Esej Anastázie Harris o zapomenutém vynálezu, který vystrnadily počítače. Pojďme ho znovu objevit.

Přečteno 1412x

Kdybych stála po kolena ve vodě oceánu omývajícího břehy opuštěného ostrova, nemohla bych pocítit víc naděje. Podobně se musel cítit osamělý trosečník, když se nevěřícně dotýkal láhve, která mu k nohám doplula s uvnitř zataveným vzkazem... A to jsem „jenom“ dostala několikastránkový rukou psaný dopis. V obálce s razítkem a se známkou.

Související…

Proč naše IQ od 90. let začalo klesat?Psaní funguje jako terapie. Zde je šest technik, jak na toNevíte kudy kam? Zkuste automatické psaní

Nevím, co dělal s láhví trosečník. Ulomil rychle hrdlo? Začal pomalu pracně odlupovat vosk? Nebo – jako já – odmítal celý den dopis otevřít, protože zbaběle oddaloval moment zklamání? „Tak to otevři!“ poňoukali mě kolegové i přátelé. Ukazovala jsem totiž ručně nadepsanou obálku všude a všem. Žasli možná i víc než já. „Ne, ještě ne, to bude jen nějaká stížnost.“

„Co když je tam něco hezkého?“ Obálkou prosvítaly hustě popsané stránky. „Tolik vět? A hezkých? To sotva...“

Tolika větami se člověk v 21. století obtěžuje totiž snad jen tehdy, když smolí rozhořčenou stížnost. Milý dopis od neznámé osoby a na tolika stránkách?

Když píšeme na počítači, tak se nám v mozku mentální představa nerýsuje tak výrazně.

„No, to máš pravdu. Ale stejně, ta obálka je krásná!“ A je. Má na straně barevný potisk – malebné čínské krajiny. „Podobné jsem měla, když jsem si dopisovala – měli jsme klub dopisovatelů – jako malá holka. Psala jsem do celého světa, co je nového u nás v Mostě,“ zasnila se kamarádka. Ale stejně mě nepřesvědčila.

Psaní bez rukou

abc pisek

Zkuste si namalovat písmeno prstem do písku, získáte k němu úplně jiný vztah


Šla jsem spát, dopis pořád zalepený, vyčítavě ležel na nočním stolku. Týdny se topím ve statistikách, které dokládají, jak magoříme, jak hloupneme, jak propadáme závislosti na sociálních sítích. Když jsem napsala ve sloupku o tom, jak upadá IQ moderních lidí, tvrdila jsem, že je to tím, že se už každodenně nemusíme nutit do věcí, které jsou pracné nebo nepohodlné.

 

Když třeba americké děti přestaly psát rukou, řada rodičů i pedagogů byla zklamaná, ale nechali se převálcovat hlasy, že moderní člověk už umět psát nepotřebuje. Vždyť jenom tomu starodávnému psaní malého člověka naučit – to přece zabere tolik zbytečně prosezeného času...

Nikdy nevíte, jak písmeno A vypadá, dokud ho fyzicky nenamalujete.

Nemluvě o tom, že tolik dětí (ale i dospělých) pak stejně škrábe. Klávesnice počítače je přece stokrát praktičtější. To jsme si aspoň mysleli ještě začátkem století. Od té doby jsme ale odpozorovali a vědecky změřili zázračný přínos klasického psaní nejen pro děti, ale i pro dospělé.

Ve Francii nedávno řekli skupině lidí, ať si udělá poznámky rukou, zatímco druhou vyzvali, ať si je vyťuká. Ukázalo se, že těm, co psali rukou, se podařilo tématu lépe porozumět. Tím, jak píšeme rukou, doslova vytváříme „mentální obraz světa“. Když píšeme na počítači, tak se nám prý v mozku mentální představa nerýsuje tak výrazně. Aspoň to pro deník Guardian tvrdí Ros Wilson, zakladatel učebního programu pro vyučování psaní nazvaného Andrell Education.

Počítače v hlavě

Proto učitelé nutí děti, aby si nejdřív namalovaly písmenko v písku nebo na vodě. Jak vysvětluje ředitelka základní školy v Bradfordu: „Nikdy nevíte, jak písmeno A vypadá, dokud ho fyzicky nenamalujete.“ Řada pedagogů ale stejně rychle propadla kouzlu počítačů, zdálo se jim, že pomůžou učinit školu modernější, zábavnější a studium produktivnější.

Předčasně se soustředit na používání počítačů nejen že nepomáhá, ale dokonce brzdí rozvoj dětí.

Jenomže ono to – hlavně u mladších žáků – tak vůbec nefunguje. Předčasně se soustředit na používání počítačů nejen že nepomáhá, ale dokonce brzdí rozvoj dětí. Angela Webb, psycholožka britské Národní asociace pro psaní rukou, říká, že ruční psaní aktivuje mozek a stimuluje kognitivní poznávání. Má taky řadu vedlejších pozitivních účinků. Děti, které jsou nuceny sedět u stolu a psát, si upevňují zádové svaly, zlepšují si koordinaci pohybů, výdrž i držení těla. Na druhou stranu studenti středních škol, kteří se nenaučili pořádně psát a při psaní klasicky sedět u stolu, trpí později fyzickými bolestmi a potížemi.

To už nesmažete

PS: Probudila jsem se a otevřela dopis. Byl nejen ručně psaný, ale taky inteligentní a krásný. Do dvou do rána mi psala máma tří dětí o tom, jak ji trápí, že děti jsou zavalené informacemi bez toho, že by měly vodítka, jak si je třídit. Psala, jak je těžké zabavit je reálným světem. A taky psala, jak nové je pro ni zase jednou psát rukou.

„Úplně jsem zapomněla, jaké to je, když člověk nemůže mazat, co jednou napsal...“ Dokonce se namáhala najít krabici s dopisními papíry, které měla ještě ze základky. „Měli jsme si povinně dopisovat se zahraničním kamarádem, ale když jsem řekla, že si dopisuji s kanadskou sestřenicí, jejíž rodina utekla z Čech v roce 1968, naši komunistickou učitelku málem trefil šlak, pozvala si rodiče na kobereček a ještě týž den jsem si musela najít v Ohníčku holčinu z Ruska...“

PSS: Asi všichni víme, že příliš často kupujeme svým milým jako dárek zbytečné věci. Přitom bychom jim (a sobě) mohli dát něco mnohem vzácnějšího. Mohli bychom si sednout a napsat dopis. Přísahám, je to hotový zázrak, když ze schránky vypadne orazítkovaná obálka se známkou, ručně nadepsaná... Martino, váš osamocený dopis dopsaný ve dvě ráno „umdlévající“ rukou je jak pevný bod ve vesmíru. Napíšu zpátky.

foto: Shutterstock a Profimedia, zdroj: The Guardian

Anastázie Harris

Anastázie Harris (ash)

Novinářka, publicistka, autorka knihy Alžběta II.: Pracující žena. Jinak také pracující žena.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.