nebo Velikonocích s rodinou anebo s kamarádkou a našimi dětmi v zoo a pozorovat, jak si užívají, jako idiot s celerovou tyčinkou v ruce.
Život v cukrárně je sice metafora, ale nový život po padesátce nemusí být o tom, že sníme všechno sladké, co potkáme. Vnímejme jídlo jako radost, dejme si dortík, když na něj máme chuť, a pochopme, že naše tělo už toho dokázalo dost. I když je po padesátce jiné, je to v pořádku.
Takže, holky, sejdeme se v sobotu na snídani v lahůdkách! Anebo v cukrárně.
